Díky hledání textů, kterými bychom v rozhlase připomněli výročí Charty 77, začetla jsem se do sebraných fejetonů Jaroslava Hutky. (J. Hutka: Fejetony, Galén, Praha 2009) Vzpomněla jsem si přitom, jak jsme se přeli o Hutku a Kryla, kamarádi o pár let starší byli Krylem uhranuti, my, v prvních letech normalizace na gymnáziu, jsme milovali prostšího, nepatetického hipíka a zvěstovatele úzkosti mezi řádky. Kníka je skoro román. Jak se po řádcích fejetonů suneme časem, vyvstává před námi příběh exulanta a jeho návratu a obnoveného pobytu ve vlasti a do roku 2008, kdy přečteme datum posledního fejetonu. Nálada se pomalu mění – napřed se Hutkovi v Holandsku líbí všechno, okna bez záclon, jakási titěrnost země, sloené jakoby z jednotlivých soukromých svobod. Později nastupuje údiv nad všeobecnou netečností, autor je konfrontován s tím, co od něj Západ jako od politického azylanta čeká, jdou mu na nervy exulantská nakladatelství a periodika včetně Svobodné Evropy, nechce být škatulkován a říkat poslušně, co se od něj čeká. Fejetony z 80. let jsou u docela depresivní, mnohé nejsou o ničem kromě pocitu cizoty a beznaděje. Pak přijde Listopad a Hutka se vrací, doslova horempádem, s nadšením. V tu chvíli si vzpomenu, jak jsem uviděla v listopadu 89 v televizi dürerovskou hlavu a nemohla uvěřit, e je to on – ale kdo jiný by mohl takhle vypadat? A zase postupně zjišťuje, e mu těch deset let v exilu doma zoufale chybí, e všichni jsou nějak moc na peníze, svobodná země začíná mít své privátní a privatizační zájmy a starosti a ani odbojové hrdinství není pravé.
Přichází reflexe vlastní zapomenutosti, narodí se děti, ubývá vystoupení, přibývá zklamání. Tenkrát, kdy Hutka ty lyricko-kritické fejetony publikoval, budil podezření, e jsou výrazem jeho neúspěchu. Dnes je čtu klidně, jako pouhou literaturu, která postupnými kroky ohledává, čeho je ten neúspěch výrazem v osobnosti i společnosti. Zajímavé čtení.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.