Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Opustit republiku

„Od doby, kdy bude třeba z republiky odejít, nás dělí ještě jedny nebo dvoje sněmovní volby,“ napsal Patrik Eichler před téměř šesti lety v Deníku Referendum. Vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejných byla tehdy u kormidla teprve osmý měsíc. Veřejnost ještě nevěděla o podivných finančních mechanismech, kterými byli vázáni poslanci a poslankyně „véček“. Na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ještě nepůsobil ve vrcholných funkcích Ladislav Bátora. Bylo to ještě předtím, než permanentní dekompozice a rekonstrukce vládního kabinetu vyústila Petrovi Nečasovi pod rukama v bizarní formaci závislou na vnitřní dynamice marginálního politického uskupení, které do tehdejší poslanecké sněmovny nikdo nevolil.

Někdejší vládní pidistranička LIDEM – podle názvu směřující kamsi k liberální demokracii – po pádu vlády prošla krizí identity, aby se v roce 2015 přeorientovala na nacionální konzervativismus, změnila název na Řád národa a zapadla do pelu politických subjektů, které pravděpodobně už nikdy nepřekročí práh potřebný pro úspěch ve volbách jakéhokoliv řádu.

O něco méně drastická cesta stejnou trajektorií od hodnot liberálních k nacionálně konzervativním potkala někdejšího českého hegemona na pravici, přesněji oba – Václava Klause i jeho ODS. Jako by se ale stali jen méně viditelným sborem k orchestru, který zdatně pokračuje v započatém partesu, i když v politicky jiných barvách. Pokud byly úvahy o emigraci z roku 2011 zapříčiněné obavou z rostoucího českého konzervatismu a izolacionismu spojeného s bořením platných pravidel a zvyklostí, pak je potřeba si přiznat, že i poslední parlamentní volby dokázaly tento trend v lepším případě jen zpomalit, ale rozhodně ne zvrátit.

„Západ“ se zadrhl

Možná bychom nepotřebovali ani migrační krizi, ale když už přišla, stala se dobrým katalyzátorem pro politickou artikulaci této změny. Ti z politiků, kteří hodnotově skutečně tíhnou k liberálnímu nebo liberálně sociálnímu pojetí demokracie, zůstali po rozplynutí poslední velké migrační vlny na jaře tohoto roku s překvapením stát v pozměněné politické krajině. Na rovinu je třeba říct, že ji nezměnil jen milion běženců, který se v loňském roce usídlil v osmdesátimilionovém Německu. Víc než kdy jindy ovlivňuje život lidí to, co se děje po celém světě. Mohou za to jednak média, jednak fakticky stále těsnější svázanost politických a technologických možností té které země s ekonomickým vývojem. Na současném pohybu v euroatlantickém politickém prostoru se proto podepisuje válka v Sýrii, ale také ruská anexe Krymu, pokus o vojenský převrat v Turecku, snaha Číny o udělení statusu tržní ekonomiky.

Nepochybujeme o tom, že složité mezinárodní vztahy, houstnoucí atmosféra a pohled na starou Evropu, která se pere sama se sebou o přístup k uprchlíkům, přispěly ke znejistění amerického obyvatelstva před prezidentskými volbami. Pro úplnost a pro pedantské milovníky faktické přesnosti dodáváme, že na počty hlasů zvítězila demokratická kandidátka Hillary Clintonová. Donaldu Trumpovi prezidentské křeslo vynesl model přepočítávání hlasů na mandáty volitelů.

Specificky v evropských státech ovlivňuje politiku také dosud nepřekonaná hospodářská krize, v jejímž důsledku trpí nezanedbatelná část mladé generace Evropanů na jedné straně dlouhodobou nezaměstnaností, na druhé předlužeností kvůli úvěrům na školné a na bydlení. Stále ještě existuje dozvuk krize eurozóny: s migrační krizí nezmizely ekonomické problémy Řecka ani Itálie a nezměnil se postoj „trojky“ k reformám, které mají zadlužené státy se sebou provádět. Ze soukromé sféry pak přichází technologická změna v průmyslu a energetice, která za sebou leckdy nechává zastaralé provozy, propouštění, vylidňování, riziko chudoby a vyloučení.

Evropský sociální model je sice historicky jediný, který tyto negativní dopady dokáže eliminovat, ale je to také on, na který bude dopadat hněv lidí, pokud to nebude zvládat dost dobře. Patříme mezi ty, kteří právě v tom vidí velkou příčinu výsledků britského referenda o vystoupení z Evropské unie. Lidé dost dobře mohli mít pocit, že je nákladná evropská aliance nechrání před nezaměstnaností a hrozbou pádu do chudoby (i když jde primárně o odpovědnost národní vlády a i kdyby to třeba evropský sociální systém uměl zatím nejlépe na světě).

Referendem do poslaneckých lavic

Všelidové hlasování je další prvek, který přispěl k proměně politického terénu v Evropě. V letošním roce zasáhla do evropské debaty hned dvě referenda: zmíněný brexit, ale také nizozemské referendum o asociační dohodě s Ukrajinou. Obě si byla podobná zejména v tom, kdo a jak se soustředil v kampaních.

Pro uvolnění vízové povinnosti Ukrajincům a proti brexitu byli lidé proevropští, liberálové, nemalá část médií, establishment. Pro brexit a proti dohodě s Ukrajinou euroskeptici, nacionální a konzervativní síly, antisystémové složky, radikální část opozice. V obou případech se podařilo přerámovat otázku, o které se hlasovalo, do široké podoby spojené s mandátem vlády.

Naše hypotéza je, že z ústřední otázky v referendu se paradoxně stal zástupný symbol, vyjadřující spíše vůli po změně nebo ochotu udržet status quo. Důkazem toho podle nás je mimo jiné fakt, že ani jeden výsledek referenda zatím nebyl v praxi naplněn. Nizozemský premiér na prosincové Evropské radě bude dojednávat dodatek, díky kterému chce pozměněnou asociační dohodu s Ukrajinou ratifikovat ve svém parlamentu. Ve Velké Británii má reálně životaschopnou naději scénář, že samotná „žádost“ o vystoupení z EU bude rovněž muset podstoupit schválení poslanci.

Přímá demokracie tedy nezpůsobuje vyprázdnění zastupitelských struktur, referendum zatím zafungovalo spíše jako doplněk, jehož nejpřímější dopad se projevuje tam, odkud se generují právě nenávidění establishmentoví politici – v politických stranách a hnutích s nadějí na úspěch ve volbách. Stručně řečeno: ten, kdo bojuje za referendum „proti politikům“, se zatím obvykle stává horkým adeptem na téhož politika po dalších volbách. Podobně samozřejmě lze soudit i u dalších protestních a antisystémových uskupení, snad s výjimkou anarchistů.

Spojenectví silných žen nehrozí

Co to znamená? Liberální demokraté by se měli dobře rozhlédnout po okolní politické prérii, protože ji v této podobě možná zase dlouho neuvidí. Proměna politické mapy Evropy je na pochodu a v každých volbách bude záležet na tom, kolik tato představa „změny“ uhraje bodů. Rok 2017 bude v tomhle ohledu zásadní.

V březnu proběhnou parlamentní volby v Nizozemsku, kde výzkumy veřejného mínění už více než rok předvídají první nebo druhé místo krajně pravicové Straně pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse. Dlužno říct, že PVV má zastoupení v nizozemském parlamentu již deset let, strana rozhodně není „nová“. Její lídr je aktuálně souzen kvůli rasistickým výrokům. Ať už soudní proces dopadne jakkoliv, bude nepochybně předmětem volební kampaně ze strany PVV.

I kdyby se Wilders nestal premiérem, potažmo se vůbec nedostal do vlády, bude mít pro další období silné politické téma: zpolitizované soudní procesy, nezávislost justice. Silný výsledek krajní pravice v nizozemských volbách navíc může zapůsobit jako první otevřené šampaňské ve volebních štábech krajní pravice v dalších evropských státech.

Krátce po nizozemských voličích totiž půjdou k urnám voliči ve Francii. Stávající prezident, sociální demokrat François Hollande, avizoval ambici pokračovat i v dalším funkčním období, jeho kandidaturu ale bude v lednu muset posvětit strana. Průzkumy ovšem favorizují pravici a poté, co ze hry kvůli vnitrostranickému rozhodování definitivně vypadl bývalý prezident Nicolas Sarkozy, se zdá, že v případném duelu mezi kandidátem „republikánů“ Françoisem Fillonem a kandidátkou národní fronty Marine Le Penovou bude mít větší šanci žena.

Kdyby obě strany kanálu La Manche byly v rukou žen – konzervativních političek Theresy Mayové a Marine Le Penové, mohlo by se zdát, že se k nim hodí i vítězství třetí, úřadující německé spolkové kancléřky Angely Merkelové. Přepisování politické mapy Evropy dokázalo zastřít fakt, že kancléřčina křesťansko-demokratická unie se řadí mezi strany středo-pravicové. V pohledu na evropskou integraci, další vývoj eurozóny nebo na otázku migrace by ale shodu rozhodně nenašly.

Angela Merkelová bude v září příštího roku obhajovat kancléřský post počtvrté (slavní předsedové CDU Helmut Kohl a Konrad Adenauer sestavovali spolkovou vládu každý celkem pětkrát). Její étos ale bude přesným opakem toho, co vedlo k sestavení současné britské vlády a z čeho čerpá podporu nacionalismus v mnoha evropských státech, Francii nevyjímaje.

Němečtí voliči kandidaturu Merkelové vnímají dobře, průzkumy veřejného mínění ukazují stabilně bezpečný náskok CDU před dlouhodobě druhou sociální demokracií, nemluvě o dalších stranách. Lídryně Alternativy pro Německo Frauke Petryová tak zřejmě britsko-francouzské duo žen v čele silných států nedoplní, i kdyby nakonec vzniklo. Jediným reálným vyzyvatelem Angely Merkelové je zatím podle všeho lídr vybraný sociální demokracií.

Většina se dívá

Otázka s dopadem na celou Evropu ovšem je, zda v případě znovuzvolení Merkelová se svým postojem najde i v pozměněné Evropě podporu, anebo se vytvoří příkop mezi Německem a blokem jiných silných evropských států. Pokud Německo bude nejsilnějším a nejstabilnějším zastáncem jednotné Evropy směřující ke sbližování a prohlubování spolupráce, pak každá debata o další evropské integraci bude automaticky debatou, „zda s Německem“, nebo „s někým jiným“. Tak bude přibližně vypadat politický terén v době, kdy odstartuje horká fáze kampaně před parlamentními volbami v ČR – a také kampaň prezidentská. Zvláštností našich voleb pro zahraniční pozorovatele patrně bude jistá nuanční nejasnost v tom, kdo přesně v České republice vládne, protože poslední zkušenost říká, že kampaň v prezidentských volbách má výraznější ráz a dosahuje vyšší volební účasti než rozhodování o křeslech v poslanecké sněmovně a Strakově akademii.

Jsou to ty druhé parlamentní volby, o kterých Patrik Eichler mluvil jako o době, která nás dělí od opuštění republiky. Opouštět můžeme fyzicky, pokud bude ještě kam. Opouštět republiku můžeme v praxi, tím, že se stáhneme do ústraní a do svých soukromých, individuálních bublin. Opouštět republiku můžeme i hodnotově, ideově a politicky. Jde o boj, který začíná vlastním přesvědčením a pokračuje od voleb nižšího řádu až po nejvyšší patra evropské úrovně. Třeba se na nás zbylá většina světa ještě zvědavě dívá.

Heda Čepelová (1988) je socioložka, působí v Masarykově demokratické akademii a Oranžovém klubu.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog, člen Představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Opustit republiku

„Západ“ se zadrhl

Referendem do poslaneckých lavic

Spojenectví silných žen nehrozí

Většina se dívá

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu