Znaky

Veronika Opletalová

Jak se stojí, sedí a leží

Před více než stoletím pronesl klasik moderní architektury Adolf Loos před olomouckým publikem Společnosti přátel umění přednášku s názvem Jak se stojí, chodí, sedí, spí,

jí a pije. Jak vzápětí informoval deník Mährisches Tagblatt (18. 10. 1913), tvrdil Loos, že jeho současníci, lidé dvacátého století, stojí, chodí, leží, spí, jí a pijí jako v 18. století, a požadoval zvrátit ony „reakční kulturní tendence“. Pokud se začneme intenzivněji zajímat o to, jak se ve 20. století stálo, chodilo či sedělo, narazíme na řadu zajímavých svědectví, jež vypovídají ledacos o dobových kulturních normách. Vedle Loose stojí za zmínku třeba Neurathovy návrhy grafických symbolů v meziválečné éře nebo typické

postoje socialistických hrdinů ve filmech z let poválečných a budovatelských, které popisuje sémiotička Doris Schöpsová v nové publikaci Körperhaltungen und Rollenstereotype im DEFA-Film.

Filozof a ekonom Otto Neurath se otázkou, jak se stojí či sedí (resp. jak obvykle stojí či sedí lidé určitých profesí a sociálních rolí), začal zabývat nedlouho po Loosovi. Neuratha zajímaly možnosti obrazové statistiky a vzdělávání mas pomocí obrazových sdělení. Jak se k těmto tématům člen Vídeňského kroužku a „nejvtipnější muž Vídně“ dostal, by vydalo na samostatný text (viz např. biografii od G. Sandnera Otto Neurath – eine politische Biographie, 2014), my zůstaneme u obrázků samotných. V těch viděl Neurath potenciál univerzálního jazyka, tedy prostředek „debabylonizace“, jak píše v úvodu knihy International Picture Language z roku 1936. Představuje zde systém ISOTYPE (International System Of TYpographic Picture Education), sestávající z jednoduchých grafických symbolů – protopiktogramů'. Na jejich dalším rozvoji spolupracoval s různými výtvarníky, zejména s grafikem Gerdem Arntzem. Neurathovo a Arntzovo grafické ztvárnění nejrůznějších předmětů světa kolem nás a jejich vzájemných relací se uplatnilo v populárních obrazových atlasech, na výstavách nebo jako doplněk osvětových filmů.

Základním symbolem systému vzdělávání pomocí obrazů je stojící panáček s rukama podél těla. Jde o neutrální pozici, která představuje muže (obecnou populaci znázorňoval Neurath buď jako dvojice mužů a žen nebo jako masu zjednodušených siluet). Neurath zastával striktní minimalismus, který se vyznačoval nejen jednoduchou obrysovou linií a vysokou mírou stylizace (eliminace rysů tváře), ale též minimem vizuálních atributů, které sloužily k bližšímu určení sociální role jedince. Ke znázornění dělnické třídy či obecně (potenciálních) pracujících postačila u mužů čepice bekovka, k diferenciaci pozice na trhu práce posloužila změna postojů. Mírně rozkročený panáček s bekovkou na hlavě a rukama v kapsách tak představuje nezaměstnaného a panáček se založenýma rukama stávkujícího. A zaměstnaný? Ten stojí vzorně s připaženýma rukama, připraven přijímat pokyny – jde přitom o základní postoj v systému ISOTYPE. Velká část figur v něm mohla být znázorněna bez změny významu jak z ánfasu, tak z profilu, jen u některých postojů (například „stávkujícího“) se od profilu upouštělo, neb jej lze stěží pregnantně znázornit.

Veronika Opletalová

Významy postojů

Ať už se člověk zaměří na stylizované kresby nebo na reálné postoje, musí se nějak vypořádat s následující otázkou: Čím to, že některým postojům připisujeme v určitých kontextech konkrétní významy (a dokonce z nich někdy usuzujeme na sociální roli dotyčného), zatímco jiným žádný zvláštní význam nepřisuzujeme? Kniha Doris Schöpsové Körperhaltungen und Rollenstereotype im DEFA-Film (2016) se zabývá touto problematikou ve dvou krocích. Nejdříve se táže na možné významy 42 základních postojů (vstoje i vsedě) ve středoevropském kontextu a následně analyzuje konkrétní významy těchto postojů ve východoněmeckých filmech.

Ptáme-li se po významu určitého postoje, můžeme spolu se Schöpsovou rozlišit několik rovin. Na nejnižší úrovni jde o zdůvodnění postoje jakožto fyziologicky a prakticky podmíněného chování, následuje psychologická interpretace a možné přenesené významy. Podívejme se například na stoj s rukama v kapsách, u nějž se už na nejnižší úrovni (fyziologická interpretace) může objevit hned několik zdůvodnění. Schöpsová uvádí dva komplexy: 1. zahřátí rukou; 2. (nepozorované) zaměstnávání rukou – schovávání věcí, škrábání se v rozkroku, pohrávání si s předměty, např. mincemi. Tento postoj pak může fungovat jako (zamýšlené) sdělení, že je dotyčnému zima, že čeká nebo hodlá čekat, že se nudí nebo že do určité záležitosti nehodlá zasahovat. Může být též ze strany komunikačních partnerů interpretován jako nedostatek respektu, ať už to stojící zamýšlí či nikoli.

Jakýkoli postoj může být pro pozorovatele znakem, ale jenom některé postoje provádíme s úmyslem, aby na pozorovatele (adresáty sdělení) nějak působily. Ty můžeme nazvat znakovým jednáním. Jako specifický příklad znakového jednání uvádí Schöpsová ostentativní postoje – pózy. Ty jsou prováděny s úmyslem, aby adresát věděl, že jsou úmyslné, což se ostatně nevymyká běžnému chápání slova „póza“. Postoje herců jsou z velké části záměrné, ovšem jen některé z nich jsou pózami, to znamená že jsou prováděny s neskrývaným úmyslem, aby si adresáti (komunikační partneři ve filmu, a tím pádem i diváci) byli vědomi, že jsou záměrné.

Hrdina, nepřítel, outsider

V druhé části knihy se Schöpsová zaměřuje na postoje herců ve filmech východoněmecké společnosti DEFA (Deutsche Film AG) z let 1946–1989 a probírá řadu témat, která dokážou oslovit českého čtenáře víc než některého ze sousedů se západoněmeckou minulostí: třeba to, jak jsou znázorňováni hrdinové a padouši v socialistických filmech.

Schöpsová se při analýze celkem 75 hraných filmů soustředí na postoje u pěti typizovaných rolí. Jsou to jednak centrální role hrdina a nepřítel (ve fázi reflexe nacionálně socialistické minulosti v letech poválečných bývá často nepřítelem fašista, následují různá zámožná individua a rozliční nepřátelé NDR). Zpravidla ve vedlejších rolích se pak objevuje zástupce systému (např. policista), outsider a neutrální postava (průměrný občan). Všechny může představovat jak muž, tak žena. Díky zpracování rozsáhlého anotovaného korpusu pomocí statistických programů dokáže autorka přehledně prezentovat, nakolik výskyt určitých postojů přispívá k charakteristice těchto rolí a jak se mění v průběhu času; sleduje též souvislost s filmovým žánrem. Zatímco některé postoje se vyskytují bez výraznějších výkyvů napříč rolemi i časem, u jiných lze pozorovat signifikantní rozdíly v četnosti výskytů. Kupříkladu stoj s rukama v kapsách je typický pro nepřítele, následují outsider a hrdina; neutrální „občan“ a zástupce systému mají ruce v kapsách podstatně méně často.

Veronika Opletalová

Zajímavější obrázek se naskytne, když se podíváme na nejčetnější postoje u jednotlivých rolí, například nepřítele a outsidera. Nepřítele charakterizuje kromě rukou v kapsách též cigareta v ruce a dále sed s pažemi rozloženými na opěradle sofa (čímž zabírá „co nejvíce místa“, viz obr., přičemž lokty mohou být i pokrčené). Posledně zmiňovanou pozici zaujímá například záporná postava bavorského velkostatkáře ve filmu Das verurteilte Dorf (Odsouzená vesnice, 1952).

A outsider? Toho ve východoněmeckých filmech charakterizují stoj s hlavou nakloněnou na stranu, sed na zemi a též překvapivě klasický kontrapost.

Veronika Opletalová

Obrázky jsou převzaty z knihy: Doris Schöps: Körperhaltungen und Rollenstereotype

im DEFA-Film. Eine korpusanalytische Untersuchung.

Königshausen & Neumann, Würzburg 2016

Veronika Opletalová

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Veronika Opletalová

Jak se stojí, sedí a leží

Významy postojů

Hrdina, nepřítel, outsider

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu