Jan Gruber

Kultura odnikud nikam

Předseda vlády Bohuslav Sobotka po bilanční schůzce s ministrem kultury Danielem Hermanem řekl, že priority resortu kultury ve zbytku volebního období vidí především v oblasti růstu platů pracovníků v kultuře a řešení situace kolem vepřína v Letech. „Jasně vyplývá, že pokud jde o ministerstvo kultury, převažují věci, které se povedly, a resort funguje velice dobře,“ prohlásil premiér a dodal, že se podařilo zahájit rekonstrukci Národního muzea a pokročit při rekonstrukci budovy Státní opery. Hermana mimo jiné pochválil i za čerpání evropských dotací. Poněkud se ve vší té chvále ale zapomnělo na rozpočet ministerstva.

Strany vládní koalice se totiž v Koaliční smlouvě zavázaly, že „vytvoří podmínky pro vícezdrojové financování kultury s cílem přiblížit se postupně evropskému standardu výší 1 % ze státního rozpočtu na oblast kultury“. Avšak rozpočet ministerstva kultury, přestože během působení této vlády rostl, prozatím stanoveného jednoho procenta nedosahuje. V letošním roce představuje něco málo přes devět promile státního rozpočtu. Na první pohled se může zdát, že vládní závazek je skoro naplněn, ale už při letmém prozkoumání jednotlivých položek lze zjistit, že tři a tři čtvrtě miliardy korun ministerstvo vynaloží na výdaje dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Pokud z rozpočtu zmíněnou částku odečteme, protože výdaje na majetkové vyrovnání opravdu nejsou podporou kultury, zjistíme, že najednou rozpočet představuje pouze sedm promile. Což znamená, že ministerstvu kultury chybí takřka čtyři miliardy korun, aby bylo dosaženo tzv. jednoho procenta na kulturu. A najednou se objevují pochyby, zda resort funguje opravdu tak dobře, jak říká předseda vlády. Zda jeho slova nejsou jen jakýmisi úhybnými manévry, kterými zakrývá faktickou neochotu se situací v kultuře seriózně zabývat.

Sociální demokracie by si totiž jistě mohla – a měla – dovolit říct, že kulturu a její podporu považuje za jednu ze svých priorit. Což možná i někteří její představitelé dělají. Ale pro jednou by bylo vhodné pokusit se tato slova naplnit nějakým obsahem. Lze začít právě u výdajů na vypořádání majetkových vztahů s církvemi. Není mnoho důvodů, aby byl církvím přiznáván jiný status než ostatním zájmovým organizacím. Ve své podstatě se totiž neliší od spolků chovatelů drobného ptactva. Rozdílem se tak stává jen majetek, parádní červené oblečky a spousty zlatých cingrlátek. Zkrátka peníze pro církve může administrovat prakticky jakýkoliv úřad.

Jakmile z rozpočtu ministerstva kultury tyto prostředky zmizí, ukáže se v celé své nahotě bídná situace podpory kultury z veřejných zdrojů. Demonstrace by to byla potřebná. V situaci, kdy se všichni, kteří se o tuto oblast trochu zajímají, uklidňují tím, že hladina prostředků pomalu stoupá, by demaskování pravého stavu věcí mohlo vyvolat debatu o vhodné podobě kulturních politik státu. Bez této debaty se můžeme i v dalších letech – stejně jako v těch předchozích posametových – potácet odnikud nikam. Támhle opravit oprýskanou fasádu chátrající tvrze, tuhle přidat stovku k výplatě chebským divadelníkům.

Bez řádného finančního zajištění lze nekomerční kulturu provozovat jen těžko. Vyžaduje to totiž četné ústupky a obětování těch, kteří ji tvoří. Jestliže není cílem, aby česká kulturní scéna připomínala cosi mezi produkcí Divadla Na Jezerce a Čundrcountry show, státní výdaje musí výrazně narůst. A právě vyvedení administrace prostředků pro církve z ministerstva kultury by mohlo být jedním z kroků, které tento proces započnou.

Jan Gruber (1987) je publicista, působí v Masarykově demokratické akademii.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Gruber

Kultura odnikud nikam

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu