Album
V Salcburku jsem se ocitl podruhé po čtvrtstoletí. Tehdy pršelo, a tak jsme městem jen proběhli, zato letos jsem byl odškodněn. Byl jeden z těch dnů tak krásných, a je člověku líto, e nemůe být současně na všech místech, která by si to zaslouila. Ale Solnohrad árlit nemusel, při pohledu na hrad nad řekou Salicí (Salzachem) a před kulisou Berchtesgadenských Alp jsem na lítost zapomněl. Rozpálenými uličkami procházeli beze spěchu turisté – kupodivu nemnoho se selfie tyčkami. A také chybělo z Prahy známé obtěování jmény slavných rodáků a rezidentů. Rodáka zdejšího připomínal vlastně jen Turecký pochod, vybrnkávaný v dáli. Samozřejmě kdo památky na něj hledá, najde je, a v dostatečném mnoství.
Cosi mi ten pocit klidu a míru připomněl. Bylo to také ve střední Evropě, v Maďarsku na přelomu tisíciletí. V rozpadlé Jugoslávii na jihu končila válka, na severovýchodě v České republice vládla opoziční smlouva a usilovně se pracovalo na rozbití Visegrádu. Ale v Keckemétu v zahrádce kavárny panovalo tak přívětivé klima, a jsem si říkal, e v takové zemi by se pěkně ilo, kdyby bylo nutno tu svou na čas opustit.
Kdo by řekl, e se to tak obrátí? Visegrád u my Češi nebojkotujeme, jsme však opět trochu černou ovcí. Kdy nechceme ani alovat Evropskou unii za to, e po nás ádá přijmout uprchlíky z války, do které nám nic není. I kdy, jak říká americký sociolog Rogers Brubaker v rozhovoru pro Lidové noviny 1. října, zas tolik se před ostatními Visegráďany stydět nemusíme: Lze říci, e jste Západ tak dlouho doháněli, a jste ho předehnali a stali jste se avantgardou... Můete si vychutnávat hned dva Trumpy najednou: máte babišovsko-berlusconiovského a zemanovského Trumpa.
Jakápak idyla panuje teď v Keckemétu? Moná Maďaři dnes jako Češi i v kavárnách vraští čela a se zaťatými pěstmi spílají hrozivému přílivu hord nepřizpůsobivých kultur, ke kterému sice nedochází, ale nepochybně dojde.
V Salcburku ještě vidíme tváře vlídné. A příjemně bylo také v Greinu, městečku nad Dunajem na hranici Rakous Horních a Dolních, kam jsme zajeli další den. Historické divadélko ve zdejší radnici je dnes i muzeem s informačními tabulkami ve všech jazycích sousedních zemí. V době vlády Josefa II. byla vyhlášena všeobecná svoboda hereckého a divadelního umění. Od té doby panuje v Greinu čilý divadelní ivot. Radost z převlékání se výrazně projevovala ve všech obdobích, praví například jedna z tabulek bezchybnou češtinou.
Venku u se ale chmuřilo a smrákalo. Mohutný veletok potemněl a valil se zlověstně širokým údolím, jeho středem se bezhlesně šinul k východu remorkér Gemer, pustý jak koráb bludného Holanďana. Vrátili jsme se raději domů k Martinovi, u něj jsme byli na návštěvě, ochutnávali místní značky piva a sledovali olympiádu, v nich zdejší sportovci ovšem nezískali ani jednu medaili. I v tom jsme vepředu. Doenou nás aspoň v opakovaných prezidentských volbách, budou mít i oni svého Trumpa? Moná ho bude mít dřív Amerika.
Sotva jsme se vrátili domů, napsal mi Martin, e rakouský bulvár Kronen Zeitung přetiskl vítězně dvě obálky českého Reflexu s kresbami zesměšňujícími kancléřku Merkelovou. Co s tím dělat, co napsat?, ptal se. Napadlo mne: Za minulých dob, říkalo se, ivili tiskový orgán Komunistické strany Rakouska Volkstimme předplatitelé z Československa, kteří si jej jako jediné rakouské periodikum mohli – komunisté moná museli – objednávat. V tamní komunistické straně proběhla po roce 1968 rovně normalizace, tudí ona tiskovina byla oficiálně poivatelná bez nepatřičných následků. A nyní, po letech, jsme ku pomoci zas. My Češi pomáháme toti jiným radostně a ochotně! I bez kvót a nařízení.
Martin to nenapsal a třeba to ani nebude potřeba, uvidíme v listopadu, prosinci. A pak příští léto ve Weidhofenu nad Ybbsem, kam jsme to letos nestihli.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.