Jiřina Šiklová

Se mnou si nedělejte starosti

Za Libuší Šilhánovou (10. 4. 1929?–10. 10. 2016)

Šilhánová Libuše? Jak ji charakterizovat? Jednoduše: naprosté spolehnutí na její charakter, splní i za nejobtížnějších podmínek to, co slíbila a s čím se ztotožnila. A nevyslovené krédo: „Se mnou si nedělejte starosti, já to zvládnu.“ Jako jedna z posledních dostala po skončení války tuberkulózu, byla dlouho v sanatoriích, tam již tehdy pomáhala ostatním – například jedné z přeživších příbuzných z rodiny Petřeků, kteří schovávali v kryptě pravoslavného kostela atentátníky na Heydricha. V tom pomáhání dalším pak pokračovala. Včetně neúnavné péče o jednu ze svých vnuček. Libuše Šilhánová měla podle dcery Jitky v tajné korespondenci mezi exilem a zdejší opozicí krycí jméno Jiták. Masculinum bylo výhodnější, kdyby přece jen snad tuto korespondenci StB zachytila. Když ji vyhodili ze zaměstnání po roce l968 – její manžel Věněk Šilhán, jak se všeobecně ví, zastupoval na zakázaném sjezdu KSČ skrytém v továrně ve Vysočanech (kolem již tehdy byla okupační armáda ze SSSR) – začala Libuše doma plést svetry pro nějaké družstvo. Nelitovala se: to víš, ten předklon, to pak bolí záda, ale jde to a hlavně musí to jít.

Libuše byla neuvěřitelně racionální. Jednou šla ke mně, někdy na podzim l988 či tak nějak, a nesla nějaké rukopisy k tajnému, tedy neoficiálnímu odeslání do Scheinfeldu, kde bylo na zámku Schwarzenberg dokumentační středisko československého samizdatu, vedené historikem Vilémem Prečanem. Zazvonila u mne, ale otevřeli jí „pánové“, v nichž okamžitě poznala StB, která právě dělala domovní prohlídku. Já stála v předsíni. Libuše, která u sebe měla tašku – doslova nákupní tašku plnou zakázané literatury, nevypadla ani na chvíli z role. Slušně se omluvila: „Prominte, já si spletla patro,“ a vyšla do dalšího patra, kde zvonila a zvonila, aby dokázala StB, že je opravdu jen náhodnou návštěvou v domě. A takových a obdobných historek bych mohla vyprávět desítky. Ona taky vymyslela systém stejných nákupních tašek. Tehdy byly občas fronty na určité zrovna nedostatkové zboží. Dnes se to redukuje na banány, ale fronty se stály i na maso, před víkendem i na chleba a před Vánocemi skoro na všechno. Libuše Šilhánová nakoupila stejné nákupní tašky, rozdala je svým „spřízněným“ duším, které se na tomto exportu a importu literatury a samizdatu také podílely. A pak jsme vedle sebe „náhodně“ stály někde ve frontě u obchodu a prostě si ty tašky vyměnily. Přišly jsme i odešly pak se „stejnou taškou“. Jen náplň se trochu změnila. Jednou mi přinesla složitou cestou přes různé dvorky velice důležité rukopisy, které ale odporně smrděly. Po čase, když zase byl klid a vše bylo v pořádku v zahraničí, jsem se jí ptala, proč ty papíry tak páchly. „Proč? No proč? Protože u Ládi Lise byla domovní prohlídka, tak jsem to přepsané uschovala pod bažanta, kterého dostal Věnek, a ten bažant visel na balkóně, aby se odležel.“ Teď se tomu směji a doufám, že se budou smát i čtenáři. Jindy při výslechu ji estébáci „chtěli rozmluvit“, tedy uvolnit ji, a tak se s ní bavili i o vaření. Chvilku dělala naivní, jako že to nechápe, a pak se jich zeptala: „Opravdu chcete vědět, jak obaluji řízky, nebo vám jde o nějakou literaturu? O té určitě mluvit s vámi nebudu, takže... zbytečně sebe i mne zdržujete.“

Teď zase zdržuji já čtenáře těmito osobními vzpomínkami, ale dokresluje to jak tehdejší dobu, tak Libuši Šilhánovou. Napsala memoárovou knížku Ohlédnutí za životem, která vyšla v roce 2005 v nakladatelství Portál, nejstručnější fakta o ní jsou v třetím svazku Charta 77, Dokumenty, str. 330. Narodila se v roce l929, pocházela z lékařské rodiny, studium pedagogické fakulty musela přerušit pro onemocnění tuberkulózou, později studovala VŠPHV, tedy Vysokou školu politických a hospodářských věd, promovala v roce l957 v oboru historie a filozofie a v letech šedesátých byla nakladatelskou redaktorkou, později vědeckou pracovnicí na Vysoké škole ekonomické. Byla členkou KSČ od roku l957 až do roku l970, kdy ji z této strany, pochopitelně, vyhodili. Pochopitelně proto, že se aktivně podílela na reformních politických aktivitách v letech šedesátých, včetně toho, že v prvních dnech okupace v roce l968 doslova denně měnila byty, ve kterých přespávala i se svými dětmi, neboť se obávala, že ji také seberou. Její manžel Věněk Šilhán tehdy zastupoval na tajném vysočanském sjezdu KSČ Alexandra Dubčeka, kterého spolu s dalšími třemi politiky doslova v poutech odvezli do Moskvy. O tom, jak přepisovala a distribuovala samizdatovou literaturu a živila se pletením svetrů, jsem se již zmínila. Tak je třeba ještě dodat, že byla nejen signatářkou Charty 77, ale v letech 1987–1988 byla její mluvčí a později, ještě v před převratem, i spoluzakladatelkou a místopředsedkyní Československého helsinského výboru a později od roku 2005 předsedkyní Českého helsinského výboru. Zase se tedy starala především o druhé a pomáhala jim i s vědomím, že jí samotné to zkomplikuje život.

A zcela na okraj: byla matkou tří dětí a babičkou mnoha vnoučat, které taky pomáhala vychovávat. K tomu všemu byla v mládí velice aktivní zaujatou skautkou, což možná také přispělo k její schopnosti konspirovat a plnit rozhodnutí a ideály, které si předsevzala.

Jiřina Šiklová (1935) je socioložka, členka redakční rady Listů.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiřina Šiklová

Se mnou si nedělejte starosti

Za Libuší Šilhánovou (10. 4. 1929?–10. 10. 2016)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu