Josef Kašpar

Italové řekli NE změně ústavy

Došlo po uzávěrce

V pondělí 5. 12., krátce po oznámení definitivních výsledků referenda o změně ústavy italský tisk uveřejnil fotografii pěti lídrů západních zemí, kteří se sešli na jaře tohoto roku v Německu. Byli na ní Barack Obama, James Cameron, François Hollande, Matteo Renzi a Angela Merkelová. A nad čtyřmi z nich vyznačil křížek – odešli. Zůstává jen Merkelová, která má stále dobrou šanci ve volbách v příštím roce zvítězit, ale porážka Matea Renziho a vítězství těch, kteří jak Unii, tak politiku německé vlády příliš rádi nemají, jí asi nepomohou.

Tentokrát, na rozdíl od britského referenda a amerických voleb, se předpovědi nemýlily. Porážka vládního návrhu reformy visela ve vzduchu už několik měsíců. Ale nikdo, jak Renzi, tak ani vítězná koalice odpůrců, asi netušil, že to pro premiéra bude skutečný debakl.

Při rozboru výsledků je možné začít jediným pozitivním, velmi významným faktorem: k urnám se bez ohledu na chladno a déšť odebralo 68 procent oprávněných voličů. A silná účast byla zaznamenána i v zemětřesením postižených oblastech střední Itálie. Takže lze říci, že při všech svých nedostatcích je demokracie v Itálii stále živá. A to bez ohledu na několikaměsíční únavnou, tvrdou, někdy až nemilosrdnou kampaň.

Když bylo jasné, že proti vládnímu návrhu se postavilo 19 milionů voličů, Renzi svým spolupracovníkům údajně řekl: „Netušil jsem, že mě tak nenávidí.“ Nezbylo mu nic jiného než okamžitě rezignovat, protože k porážce by se byl připojil výsměch, že má, jak prohlašují představitelé Hnutí 5 hvězd, „jako všichni profesionální politikové Itálie zadek přišroubovaný ke křeslu, na kterém sedí“.

Renzi se krátce po půlnoci objevil v tiskovém sále předsednictva vlády a řekl: „Je to jasná porážka, chtěl jsem modernizovat Itálii, ale nebyli jsme pochopeni. Zodpovědnost za neúspěch beru na sebe. Moje vláda tímto končí.“

Důvodů porážky je několik. Premiér se dopustil zásadní chyby, když na jaře prohlásil: „Pokud reforma v referendu prohraje, budu rezignovat.“ V jistém okamžiku dokonce řekl, že opustí politiku, ale k tomu se už nevrátil. Takže se otázka reformy ústavy změnila v referendum o Renzim a jeho vládě. Premiér nepochopil, že oněch 41 procent hlasů, které obdržel v roce 2014 při volbách do Evropského parlamentu, bylo výrazem naděje, že pod jeho energickým vedením země vyjde z dlouholeté stagnace a v některých oblastech i z jasného úpadku. Ale to se nestalo, protože krize sice trochu polevila, ale 0,9% růst HDP v letošním roce nelze určitě považovat za úspěch. Nezaměstnanost mladých je stále rekordně vysoká a odhaduje se, že jen v letošním roce z Itálie odejde více než 100 000 mladých za prací do zahraničí. Renzi neustále hovořil o konci stagnace a „novém růstu“. Jenže toho si mnoho lidí nevšimlo. Či lépe řečeno Renzi si až velmi pozdě uvědomil, že ono „oživení“, o kterém mluví, v Itálii sice je, ale je omezeno na větší část rozvinutého severu, do jisté míry i na část střední Itálie (Toskánsko), ovšem vůbec se nedotklo jihu. Tam je emigrace za chlebem téměř stejně silná jako v 50. letech minulého století. Jenže s jedním velkým rozdílem: neodcházejí pologramotní zemědělští dělníci, nýbrž vysoce kvalifikovaní mladí lidé. A tak se nelze divit, že právě v jižní Itálii vláda utrpěla největší porážku, v některých případech se proti ní vyjádřilo až 75 procent voličů.

Druhou chybou bylo, že se Renzi domníval, že na svou stranu strhne velkou část Berlusconiho voličů, a proto se příliš nestaral o to, že ztratí tradiční podporu levé složky svých voličů. Jenže ani to se nepodařilo. Pětasedmdesát procent tradičních voličů Forza Italia uposlechlo žádosti magnáta, aby volili proti reformě.

K porážce určitě přispěl i osobní přístup, který Renzi sám označoval za energický, ale který jeho odpůrci pokládali spíše za aroganci a snahu se prosadit za každou cenu. To je určitě jeden z důvodů, pro který se rozešel s levým křídlem své vlastní strany. Ta se ho nyní pokusí svrhnout i z funkce tajemníka demokratů.

K důvodům je třeba připojit i nehybnost Unie a spojenců Itálie. Po uzavření „balkánské cesty“ opět posílil příliv uprchlíků do Itálie. Na rozdíl od minulosti jsou ale švýcarské, rakouské i francouzské hranice uzavřeny a migranti zůstávají v Itálii. Naštěstí prozatím došlo jen k několika jejich srážkám s policií, ovšem nespokojenost se současným stavem roste. A tak je pro šéfa Ligy Severu Mattea Salviniho snadné říci: „Renzi, tak jako Letta či Monti přisluhují Bruselu za pár babek, tu invazi je třeba zastavit.“ Drtivá většina Italů je přesvědčena, že ostatní země nechávají břemeno migrace, ať už ekonomické či sociální, zcela na bedrech Itálie a Řecka. A podobné stanovisko v podstatě má i Hnutí 5 hvězd, přestože nekřičí do světa tak silně jako Salvini.

Druhá věc je otázka „politiky škrtů“, která určitě Renzimu znemožnila realizovat některé reformy. Narazil vždy na odpor Junckera, Schäubleho a dalších. V případě příchodu k moci by se ani Hnutí 5 hvězd ani Liga severu nebály svolat referendum s otázkou: „Vystoupíme ze společné měny anebo z Unie?“ A že varování expertů či komentátorů nedělá na unavené voliče žádný dojem, bylo vidět právě při referendu.

Jak dál? Problém je v tom, že vítěznou koalici Ligy Severu, Berlusconiho, Hnutí 5 hvězd a levice Demokratické strany spojoval jediný cíl: svrhnout uzurpátora. Liga Severu a Hnutí 5 hvězd by chtěly okamžitě vypsat volby, naopak Berlusconi potřebuje čas, aby se opět zapojil do aktivní politiky. A totéž platí o Demokratické straně, která je v parlamentu stále nejsilnější a potřebuje čas, aby se z debaklu trochu probrala.

Liga a Hnutí 5 hvězd by chtěly velmi tvrdý postup vůči Bruselu, otázka je, zda si to Itálie může dovolit.

Při veškeré kritice na adresu Renziho je ale třeba uvést pár faktů, o kterých se nehovořilo. Referendum nespadlo jako blesk z nebe. Reforma ústavy, kterou hlasování 4. 12. pohřbilo, byla již dvakrát schválena oběma komorami parlamentu. A hlasovala pro ni jak levice Demokratické strany, tak například Berlusconiho Forza Italia. Takže je evidentní, že více než o reformu ústavy se jednalo o porážku premiéra.

Nyní se do hry dostává prezident Sergio Mattarella. Je to politik s dlouholetou zkušeností v levém křídle bývalé Křesťanskodemokratické strany. Do politické debaty nezasáhl, a tak může být považován za muže „super partes“. Ale stojí před obtížným úkolem, jak smířit zcela protichůdné zájmy politických stran.

Příštímu premiérovi bude jasné, že jeho vláda je dočasná. Jeho hlavním úkolem bude poněkud zklidnit rozbouřené vlny politického života, hlavně kompromisem týkajícím se nového volebního zákona, na kterém by se měla dohodnout většina stran. Poslední tendence naznačuje návrat k proporčnímu systému, který by zabránil absolutní vládě jedné strany. Je obtížné si představit, že by tato vláda mohla dotáhnout do konce některé započaté reformy. A tak se dá očekávat, že parlamentní období neskočí až v roce 2018, jak stanoví ústava, ale již v roce 2017.

Ironií osudu je, že v příštím roce se v Itálii mají konat dvě významné události: na jaře oslava 50. výročí zrodu EHS (právě v Římě v roce 1957) a o několik měsíců později v sicilské Taormině setkání skupiny G7. Měla to být apoteóza Renziho, nyní je možné, že prezidenta Trumpa přivítá politik, který mu bude názorově hodně blízký.

Pokud se týká samotného 41letého Renziho, je pravděpodobné, že se do popředí politické scény dříve či později vrátí. V roce 2012 byl poražen v primárních volbách Demokratické strany, ale o dva roky později již byl tajemníkem a dva měsíce nato i premiérem.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v italských i českých médiích. Žije v Římě.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Italové řekli NE změně ústavy

Došlo po uzávěrce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu