Dnes něco o problematice islamizace sudetské kotliny. Samozřejmě lze namítnout, e je to česká kotlina. Aťsi, ale Keltové zde byli dříve. Ji v době, kdy české kmeny, předkové praotce Čecha, ještě někde v Povolí honily, potamo byly honěny, medvědy. Praotec Čech tímto směrem se svými voji migroval později. Jak známo, Sudéta je keltské slovo a znamená les, plný kanců. Ani dnes ale pořád ještě mnoho vlastenců neví, e se Sudety tak nezvou podle později v nich dlících Němců (které sem hojně jako kolonisty zvali čeští panovníci), nýbr e Sudeťáci tak byli pojmenováni podle tohoto keltského názvu severního pohraničního pohoří, tuto kotlinu lemujícího. Název se vyskytl na ptolemaiovské mapě střední Evropy ze 2. století n. l. Tato poznámka ale není o sudetských Němcích. Má jen připomenout, e české kmeny do své dnešní vlasti také přimigrovaly. Dávno.
Vlastenecký počin xenofobů na Staromáku měl probudit národ, aby se konečně začal muslimů bát. Ten se k tomu ale zatím moc nemá. Asi mu chybí představivost. A právě tu měla konvičkovská islamistická reality show, marketingově správně zaměřená na co nejprostěji přemýšlející cílovou skupinu, obohatit.
Turistickému ruchu pozdviení kolem celé akce jistě příliš neprospělo. Povrchní čtenáři bulváru nebo diváci ostatních podobně orientovaných médií podstatu celé věci moná ani nepostřehli. V paměti jim utkvělo pouze, e i v té Czech republic (pokud ještě pořád u nich nefiguruje jako Czechoslovakia) se událo něco spojovaného s terorismem. Turistická reklama je přitom z podstaty věci zcela logicky orientovaná výlučně na pozitivní pojmy. e úředníkovi praského magistrátu, který akci povoloval, šlo především o demokratické hodnoty, se mi nechce věřit. Spíše o dopadech neuvaoval. Nepříjemné na tom je, e negativní aspekt pravděpodobně zaznamenali i potenciální turisté z kategorie, o kterou kadá země stojí. Tedy nejenom ti, pro které je Praha pouze místem, kde se dá levně dobře najíst a alkohol je cenově dostupnější ne ve většině evropských států.
*
O několik dnů později se mi o islamizaci zdálo. V tom snu se mi spárovala řada poznatků i postřehů, získaných kdysi během častých pracovních pobytů v islámských zemích. Jako první se mi vybavila problematika lunárního kalendáře, standardního v této kultuře. V Saudské Arábii bylo samozřejmostí, e první den nového měsíce ohlásí kompetentní islámský duchovní právě – po zhlédnutí nového měsíce. V pouštních oblastech s malým výskytem oblačnosti to tak velký problém není. O to horší je to ve střední Evropě. Nakonec se našlo řešení, které trochu připomínalo ono předlistopadové Vyčkej času, jako četka TASSu. Kalendář se prostě orientoval podle kalendáře v Mekce. Odpadla tím řada nejasností a rizik, které se v první fázi islamizace rýsovaly třeba v právní a finanční oblasti, kde (ne)dodrení termínu můe hrát významnou roli.
Váný problém způsobila šaría v oblasti manelského souití. Ukázalo se, e procento polygamních muů je v české populaci podstatně vyšší ne všechna původní očekávání a mnohé milenky se podle islámského práva doadovaly legalizace svého statusu, byť třeba i v pozici druhé nebo v pořadí další manelky. Pokud ovšem nebyly vdané a nepodléhaly ji a priori podle šaríe trestu smrti ukamenováním za cizoloství. Začal se tím rýsovat neřešitelný problém, který nakonec alespoň částečně vyřešila generální amnestie pro nevěrné manelky. Tato amnestie se nakonec stala vzorem i pro další země střední a východní Evropy. Zbylé země visegrádské čtyřky ji převzaly beze zbytku.
Velmi flexibilními se ukázaly býti média a školství, i to vysoké. Namátkově mi z mého snu utkvěla v paměti rychlost, s jakou např. na VŠE pedagogové konvertovali z neoliberální na islámsky orientovanou ekonomiku. Objevily se nové přednášky typu Nemravnost úročení a řešení, které nám nabízí mušaraka, Úloha havaly v zahraničním obchodě, Sociální a fiskální role zakatu a podobné.
V ČT byl populární diskusní pořad, původně vysílaný v neděli v poledne, přesunutý na pátek, po polední modlitbě. Od obvyklého vysílání veřejně konaných poprav po této modlitbě bylo nakonec upuštěno na základě intervence ze strany agentury UNICEF. Český rozhlas upoutal zejména novým dopoledním pořadem populární moderátorky, zaměřeným na frivolitu v módě, samozřejmě v mezích šaríe. Pořad nesl moderní název 49 odstínů šedé burky. Objevilo se ovšem i několik seriózních pořadů, zprostředkujících nové vědecké poznatky z oblasti tělesných trestů pro manelky či sluebnictvo a zaměstnance. Prostě široká aktivita v řadě doposud pomíjených oblastí. Vyskytly se i váné problémy v průmyslu. Jaderné elektrárny dostaly ze zákona uloeno, aby minimálně 50 % osazenstva kadé směny tvořili nevěřící a tím se zamezilo tomu, aby veškeré osazenstvo opustilo v době modlitby velín jaderné elektrárny.
Začalo svítat a sen, který tak trochu připomínal výlet pana Broučka do islamizované české kotliny, skončil. Sepsal jsem části, které mi utkvěly v paměti, neboť jsem si uvědomil, e mohou býti poučnými pro tu část veřejnosti, která islám rovně nezná, ale občas přemýšlí a nestačila jí zjednodušená verze prezentace islámských poměrů podle pana Konvičky.
*
Trochu z vánějšího soudku: Náboenská svoboda patří v kadé demokratické společnosti k těm nejzákladnějším právům. Není tomu ale naopak tak, e čím významnější roli hraje náboenství ve společnosti, tím více se nutně ona společnost odklání od demokracie? Demokracie přece předpokládá naprostou prioritu racionálního uvaování a ta občas není slučitelná s ádným náboenským dogmatem. Parádním příkladem je dnešní reinkarnace role pravoslavné církve v Putinově Rusku a směr, kterým se tamní demokracie ubírá. Ani demokracie ve spojeneckém Turecku není v tom ohledu bez značných handicapů.
U nás ohledně misijní činnosti v ateistické populaci hodně zabodoval veřejnoprávní rozhlas. Dodnes mi utkvěl v paměti vědeckopopulární pořad o teorii velkého třesku. Pan profesor v něm ukončil vědeckou půlhodinku prohlášením, e tuto jím prezentovanou teorii dnes lze povaovat za definitivně platnou, protoe ji posvětila i rozhodující autorita – pape František. Pan profesor to ale neřekl jako ert.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.