Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 6 > Jiří Koubek: Americké volby

Jiří Koubek

Americké volby

aneb Jak se naučit usměrňovat tekutý hněv bez nenávisti a k vlastnímu užitku?

Když se Donald Trump v posledních dnech kampaně vydal do „spolehlivého demokratického“ Michiganu, mnozí se mu smáli. Jak chaotická a nepromyšlená je prý jeho kampaň. Zato ti demokraté a jejich důmyslná politická mašinerie. Ostatně i volební demografie měla údajně být neotřesitelně na jejich straně (připomeňme Trumpovo notoricky špatné skóre ve výzkumech mezi ženami, Hispánci a menšinami vůbec). Stejné říkala i volební matematika (electoral college).

Až do poslední chvíle převažoval mezi experty hlas, že Trump vlastně nemá šanci. Nepřipomíná to evropský červen? Všichni si to ještě pamatujeme. Že prý „Leave“ prostě nemůže vyhrát. Že konzervativní Britové se nakonec změny leknou a volba pro status quo spolehlivě převáží. Dokonce i poslední výzkumy „správně“ odhadovaly těsný výsledek o 4 procentní body – jen přesně obráceně.

Zkrátka řečeno, experti všeho druhu se mýlili, elity všeho druhu selhaly a radovali se političtí outsideři jako Farage a Trump, kteří si ostatně v červnu i listopadu navzájem drželi palce. V USA navíc na rozdíl od brexitového referenda prohrála i mediální scéna, která šla takřka unisono proti Trumpovi.

Pravda a nenávist

Obě velké severoamerické země tedy nyní mají vůdce, jejichž příjmení začíná na TRU – stejně jako třeba slova pravda (true, truth) nebo důvěra (trust). Samozřejmě, mezi Trumpem a kanadským premiérem Justinem Trudeauem najdeme mnohem víc rozdílů než podobností. Jeden stojí napravo, druhý nalevo. Jeden je historicky nejstarším, druhý nejmladším vůdcem své země. Jeden je totálním politickým outsiderem (nebyl ani guvernérem, ani senátorem, ani ministrem, ani nemá alespoň vojenskou kariéru, jako měl Eisenhower), který porazil „politickou dynastii“. Druhý – syn dlouholetého premiéra Pierra Trudeaua – naopak „politickou dynastii“ ztělesňuje. Přes to všechno mají oba vůdci tři věci společné. A dvě z nich vystihují právě písmenka TRU.

Zaprvé, oba dokážou velmi jednoduše, průrazně a srozumitelně artikulovat to, co dobře rezonuje s jakousi obecně pociťovanou politickou pravdou.

Zadruhé, oba při tom působí velmi věrohodně. Dokonce i Donald Trump řadě věcí, které v kampani soustavně říkal, patrně sám věří. Natož pak jeho stoupenci.

A třetí podobnost? Oba uspěli s univerzálně fungující politickou mantrou jménem změna. A oba pro to měli dobré podmínky. Trudeau vyhrál po 9 letech vlády konzervativců a Trump po 2 funkčních obdobích, tedy 8 letech, demokratického prezidenta Obamy.

Vyhrát třetí období v řadě pro tutéž stranu se naposledy povedlo Georgi Bushovi staršímu v roce 1988. A předtím Trumanovi na sklonku druhé světové války. Tedy, parafrázujeme-li slavného filmového docenta Chocholouška, k něčemu takovému v „ústavu“ jménem USA dochází jednou, maximálně dvakrát za sto let.

Prezidentské volby 2016 byly také střetem historicky asi vůbec nejneoblíbenější dvojice kandidátů. Negativní potenciál či měřítko nepopularity (disapproval ratings) Trumpa i Clintonové vysoce přesahovalo 50 procent.

Trump byl (alespoň dle těchto výzkumů) dokonce ještě odmítanější osobou než jeho soupeřka. Rozhodlo však něco jiného – odhodlání oněch velkých menšin, které naopak oba kandidáty podporovaly. A v tomto ohledu byl vidět podobný rozdíl jako v červnu mezi euforickým brexitovým nadšením a vlažnou, racionálně vykalkulovanou (a strachem vyargumentovanou) pozicí „Remain“.

Vítězům, kteří jsou, jak říká Václav Bělohradský, zvolení, ale nevyvolení, se často spílá do populistů. Poukazuje se na to, jak „zneužívají“ lidských emocí, jako jsou strach a hněv. Clintonové ale kupodivu nikdo tolik nevyčítal, jak silně tematizovala strach z Trumpa (podobně jako Cameron z brexitové nejistoty).

Obamovi ve volbách 2008 také nikdo tolik nevyčítal, jak účinně mobilizoval hněv proti krizí zmítanému systému. Trump jen učinil – radikálně jinými prostředky a skrze jiný elektorát – totéž.

Ostatně, co se emocí a populismu týče, je třeba vrátit se ještě jednou k motivu „pravdy“ a ukázat jeden velký rozdíl mezi červnovým referendem a listopadovou volbou. Vypůjčíme-li si Havlovo převyprávění Masarykova hesla, brexitové referendum bylo nepochybně triumfem lži a nenávisti nad pravdou a láskou: šlo o patrně nejlživější a nejdemagogičtější kampaň v britských dějinách, která navíc ze „spořádané britské duše“ vypustila nevídané démony (četné útoky na Poláky a další „imigranty“).

Naopak Trumpovo zvolení bylo spíš vítězstvím pravdy a nenávisti nad lží a láskou. Vždyť jako největší slabinu Clintonové snad všechny výzkumy ukazovaly její nedůvěryhodnost, neautentičnost. Celá politická elita, onen opovrhovaný „Washington“, byl Trumpem (a nejen jím) líčen nejen jako nefunkční, ale také chronicky prolhaný. O triumfu nenávisti také není pochyb. Vzpomeňme, jak freneticky davy na Trumpových mítincích skandovaly: „lock her up!“ (zavřete ji!). Nebo jak spolehlivě Trump na svých shromážděních – kdykoli cítil, že začíná nudit – dokázal elektrizovat publikum svou zdí.

Úplně naopak selhala demokraty racionálně vykalkulovaná fiktivní zeď, „firewall“, tedy vítězná kombinace „spolehlivých“ států ve volitelském sboru, která údajně Trumpa měla spolehlivě zastavit. Trumpovo kladivo udeřilo na její „zrezivělou“ část – to, čemu se v USA říká „rust belt“ – de-industrializovaných států středozápadu.

Proč v demokracii dochází k tomu, že vítěznou kombinací se stane nenávist a pravda? Jinými slovy, proč nějaký úderný populista dokáže „pravdivě“ (tedy věrohodně) artikulovat různé – elitami tak nenáviděné – „lidové pravdy“ a lidové intuice a dokořenit je nenávistným jazykem až k vítězství? Proč se těm správným, „hodným“ demokratům v poslední době vyhrávat moc nedaří? Je to jen proto, že si sami dobrovolně odebírají nenávist z vlastního rejstříku? Nebo spíš proto, že se v něm jaksi nedostává pravdy? Nebo obojí? Co je to vlastně ona vítězná kombinace pravdy a nenávisti?

Porouchaný systém

Ubereme-li trochu z vyhroceného významu pojmu „nenávist“, má vlastně blízko k Bělohradského „tekutému hněvu“. Proč s ním „nepopulističtí“ demokraté neumějí (či nechtějí?) pracovat? Proč jej přenechávají populistům? Prvním předpokladem k úspěchu je, aby se naučili rozlišovat – tak jako třeba Trudeau – mezi legitimními zdroji „tekutého hněvu“ a nelegitimními způsoby jeho ventilace. Kdyby nic jiného, americké volby znovu ukázaly, jak hluboce a na kolika různých rovinách je samotný americký systém porouchaný. A že běžný americký volič má k protestnímu hlasování pádné důvody.

Zaprvé, je porouchaný jako sociálně-ekonomický systém, kde se stále nepodařilo zkrotit rozevírající se nůžky nerovností – ani po letech progresivní Obamovy vlády. I jeho hlavní politický odkaz nazývaný hlavně jeho odpůrci jako Obamacare (neboli reforma zdravotnictví) začala – pro demokraty trochu nešťastně před volbami – prodražovat cenu, kterou běžný Američan za své zdravotní pojištění platí.

Ani robustní ekonomický růst – nejrychlejší od krize 2008 – se zatím zdaleka nepromítl napříč nejširšími skupinami společnosti. Statistiky? Procenta? Růst? To asi bude nějaký další trik „elit“ a „expertů“, řekne si kdekdo. Trump mluvil jazykem, za který by se – při příliš doslovném překladu – nemuseli stydět ani naši komunisté. „Working class“ (doslovně „dělnická třída“, ale v Americe spíš „třída pracujících“, a navíc bez zdiskreditované konotace pojmu „třída“) by měla „strike back“ (vrátit úder!) – tak pravil poslední den kampaně ve státě New Hampshire.

Zadruhé, jde o zamrzlý politický systém, který generuje – Trumpovými slovy – spoustu slov, ale nic se mu nedaří zařídit, splnit, uskutečnit. Trump, ale ani nikdo jiný dostatečně nahlas neříká, že přesně takto byl systém navržen od samého prvopočátku americkými otci zakladateli. Tedy jako důmyslný stroj brzd a protivah, který systematicky komplikuje politickou změnu. Dvě komory se symetrickými pravomocemi. Striktní dělítko mezi samostatně volenou mocí výkonnou a zákonodárnou (legislativa nerozpustitelná, exekutiva neodpovědná legislativě), což čas od času vede k „rozdělené vládě“ (divided government) a různým patům (gridlocks) a rozpočtovým provizoriím (government shutdowns), které tak iritují obyčejné Američany.

K tomu všemu přidejme navíc ještě silný federalismus nebo silnou (a fakticky zpolitizovanou) pozici ústavního přezkumu. To vše dohromady vyvolává ve frustrovaných částech americké společnosti (a nejen v nich) pocit, že politika je jen nějaká odtažitá hra, kterou si elity hrají tam, „ve Washingtonu“, kde jsou všichni odtrženi od životů a problémů normálních lidí.

Připomeňme, že na podobném sentimentu (zejména co do odporu k nespravedlnosti ekonomického systému) před osmi lety vyrostl i Obama – jen demograficky byla tehdejší koalice velmi jiná.

Trump, jak známo, vsadil na nízkopříjmové bílé voliče, zejména pak starší muže. Strategie „zrezivělého pásu“ zafungovala bezchybně. A opět: Donald Trump a jeho lidé byli asi jediní, kdo do poslední chvíle říkali, že na „dělnickém“ („blue collar“) středozápadě zvítězí.

Bitevní státy

Srovnejme pro zajímavost volební mapu Clintonové s tou Obamovou. Hillary udržela všech sedm „modrých“ států (tj. těch demokratických, které v roce 2008 i 2012 volily Obamu) na široce chápaném (včetně hor) Západě USA: Kalifornii, Nevadu, Oregon, Washington (stát), Nové Mexiko, Colorado a Havaj.

Na východním pobřeží ztratila jen jeden (Floridu, a to těsně) z celkových třinácti (započten i Washington, D. C., který není státem). Pro přesnost: jeden pobřežní stát – Severní Karolínu těsně neobhájil již Obama v roce 2012 (i letošní výsledek tam byl velmi vyrovnaný – přitom se tradičně vždy jednalo o republikánský stát).

Naopak, v pásu „rust belt“ (kam započteme i Pensylvánii) Clintonová ztratila pět států ze sedmi (Pensylvánii, Ohio, Michigan, Wisconsin a Iowu) – udržela jen Illinois a Minnesotu. Připomeňme, že v roce 2008 dokázal Obama vyhrát i další stát tohoto pásu – Indianu (což byl ale velmi neobvyklý a zcela ojedinělý demokratický zásah do setrvale republikánské domény, navíc – co se letošních voleb týče – z Indiany je Trumpův viceprezident Pence).

Podíváme-li se na výsledky z dlouhodobějšího hlediska, tři z pěti „ztracených“ středozápadních států (Pensylvánie, Michigan a Wisconsin) volily demokratické prezidenty ve všech šesti volbách od roku 1992 (včetně). Iowa pak v pěti z těchto šesti voleb (jen 2004 ne). Demokraté tedy opravdu ztrácejí drahocenné „rodinné stříbro“ a těžiště jejich mapy se zdá přesouvat na jihozápad – do „slunečního pásu“, kde trvale sílí menšiny, zejména Hispánci. Neobvykle těsnou porážku zde letos demokraté dokázali uhrát například v Arizoně (odkud pocházel republikánský kandidát z roku 2008 McCain) nebo v tradiční republikánské a bushovské baště Texasu.

Obecně vzato, nebývale vysoký počet států letos zaznamenal těsné výsledky. V rekordních jedenácti z celkových 51 (včetně Washingtonu, D. C.) byl procentní rozdíl mezi Trumpem a Clintonovou méně než 5 bodů, v šesti dalších pod 10 procentních bodů. Ubývá tedy modré i červené barvy, a mapa se zbarvuje do šeda. Neboli potenciálně roste počet volebně soutěživých států, kterým Američané říkají „battleground states“ (doslova „bitevní státy“) a o které ve volbách vlastně jde – a jen o ně.

Hlasy a volitelé

Tím se dostáváme k další zvláštnosti amerického systému: sboru volitelů (electoral college) odrážejícímu fakt, že v USA se prezident volí po státech. V kterékoli jiné zemi s jednokolovou přímou volbou prezidenta by 9. listopadu 2016 za vítězku byla vyhlášena Hillary Clintonová. Celostátně získala bezmála o 2 miliony hlasů více než Trump. Procentní skóre bylo 48 ku 46,5 v její prospěch. O to se ale ve Spojených státech nehraje.

Trump měl svou podporu mnohem efektivněji rozloženou právě do klíčových „bitevních“ států. Jinými slovy, dokázal ukořistit dostatečný počet cenných vítězství, často extrémně těsných (Michigan cca o 13 tisíc hlasů!), právě v těch státech, na které se veškerý volební boj soustředil.

Naopak v populačně obřích demokratických baštách jako Kalifornie (55 volitelů) či New York (29 volitelů) vlastně z hlediska volební matematiky „o nic nešlo“. Každý věděl, že tyto státy (z)volí demokrata/demokratku. Z druhé stany samozřejmě platí totéž o velkém, leč republikánském Texasu (38 volitelů), kde však byl letos výsledek, jak znovu připomínáme, na texaské poměry nebývale těsný (na procenta hlasů 43:52). Pro srovnání, New York volil Clintonovou 58:37 a Kalifornie dokonce 62:33.

Hlavní strukturální „problém sboru volitelů“ (z pohledu demokratů) je však ten, že populačně malé (zpravidla venkovské, tedy republikánské) státy jsou v něm systematicky zvýhodněny. Je tomu tak proto, že počet volitelů za každý stát je dán součtem jeho zastupitelů v obou komorách Kongresu. Skutečné populační rozdíly (reflektované ve Sněmovně reprezentantů) jsou tak „rozmělněny“ automatickým senátním bonusem +2 pro každý stát, nehledě na populaci. I proto letos k paradoxu „rozděleného vítězství“ (jiný vítěz v americkém národu, jiný ve sboru volitelů – prezidentem zvolen kandidát s menším počtem hlasů) dochází podruhé v relativně krátkém čase. Vrací se déja vu z roku 2000, kdy svou slavnou „nevýhru“ zaznamenal Al Gore. Na rozdíl od letoška však tehdy „o všem rozhodl“ jeden jediný lidnatý a extrémně těsný stát: Florida. Letos by však ani jejích 29 volitelů Clintonové nepomohlo. Potřebovala by ještě jeden menší stát s alespoň 9 voliteli.

Společné otázky

V jedné věci se Trump přece jen mýlil. Totiž že dokáže přivést k volbám masy nových republikánských stoupenců a že jeho kandidatura markantně zvýší volební účast ventilací protestního hlasování těch dosud (samo)vyloučených. Ve skutečnosti volební účast oproti volbám 2012 klesla o 1 procentní bod na slabých 54 % a oproti volbám 2008 dokonce o 4 body.

Oproti Mittu Romneymu, jehož výsledek z roku 2012 Trump tak nemilosrdně kritizoval, dopadl Trump relativně (v procentech) ještě hůře a absolutních číslech dokázal získat jen milion hlasů navíc. To není po dvou demokratických prezidentských obdobích žádný zázrak. Politické svědomí i své zdánlivě dokonalé strategie však teď budou muset zpytovat demokraté.

Otázky znějí jasně: jak se vrátit na „zrezivělý“ Středozápad? Jak se naučit usměrňovat tekutý hněv bez nenávisti a k vlastnímu užitku? Jak v politice užívat přiměřeného a „zdravého“ populismu, který by naplňoval obě jeho „TRU“ přísady: tedy lidovou pravdu i věrohodnost jejího politického nositele? Podobné otázky si asi klade i nejeden evropský (sociální) demokrat.