Album

Tomáš Tichák

Radost z převlékání

V Salcburku jsem se ocitl podruhé po čtvrtstoletí. Tehdy pršelo, a tak jsme městem jen proběhli, zato letos jsem byl odškodněn. Byl jeden z těch dnů tak krásných, až je člověku líto, že nemůže být současně na všech místech, která by si to zasloužila. Ale Solnohrad žárlit nemusel, při pohledu na hrad nad řekou Salicí (Salzachem) a před kulisou Berchtesgadenských Alp jsem na lítost zapomněl. Rozpálenými uličkami procházeli beze spěchu turisté – kupodivu nemnoho se selfie tyčkami. A také chybělo z Prahy známé obtěžování jmény slavných rodáků a rezidentů. Rodáka zdejšího připomínal vlastně jen Turecký pochod, vybrnkávaný v dáli. Samozřejmě kdo památky na něj hledá, najde je, a v dostatečném množství.

Cosi mi ten pocit klidu a míru připomněl. Bylo to také ve střední Evropě, v Maďarsku na přelomu tisíciletí. V rozpadlé Jugoslávii na jihu končila válka, na severovýchodě v České republice vládla opoziční smlouva a usilovně se pracovalo na rozbití Visegrádu. Ale v Keckemétu v zahrádce kavárny panovalo tak přívětivé klima, až jsem si říkal, že v takové zemi by se pěkně žilo, kdyby bylo nutno tu svou na čas opustit.

Kdo by řekl, že se to tak obrátí? Visegrád už my Češi nebojkotujeme, jsme však opět trochu černou ovcí. Když nechceme ani žalovat Evropskou unii za to, že po nás žádá přijmout uprchlíky z války, do které nám nic není. I když, jak říká americký sociolog Rogers Brubaker v rozhovoru pro Lidové noviny 1. října, zas tolik se před ostatními Visegráďany stydět nemusíme: „Lze říci, že jste Západ tak dlouho doháněli, až jste ho předehnali a stali jste se avantgardou... Můžete si vychutnávat hned dva Trumpy najednou: máte babišovsko-berlusconiovského a zemanovského Trumpa.“

Jakápak idyla panuje teď v Keckemétu? Možná Maďaři dnes jako Češi i v kavárnách vraští čela a se zaťatými pěstmi spílají hrozivému přílivu hord nepřizpůsobivých kultur, ke kterému sice nedochází, ale nepochybně dojde.

V Salcburku ještě vidíme tváře vlídné. A příjemně bylo také v Greinu, městečku nad Dunajem na hranici Rakous Horních a Dolních, kam jsme zajeli další den. Historické divadélko ve zdejší radnici je dnes i muzeem s informačními tabulkami ve všech jazycích sousedních zemí. „V době vlády Josefa II. byla vyhlášena všeobecná svoboda hereckého a divadelního umění. Od té doby panuje v Greinu čilý divadelní život. Radost z převlékání se výrazně projevovala ve všech obdobích,“ praví například jedna z tabulek bezchybnou češtinou.

Venku už se ale chmuřilo a smrákalo. Mohutný veletok potemněl a valil se zlověstně širokým údolím, jeho středem se bezhlesně šinul k východu remorkér Gemer, pustý jak koráb bludného Holanďana. Vrátili jsme se raději domů k Martinovi, u nějž jsme byli na návštěvě, ochutnávali místní značky piva a sledovali olympiádu, v nichž zdejší sportovci ovšem nezískali ani jednu medaili. I v tom jsme vepředu. Doženou nás aspoň v opakovaných prezidentských volbách, budou mít i oni svého Trumpa? Možná ho bude mít dřív Amerika.

Sotva jsme se vrátili domů, napsal mi Martin, že rakouský bulvár Kronen Zeitung přetiskl vítězně dvě obálky českého Reflexu s kresbami zesměšňujícími kancléřku Merkelovou. Co s tím dělat, co napsat?, ptal se. Napadlo mne: Za minulých dob, říkalo se, živili tiskový orgán Komunistické strany Rakouska Volkstimme předplatitelé z Československa, kteří si jej jako jediné rakouské periodikum mohli – komunisté možná museli – objednávat. V tamní komunistické straně proběhla po roce 1968 rovněž normalizace, tudíž ona tiskovina byla oficiálně poživatelná bez nepatřičných následků. A nyní, po letech, jsme ku pomoci zas. My Češi pomáháme totiž jiným radostně a ochotně! I bez kvót a nařízení.

Martin to nenapsal a třeba to ani nebude potřeba, uvidíme v listopadu, prosinci. A pak příští léto ve Weidhofenu nad Ybbsem, kam jsme to letos nestihli.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Radost z převlékání

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu