Pavel Uherek

Antipolitika na druhou

Volba prezidenta Spojených států, v níž slavil vítězství Donald Trump, ukazuje na jedno z obecných negativ stávajícího přístupu k politice. Jím je ztráta pevného ideologického podkladu pro program, který politici nebo jejich strany chtějí prosadit. Z americké předvolební kampaně jsme se spíše okrajově či až v samotném konci dozvídali cokoliv o politických názorech obou prezidentských kandidátů, tedy jaké mají záměry v sociální oblasti, daňové sféře, ve zdravotnictví nebo ekonomice. Naopak se obsáhle řešily Trumpovy pletky se ženami, jeho účes, rodinné zázemí, u Hillary Clintonové byly rozebírány „jakési“ e-maily nebo zdravotní kolaps, v Česku pak třeba otázka, zda se má její příjmení psát s koncovkou -ová.

Donald Trump se nakonec nestal prezidentem proto, že byl kandidátem republikánů, ale především proto, že jeho politický styl je údajně nový a neotřelý. Sami republikáni nakonec museli uznat, že klasický republikánský (konzervativní) program nabízený ověřenými cestami voliče nezaujme, přijít musí někdo zcela originální. Mimochodem zde si všimněme, že bývalý americký prezident Bill Clinton byl podroben ústavnímu režimu odvolání z funkce za nepravdy o svém poměru s Monikou Lewinskou. O zhruba patnáct let později je tolerance voličů vůči podobným aférám zjevně daleko vyšší, respektive tak silná je jejich touha po politických alternativách.

Situace, kdy jsou politici nuceni ve svých postojích reagovat na momentální a často bezvýznamné kauzy, musejí rozebírat svůj soukromý život, případně řešit banality, které se správou veřejných záležitostí nemají nic společného, přičemž však na popularitě jim zároveň jejich excentrické chování nijak neubírá, je odrazem současného antipolitického pojímání politiky jako zábavy, resp. neustálé snahy vyhovět pomíjivým přáním voličů. Tento závěr není nijak původní – v jednom ze svých článků jej již v r. 2009 konstatoval (tehdy jako politolog a vysokoškolský pedagog) stávající předseda ODS Petr Fiala. Politika je ve Fialou popisovaném kontextu nucena reagovat na neustále se měnící přání společnosti, případně musí nastolovat otázky, o kterých se politici domnívají, že voliče krátkodobě a bezprostředně zaujmou, jako jsou zrušení či zavedení té které politické instituce nebo její zásadní a zpravidla dlouhodobě nepromyšlená reforma. Dokladem tohoto přístupu jsou například nedávné řeči o plánech na zrušení českého Senátu ve chvíli, kdy je příslušný politický subjekt neúspěšný v senátních volbách. Je také výmluvné, že i v souvislosti s nelegálně zpřístupněnou e-mailovou schránkou premiéra Bohuslava Sobotky se objevovaly zklamané komentáře o jeho sucharství, neboť se z elektronické pošty nezjistila žádná korupce, žádná milenka ani jiné „zábavné“ záležitosti.

Volby jako instantní zábava

Problém podobné selektivní, zjednodušené a krátkodobě zaměřené politické argumentace tkví v tom, že jejím prostřednictvím není zpochybňováno určité řešení nebo program, ale jsou ostouzeny politika a systém jako takové. Veřejnosti je předáván vzkaz, dle něhož není špatné politické rozhodování, ale samotní politici, popřípadě samotné politické instituce. Podobný jev je sice logický, neboť také zdroje legitimity demokratického režimu se postupem času vyčerpávají, avšak pro demokracii velmi rizikový.

V době studené války byla demokracie v západních zemích ospravedlňována existencí komunistických režimů. Podobné „legitimační zrcadlo“ však v současném zmateném světě plném bezpečnostních hrozeb chybí, a lidé proto logicky hledají alternativu, pokud podle mediálních a zpravidla špatných zpráv zastupitelská demokracie údajně selhává. Ve skutečnosti však neselhává demokracie ani politici, jak tvrdí staronoví populisté, ale pouze jednotlivá politická řešení.

Kromě amerických prezidentských voleb můžeme uvést i nám bližší případ. V ČR se krátkodobě zaměřeným a lákavým tématem, kterým česká politika reagovala na vrtkavá přání občanů, stala před zhruba pěti lety samotná instituce přímé volby prezidenta republiky. Obecně je volba hlavy státu skrz lidové hlasování pro systém parlamentní demokracie, který je v ČR (na rozdíl od USA) ústavně zakotven, velmi sporným a nesystematickým nástrojem. Přesto se na něm čeští politici dokázali shodnout, aniž by daný krok byl jakkoliv věcně odůvodněn. Zpravidla se argumentovalo pouze srovnávacími odkazy na to, že i jiné středoevropské parlamentarismy prezidenta volí přímo. Nicméně příslušné postkomunistické země svoji přímou volbu prezidenta zavedly nejčastěji bezprostředně po přechodu k demokracii jako reakci na předcházející absenci reálného volebního rozhodování a odstavení občanů od politiky. Naproti tomu Česká republika tuto instituci do svého téměř čistého parlamentního režimu zavedla zhruba čtvrtstoletí po pádu komunistů.

Danou, z hlediska časového i obsahového nestandardní ústavní změnu proto lze spíše objasnit právě výše nastíněným přístupem k politice. Soutěž dvou osobností (nikoliv stran) o voličskou přízeň nepochybně instantní, zábavné prvky přináší – řeší se v ní soukromí kandidátů, jejich společenská minulost nebo majetek, nastupují vybičované emoce. Předvídatelné a pevné politické názory až tak podstatné nejsou, respektive postačuje říkat obecné fráze, přičemž hlavní je být originálním a přitažlivým z hlediska společenského, nikoliv politického, přinášet prostě jen „změnu“.

Dobroty na pohled

Ostatně i ohlášená kandidatura Michala Horáčka na český prezidentský úřad většinové a aktuální nazírání na politiku dokládá. Do nadcházející volební soutěže o post prezidenta vstupuje další osobnost známá z kulturního a podnikatelského světa, která se hned od začátku od politiky stojící na tradičních názorových proudech otevřeně distancuje. Hlavně nebýt pravicovým, křesťanským ani levicovým, to je, oč tu běží. Nutné je navodit zjednodušující, nijak reálně podloženou a slibující atmosféru ve stylu my čistí, versus oni zkorumpovaní. Svoji kandidaturu Michal Horáček oficiálně oznámil v prostorách, které prý mají symbolizovat právě snahu o očištění, zřejmě pak očištění od politiky samotné. Navíc oznámil, že „nebude rozdávat pečivo“, vymezuje se tedy i proti dosavadní antipolitice či stylu Andreje Babiše. Je tak jakýmsi antipolitikem na druhou ještě více stojícím mimo pevné a tradiční ideové kontury, které by občanům nastínily, jaké má vlastně Michal Horáček názory na správu veřejných záležitostí a z čeho tyto názory vycházejí.

Českým voličům (stejně jako aktuálně americkým) však podobná okolnost zřejmě vadit nebude, neboť dnešním úkolem politika není být politikem, ale novodobým druhem baviče a hlasatele jednoduchých řešení. Politik se chová podobně jako kuchaři ve všech možných reality show o vaření, kteří jako zážitek nabízejí (hlavně na pohled) lákavá jídla. Je přitom otázkou, co vše podobnému baviči a politickému kuchaři přebíhajícímu od jednoho pokrmu ke druhému vlastně dovolíme. Tedy musíme se ptát, proti čemu se vymezí ti, co přijdou po Michalu Horáčkovi, po Andreji Babišovi nebo po Donaldu Trumpovi, zda případná antipolitika na třetí bude vůbec ještě politikou demokratickou.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Antipolitika na druhou

Volby jako instantní zábava

Dobroty na pohled

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu