Zdeněk Víšek

Československý, či (sudeto)německý politik?

Letos na podzim uplynulo 120 let od narození a zároveň 50 let od tragické smrti posledního předválečného předsedy německé sociální demokracie v Československu a poslance československého parlamentu Wenzla Jaksche. Narodil se 25. 9. 1896 v Dlouhé Stropnici u Kaplice v jižních Čechách a zemřel v západoněmeckém Wiesbadenu na následky automobilové nehody 27. 11. 1966.

Tento dnes pozapomenutý politik byl nacisty, před jejichž pomstou odešel po Mnichovu se svými stoupenci do zahraničí, označován jako zrádce a nepřítel německého národa. Naši politici v čele s Edvardem Benešem ho však po roce 1939 vnímali spíše než jako sudetoněmeckého antifašistu především jako německého aktivistu – možná i nacionalistu, který se na počátku druhé světové války pokoušel o udržení tzv. Sudet mimo státní hranice exilovým hnutím obnovovaného československého státu, což bylo pochopitelně pro prezidenta Beneše, který si jako hlavní cíl své politiky předsevzal odčinění Mnichova, naprosto nepřijatelné.

Po roce 1948 byl Jaksch líčen komunistickou propagandou – bez ohledu na svou antinacistickou minulost – jako jeden z nejnebezpečnějších představitelů sudetoněmeckého revanšismu, který se dostal až do politické blízkosti svých někdejších nacistických a henleinovských odpůrců. Takto například Rudé právo zhodnotilo den po jeho smrti 28. listopadu 1966 v krátkém nekrologu jeho politickou dráhu ve spolkovém Německu:

... Poválečný politický vývoj W. Jaksche je znám: stal se bojovníkem za „sebeurčení“ odsunutých sudeťáků, za návrat k hranicím Německa z r. 1937, stál v předních řadách odpůrců realistické politiky vůči socialistickým sousedům SRN, tedy i Německé demokratické republice. Tato jeho činnost došla nedávno v Bonnu ocenění – byl vyznamenán „záslužným křížem NSR“, jehož nositeli jsou i mnozí bývalí představitelé hitlerovského Německa.

Záměrem této studie je nejen přiblížit rozdílné názory českých a německých historiků na osobu tohoto rozporuplného politika, ale také v dobovém kontextu připomenout Jakschovy dnes již téměř zapomenuté postoje, a to v kontrastu k postojům jeho výrazného kritika a protivníka z doby londýnského exilu Edvarda Beneše.

Politika sudetoněmecké sociální demokracie

Pro pochopení vývoje celoživotních politických názorů W. Jaksche byl do značné míry určující postoj sudetoněmecké sociální demokracie (DSAP) k nově vytvářené ČSR v období po první světové válce.

Tato strana na přelomu let 1918 a 1919 vystupovala pod vedením svého tehdejšího předsedy Josefa Seligera (1870–1920) proti připojení pohraničí s německou většinou k novému státu – stejně jako jiné německé strany v Čechách a na Moravě.

Ve spolupráci s předsedou německé nacionální strany Rudolfem Lodgmanem von Auen tehdy usiloval Seliger o realizaci plánů rakouského sociálně demokratického předáka a v letech 1918–1919 také ministra zahraničí Otto Bauera, jejichž konečným cílem bylo spojení německých oblastí v Čechách a na Moravě s Rakouskem a pak i s Německem, tj. vytvoření Velkého Německa. Tato koncepce se však stala neuplatnitelnou po podpisu Versailleské smlouvy v červnu 1919, neboť zakazovala Německu provést spojení s Rakouskem. Od těchto velkoněmeckých plánů se nakonec distancoval i tehdejší rakouský sociálně demokratický premiér Karl Renner, a proto nebyli již ani Seliger ani Lodgman zařazeni do rakouské delegace na jednání v Saint-Germain u Paříže, kde byla 10. 9. 1919 podepsána mírová smlouva s Rakouskem, která znamenala – mimo jiné – uznání československo-rakouských státních hranic.

Sudetoněmecké sociální demokracii tak nezbylo, než se ještě za Seligerova života smířit se začleněním sudetských oblastí do ČSR. Přesto ještě v roce 1921 Wenzel Jaksch pronesl na stranickém sjezdu v Děčíně tato slova: Když se ukazuje marnou jakákoli snaha dosáhnout v nové republice zdravých národnostních a politických poměrů, když v ní má naše čestná dobrá vůle neustále ztroskotávat na zdi nepochopení, kterou jí nastražil v cestu český šovinismus, pak možná nadejde čas, kdy budeme muset napřít svou sílu k tomu, abychom tento stát, ve kterém nám nelze ani žít ani umírat, obrátili v trosky.

Toto dosti zlověstné varování, které nakonec roku 1938 došlo svého naplnění, nikoliv však vinou sudetoněmeckých sociálních demokratů, bylo nepochybně ovlivněno mladistvým radikalismem tehdy pětadvacetiletého Jaksche, zároveň jako by předznamenalo jeho celoživotní velmi kritický postoj k československému státu.

V roce 1924 byl Wenzel Jaksch – v té době již známý řečník a redaktor ústředního stranického deníku Sozialdemokrat – zvolen do předsednictva německé sociálně demokratické strany v Československu. V průběhu dvacátých let, kdy byl novým předsedou strany zvolen po Seligerově předčasné smrti dr. Ludwig Czech (1870–1942), ovšem již DSAP vystupovala vůči ČSR jako loajální strana, která se dokonce v letech 1929–1938 podílela na činnosti tehdejších čs. koaličních vlád. Ludwig Czech se stal postupně ministrem sociální péče (1929–1934), veřejných prací (1934–1935) a veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (1935–1938).

Osudová třicátá léta

V roce 1929, tedy těsně před vypuknutím velké hospodářské krize v ČSR a před nástupem Sudetoněmecké strany, DSAP v parlamentních volbách získala 506 000 hlasů, ale v dalších volbách o šest let později již jen 300 000 hlasů. Henleinovu stranu v květnu 1935 podpořilo 1 250 000 sudetoněmeckých voličů, a tak se tato pronacistická strana stala nejsilnější politickou stranou v ČSR. Na brněnském sjezdu německé sociální demokracie o měsíc později si svoji předsednickou pozici Ludwig Czech ještě udržel, avšak od poloviny třicátých let se vůči němu začal výrazně vymezovat právě Wenzel Jaksch, od roku 1935 úřadující místopředseda DSAP, jenž kritizoval Czechovu údajnou pasivitu vůči posilování Henleinovy strany (SDP).

Oproti umírněnému postoji, který ve vládě zaujímal Czech, Wenzel Jaksch prosazoval ve straně radikálnější koncepci tzv. lidového socialismu s cílem obnovit upadající popularitu sociální demokracie mezi sudetskými Němci, a to důrazem na plnění nejen sociálních, ale především národnostních požadavků ze strany státu vůči německé menšině, čímž mělo být oslabeno henleinovské hnutí. Jaksch tímto způsobem chtěl rozšířit voličskou základnu DSAP o příslušníky německých středních vrstev. V březnu 1938 byl proto Jaksch na sjezdu strany v Praze zvolen jejím předsedou, ale během šesti měsíců, které zbývaly do mnichovské krize, již nestihl prokázat životaschopnost své politické koncepce. Republice zůstala DSAP věrná i nadále, třebaže po Czechově rezignaci na ministerský post v dubnu 1938 již ve vládě zastoupena nebyla.

O ambivalentním postoji sudetoněmeckých sociálních demokratů k ČSR v kritickém čase těsně před Mnichovem Wenzel Jaksch v úvodu svých dosti tendenčních a ne vždy zcela pravdivých pamětí s názvem Cesta Evropy do Postupimi roku 1957 uvedl: Nadnárodní tradice podunajského prostoru a rovněž Čech a Moravy nepodlehla bez odporu. Tak na 300 000 mužů a žen sudetoněmeckého dělnického hnutí vytrvalo na ztracené vartě až do mnichovské konference – nikoliv z lásky k českému národnímu státu, který je dvacet let zanedbával a diskriminoval, ale kvůli svobodě a lidskosti.

Ale i přes svůj velmi kritický postoj k vnitropolitickým poměrům v ČSR se v téže části pamětí Wenzel Jaksch s respektem vyslovoval ke společnému boji Čechů a Němců proti nacistickému nepříteli: V pozdním létě 1938, těhotném neštěstím, jsem táhl se sedmi tisíci přáteli na velké shromáždění německých a českých sociálních demokratů proti Hitlerovým válečným plánům. Celé město nám jásalo vstříc. Bylo to zřejmě poslední společné shromáždění Čechů a Němců na horké půdě Čech. Na náměstí v Plzni jsem byl na tribuně s ministrem sociálních věcí první republiky Jaromírem Nečasem, který vždy usiloval o upřímné porozumění se sudetskými Němci. V hodině, kdy druhá světová válka již vrhala stín na starý svět, nechyběly ani v samotném ohnisku evropské krize účinné síly odporu. Vynaložení takových mravních sil, jak se ještě jednou manifestovaly na plzeňském náměstí, nemůže z života národů zmizet beze stopy.

Velký morální a politický význam měly také jiné protinacistické aktivity sudetoněmeckých sociálních demokratů – například v září 1938 rozšířili 250 000 letáků a 10 000 plakátů s výzvou Spoluobčané, jde o všechno!, v níž se vyslovovali pro mírové vyřešení národnostní otázky v rámci Československé republiky.

Připomínáme-li tyto skutečnosti, je nutno zdůraznit, že aktivní odpor mnoha německých sociálních demokratů proti nacismu se neomezoval pouze na veřejná shromáždění a politické výzvy, měl rovněž charakter přímého ozbrojeného boje, který vedli proti henleinovské přesile němečtí antifašisté – členové Republikánské obrany společně s československými vojáky, četníky a příslušníky jednotek Stráže obrany státu. Statečnost bojovníků Republikánské obrany připomíná pamětní deska v jihomoravském Mikulově, která byla odhalena – poněkud překvapivě – již v době komunistického režimu.

O ukončení činnosti německé sociální demokracie v okupovaném pohraničí informoval stranický list Sozialdemokrat 1. října 1938. Sdělení zároveň vzdalo hold malému českému národu, který musí nést stejně těžkou ránu osudu jako my.

Připomeňme také, že bývalý předseda německé sociální demokracie a poslední československý ministr německé národnosti Ludwig Czech zahynul 20. 8. 1942 v terezínském ghettu jako oběť rasové perzekuce.

Statečný zápas německých sociálních demokratů a jejich oběti by samozřejmě neměly upadnout v zapomnění, ale zapomenuta by rovněž neměla být skutečnost, že v květnu roku 1938 bylo členy Henleinovy strany 1 320 193 sudetských Němců, což vzhledem k počtu obyvatel tzv. Sudet (3 070 938 podle sčítání lidu z roku 1930) byl podíl dramaticky vysoký. O obrovské podpoře SDP svědčily také mohutné demonstrace konané na jaře a v létě 1938 na její podporu v mnoha pohraničních městech, z nichž největší proběhly 1. května v Ústí nad Labem a v Děčíně za účasti 70 000, respektive 50 000 osob.

Do emigrace

Po příchodu nacistických vojsk 15. 3. 1939 se Wenzel Jaksch ukrýval dva týdny na britském velvyslanectví v Praze, odkud odešel do Polska. Nejdříve se usadil ve Švédsku, odkud často zajížděl do Velké Británie, kam trvale přesídlil koncem roku 1940.

Ještě před březnovou okupací Čech a Moravy byla 22. 2. 1939 z jeho podnětu DSAP přeměněna na Věrné společenství sociálních demokratů (Treuegemanschaft) a tato politická organizace se stala později nejvlivnější, nikoliv však jedinou skupinou sudetoněmeckých sociálních demokratů v britském exilu. Do emigrace Wenzla Jaksche následovalo také 3000 sudetoněmeckých sociálních demokratů, kteří nalezli útočiště nejen ve Velké Británii, ale i ve Švédsku a v Kanadě.

Zatímco za mnichovské krize stál Wenzel Jaksch na pozicích územní integrity československého státu, v roce 1939 své přesvědčení již přehodnotil a přiklonil se k myšlence, že sudetští Němci by se v nových „pomnichovských“ podmínkách sami měli rozhodnout, zda by tzv. Sudety měly zůstat součástí obnoveného českého státu, nebo být začleněny do budoucího svobodného Německa, přičemž Jaksch se nepochybně klonil ke druhé variantě. Jeho politické koncepce v prvním roce války hodnotil – s neskrývaným porozuměním – sudetoněmecký historik Friedrich Princ takto: To, o čem uvažoval, byla středoevropská federace propojená dalekosáhlými hospodářskými vazbami, které měly vyrovnávat nevýhody etnických hranic pro menší evropské národy. To se týkalo také a především ČSR, jež podle vlastních opakovaných prohlášení nebyla bez německých hraničních oblastí životaschopná. Princip federalismu měl z toho dilematu poskytnout východisko.

Sám Wenzel Jaksch své postoje, ve kterých se nepochybně projevoval vliv velkoněmeckých sociálnědemokratických postojů z let 1918 a 1919, k možnému uspořádání středoevropského prostoru vyjádřil například ve spise Co přijde po Hitlerovi, jenž byl vydán v Londýně ještě před začátkem druhé světové války: Je tedy samozřejmým právem německých Rakušanů, aby se rozhodli svobodným plebiscitem, chtějí-li do středoevropské federace jako samostatný stát, nebo jako velkoněmecká provincie. Rovněž pro sudetské Němce požadujeme právo, aby si mohli svobodně určit, chtějí-li k federaci patřit jako autonomní sektor v rámci historických zemí českých, tedy v užším státním svazku s Čechy, nebo jako německá říšská provincie.

V této době se již Wenzel Jaksch nepovažoval za loajálního občana Československé republiky, třebaže byl – stejně jako mnozí jiní sudetoněmečtí uprchlíci – držitelem československého pasu. Projevilo se to také například ve vztahu k naší zahraniční armádě, kdy své krajany 17. 1. 1940 vyzval, aby vstupovali jako dobrovolníci do britské, nikoliv tvořící se československé armády ve Francii: Bez vyjasnění jistých předběžných otázek, hledících k státoprávnímu postavení sudetského území, nemohli jsme doporučovati bezpodmínečný vstup do české zahraniční armády. Zvolili jsme cestu doporučit našim zbraně schopným přátelům dobrovolný vstup do britské armády. (...) Otázka české příslušnosti sudetského území je mezinárodněprávně otevřena a nebude také znovu rozhodnuta bez naší účasti.

Wenzel Jaksch ve svých koncepcích především vycházel z předpokladu, že by bylo nespravedlivé, aby budoucímu demokratickému Německu po porážce hitlerovské diktatury měla být upírána ta území, která byla nacistickému Německu přiznána na mnichovské konferenci. Odmítal se proto vzdát „práva na sebeurčení“ pro tři a půl milionu sudetských Němců jen proto, že v roce 1938 bylo zneužito nacistickým režimem k imperialistickým cílům.

Tyto Jakschovy zdánlivě racionální předpoklady však opomíjely skutečnost, že tato území tvořila přirozenou součást Čech a Moravy nepřetržitě tisíc let a Němci nebyli jejich jedinými obyvateli, neboť kromě nich zde žilo nejméně půl milionu Čechů. Navíc odstoupení tzv. Sudet se dělo pod hrozbou vypuknutí agresivní války, bez účasti československých zástupců a bez souhlasu čs. parlamentu, který jedině mohl podle československé ústavy schvalovat změny státních hranic. Ponechání českomoravského pohraničí v zamýšleném svobodném Německu by hitlerovskou agresi vlastně jen dodatečně legitimizovalo. Tyto a podobné postoje byly pochopitelně neakceptovatelné také pro českou veřejnost, zvláště pak pro příslušníky českého odbojového hnutí, kteří přinášeli na domácí frontě oběti nejvyšší.

Poté, co britská vláda v létě 1942 – po atentátu na Heydricha a po vypálení Lidic a Ležáků – odvolala platnost mnichovské dohody, o níž ministr zahraničí Eden 5. 8. 1942 v listě Janu Masarykovi uvedl (byť poněkud mnohoznačně), že nemá žádný vliv na budoucí poválečné uspořádání československých záležitostí, zejména v otázce hranic, se úvahy o možném začlenění sudetských oblastí do budoucího německého státu staly zcela bezpředmětnými.

Wenzel Jaksch si ale začal uvědomovat posílení Benešova postavení již o rok dříve, kdy pod vývojem válečných událostí revidoval na podzim 1941 své původní stanovisko a byl ke spolupráci s československou vládou ochoten i bez dosažení shody v hlavní otázce, kterou podle něj představovalo určení formy postavení sudetských Němců v osvobozené ČSR.

Tehdy – po vstupu SSSR do války (22. 6. 1941) a po příchodu Heydricha do Prahy, který rozpoutal vlnu teroru proti českému národu – však již prezident Beneš o dohodu s Jakschem nestál a začal se naopak zabývat přípravami budoucího odsunu Němců z Československa.

Například 7. 1. 1942 informoval zástupce Treuegemanschaftu v čele s Jakschem o svém záměru vyhostit podstatnou část sudetských Němců, kteří se přidali k nacistům. Později – pod vlivem růstu všeobecných protiněmeckých antipatií mezi politiky a veřejností spojeneckých zemí – bylo Jakschovi jasné, že Beneš počítá s vysídlením většiny sudetoněmeckého obyvatelstva, s čímž pochopitelně nemohl souhlasit. A tak se v rámci svých – již velmi omezených – možností transferu krajanů snažil zabránit. Ještě roku 1944 založil výbor sudetoněmeckých demokratů, opět navrhoval federalistické uspořádání střední Evropy a požadoval obsazení sudetských území spojeneckými vojsky. Tato jeho snaha byla, jak ukázaly události z let 1945–1947, kdy bylo z pohraničí vysídleno takřka veškeré německé obyvatelstvo, zcela marná.

Vývoj postojů W. Jaksche ve Velké Británii shrnul jiný německý historik Detlef Brandes v rozhovoru pro Literární noviny 16. 1. 2014: Jaksch vstoupil do londýnského exilu s velkým respektem. Vědělo se, že do posledního okamžiku bojoval za zachování republiky, ale v prvních měsících strávených v exilu počítal s možností, že Sudety dál zůstanou součástí Německa, které se dělnickou revolucí nebo pučem rychle zbaví Hitlera a stane se demokratickou zemí. Jak Jaksch, tak Beneš chtěli opakování Mnichova zabránit. Jaksch věřil, že pro znovuobnovení Československa půjde získat většinu sudetských Němců jen v případě dalekosáhlé teritoriální autonomie. Naproti tomu Beneš byl přesvědčen o tom, že sudetské Němce nebude možné dobrovolně do nové Československé republiky integrovat dlouhodobě. Proto usiloval o co nejrozsáhlejší redukci počtu příslušníků německé národnosti v novém státě. V červenci 1942 kývl britský válečný kabinet na jeho požadavek prohlásit mnichovskou dohodu za neplatnou. Odvolání Mnichova bylo také publikováno. Co ale zveřejněno nebylo, byl obecný britský souhlas s transfery německého obyvatelstva, „kdyby to bylo možné a potřebné“. O tomhle bodu po zasedání kabinetu Britové Beneše a také Jaksche informovali jenom ústně. Od té chvíle se ale z někdejších spojenců stali protivníci.

Ze střetu Benešových a Jakschových koncepcí vyšel jako vítěz československý prezident, neboť prokázal mnohem lepší schopnost analytického úsudku a odhadu budoucího vývoje než jeho sudetoněmecký protivník, jehož orientace na dělnickou revoluci v Hitlerově Německu byla jen pouhou iluzí. K očekávanému pokusu o vojenský převrat v Německu sice nakonec 20. 7. 1944 došlo, ale byl nacistickou ozbrojenou mocí poražen ještě téhož dne, kdy začal, a proto válka pokračovala až do tak pro všechny sudetské Němce hořkého konce. Plnou legitimitu Benešova požadavku na anulování mnichovské dohody potvrdil nakonec historický vývoj, neboť její platnost postupně odvolaly všechny signatářské státy (Velká Británie a Francie 1942, Itálie 1944 i obě poválečné německé republiky – NDR 1950 a SRN 1973).

Dosud velmi otevřeným – a dosti bolestným – problémem českých dějin ovšem zůstává otázka morálního zhodnocení „transferu“ sudetských Němců, který vedle mnoha nesporných viníků postihl i mnoho zcela nevinných občanů, přičemž česko-německé vztahy do budoucna zatížily zvláště zločiny spáchané českými ozbrojenci i československými vojáky na sudetoněmeckých civilistech během tzv. divoké fáze odsunu na jaře a v létě 1945.

Beneš o Jakschovi

Osobnosti Wenzla Jaksche věnoval Edvard Beneš pozornost především ve svých poválečných pamětech z roku 1947, kde připomíná svá londýnská setkání s tímto sudetoněmeckým sociálním demokratem. Pro pochopení vztahu těchto dvou politiků je důležitá rovněž vzájemná korespondence, která odráží míru protichůdnosti jejich politických názorů.

Například o Jakschem zamýšlené středoevropské federaci – nepochybně pod německou dominancí – Beneš poznamenal: Věděl jsem tehdy, že Jaksch hned na počátku války rozsáhlý program o Velkoněmecku – tj. o Německu a celé střední Evropě – už vypracoval, že jej v anglické politické společnosti – zejména v Labour Party – rozšiřoval a že v něm nejen o českých Němcích jako samostatném celku na nás nezávislém, nýbrž i o Československu celém už vlastně rozhodl, umísťuje nás do zvláštní středoevropské federace s převahou německou. Vyčkával jsem tudíž, věda, že s našimi Němci bude účelná a rozumná řeč, až jim válečné události ukáží, v jaké situaci se celé Německo nachází, jak se svět k němu staví a jak těmito skutečnostmi budou nevyhnutelně dotčeni i naši Němci sami.

Vedle tohoto komentáře ještě ocitujme ze závěru Benešova zásadního dopisu Jakschovi ze dne 10. 1. 1943, jenž předznamenal ukončení vzájemných politických kontaktů. V tomto obšírném listě, který je jakýmsi souhrnným výčtem všech Jakschových pochybení vůči zájmům Československa, Edvard Beneš uvedl: Myslíte, že je možno, aby nějaký Čechoslovák – a nejen Čechoslovák, nýbrž i kterýkoliv spojenecký politik – pochopil, že má býti jmenován do Státní rady (exilového parlamentu – pozn. aut.) nebo mezi úřednictvo československého státu někdo, kdo se dosud veřejně nikdy za československého občana neprohlásil, kdo odmítá své povinnosti občanské plnit a kdo svou přináležitost ke státu stále ještě podmiňuje a nechává si otevřeny dveře, aby v budoucnosti mohl hájit stanoviska jiná? Nemyslím, že by se tato nemožná situace mohla ještě prodlužovat.

Jaksch o Benešovi

Pochopitelně zcela opačně vyznívají již zmíněné Jakschovy politické vzpomínky Cesta Evropy do Postupimi, které byly napsány na konci 50. let 20. století. Český čtenář se s nimi mohl seznámit až v roce 2000, kdy byly vydány v českém překladu Institutem pro středoevropskou kulturu a politiku, který je znám svými pravicově-konzervativními postoji.

Hlavní ideou knihy Cesta Evropy do Postupimi, která prostupuje téměř všemi stránkami textu, je trvalá animozita vůči existenci Československé republiky, s jejíž existencí se Jaksch jako sudetský Němec patrně nikdy vnitřně nesmířil, třebaže se ve třicátých letech postavil na její obranu.

Na mnoha místech těchto pamětí se objevuje pochopitelně kritika Edvarda Beneše, jehož dlouholetý boj s hitlerovským nacismem snižuje například osobními invektivami typu Humanistická Evropa neměla v té době vedení..., a proto ... osud chtěl, že v roli Hitlerova protivníka se octl Edvard Beneš, který jí však nedorostl ani lidsky, ani politicky.

Editorem Jakschových pamětí a zároveň jedním z trojice překladatelů byl historik Milan Churaň, který je opatřil předmluvou. Churaň si byl nepochybně vědom mnoha slabých míst v Jakschově textu, což nijak nezakrýval, přesto však celkové hodnocení této knihy bylo spíše smířlivé, neboť Jaksch byl Milanem Churáněm oceněn nikoliv jako historik či politolog, ale především jako spolutvůrce poválečného demokratického německého spolkového státu a předchůdce evropských integračních snah. O Cestě Evropy do Postupimi pak v závěru své předmluvy uvedl: Jeho kniha by se tedy měla u nás číst bez předsudků a s pochopením. A také s vědomím, že historici evropských dějin ve 3. tisíciletí po Kr. dají Jakschovi v mnohém za pravdu.

Odlišný, výrazně kritický pohled na Jakschovy vzpomínky naopak uplatnila nedávno zemřelá historička Věra Olivová, která ve své obsáhlé recenzi podrobila paměti podrobnému faktografickému rozboru. Například o Jakschových výpadech proti Benešovi v souvislosti s mnichovskou krizí, kdy Jaksch zcela nehistoricky zmenšoval vinu nacismu a Hitlera na rozbití ČSR, uvedla: Při výkladu o československé politice vedené prezidentem Benešem Jaksch v naprostém rozporu se skutečností tvrdí, že prý pražská vláda „nebyla ochotna bojovat o existenci Československa“ (207), že její oficiální stanoviska byla pouze „čistým pokrytectvím“ (203). Praha prý dokonce spolu s Chamberlainem podpořila Hitlera proti opozici v německé armádě (207). Naznačuje dokonce, že za rok 1938 byli zodpovědni stejnou měrou „Hitler a Beneš“ (205). Mnichovská dohoda byla podle Jaksche mezinárodním právním aktem, na jehož základě „Hitlerovo Německo obsadilo tak říkajíc smluvně Sudety“ (216). Připojení československých pohraničních oblastí k Německu bylo fakticky naplněním programu Josefa Seligera, který byl i Jakschovým programem. Proto také se o důsledcích rozbití Československa vůbec nezmiňuje. Konstatuje jedině, že Mnichov postihl nejvíce sudetské Němce, protože němečtí odpůrci Hitlera v obsazených oblastech byli deportováni do koncentračních táborů (219).

Jakschovy paměti bychom proto dnes měli číst spíše jako osobitý pramen k poznání v českém prostředí stále dosti neznámých sudetoněmeckých historicko-politických konstrukcí, nikoliv jako zdroj objektivních informací o Edvardu Benešovi, což ovšem vzhledem k autorovým resentimentům vůči československému státu a jeho druhému prezidentovi nebylo patrně možné vůbec očekávat.

Po válce

Po skončení druhé světové války musel W. Jaksch – na základě žádosti československých činitelů – zůstat ještě čtyři roky ve Velké Británii a teprve roku 1949 přesídlil do Spolkové republiky Německo, kde se aktivně zapojil do politického života a získal vedoucí postavení mezi Němci odsunutými z Československa. Na doporučení předsedy německé sociální demokracie (SPD) Kurta Schumachera byl v roce 1950 povolán do předsednictva této strany, kde působil dalších šest let. V letech 1950–1953 byl vedoucím Hesenského zemského úřadu pro uprchlíky a vyhnance. Roku 1953 se stal poslancem německého Spolkového sněmu a zůstal jím až do své předčasné smrti.

Wenzel Jaksch byl velmi aktivní i v organizacích německých vysídlenců – od roku 1951 byl předsedou společnosti Seliger-Gemeinde, která sdružovala sudetské sociální demokraty, roku 1959 se stal prezidentem Spolkového shromáždění Sudetoněmeckého krajanského sdružení a roku 1964 byl zvolen prezidentem Svazu vyhnanců, který zastřešoval všechny významnější organizace německých vysídlenců.

Ironií osudu Jaksch tak na půdě Sudetoněmeckého krajanského sdružení spolupracoval i s bývalými členy Sudetoněmecké strany, jejímž nejvýraznějším odpůrcem z řad demokratických sudetských Němců ve třicátých letech nepochybně byl. Trauma z poválečného vyhnání nepochybně spojilo celé společenství sudetských Němců – tedy i sociální demokraty a někdejší henleinovce. Avšak sám Wenzel Jaksch v šedesátých letech spíše než do minulosti hleděl do politické budoucnosti, což zdůraznil na Jakschově pohřbu předseda SPD Willy Brandt, budoucí německý kancléř a tehdejší vicekancléř nově vytvořené koaliční vlády CDU a SPD: ... Zcela vědomě připomínám v této hodině také dílo, které je od roku 1961 základem konstruktivní německé východní politiky po jednomyslném usnesení německého Spolkového sněmu ke zprávě, která nese jeho jméno. Wenzel Jaksch k tomu konceptu v minulém roce připojil nové myšlenky v pozoruhodné studii o perspektivách hospodářské spolupráce s východoevropskými státy. Nebudou ztraceny, když jde o to odstranit sutiny minulosti a trpělivou prací překonávat rozdělení Evropy. (...) To byl Wenzel Jaksch a tím pro nás zůstane – vlastenec a Evropan, sociální demokrat a bojovný humanista.

* * *

Jak ukázaly předchozí kapitoly, je hledání historické pravdy o roli W. Jaksche v česko-německých vztazích interpretačně velmi náročné, a to i po padesáti letech, které uplynuly od jeho smrti. Jiný pohled zaujímají – ovlivněni svým národním a historickým cítěním – čeští historikové, kteří činnost Wenzla Jaksche budou posuzovat optikou československé státnosti, odlišné hodnocení pak pochopitelně prosazují historici němečtí či sudetoněmečtí, kteří hlubší vazbu k Československé republice nikdy nepociťovali, a proto hledají v Jakschově politické činnosti priority zcela jiné.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Československý, či (sudeto)německý politik?

Politika sudetoněmecké sociální demokracie

Osudová třicátá léta

Do emigrace

Beneš o Jakschovi

Jaksch o Benešovi

Po válce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu