Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Oresteia na Štvanici

Divadlo ve starém Řecku bylo občanskou a náboženskou záležitostí (zopakujme si maturitní látku). V ideálním případě, jako třeba v Delfách, se divák účastnil divadelních her v doteku se třemi živly: se zemí, neboť na ní seděl, se vzduchem, protože nad sebou měl nebe se sluncem, které během her zapadlo a vystřídaly ho měsíc a hvězdy, a s mořem, které bylo v dohledu.

To se už nikdy nedá zopakovat, divadlo je pro nás už dávno něčím jiným než občanskou platformou a náboženskou institucí. Antické drama je ovšem úchvatná literatura a nelze odolat touze uvádět ty zveršované, v dialozích a sborech pojednané příběhy na moderních jevištích divadel na celém světě. A tak si tak trochu na antiku hrajeme. Mezi divadelní portály stavíme antické dekorace a uvádíme ty staré archetypální postavy a jejich osudy v našem měšťanském prostředí. Ale v izolovaném prostředí měšťanského divadla s pohodlnými sedadly a jevištěm s portály a kulisami se kolem dramatu nikdy už nemůže doslova otočit svět, to prostě bez kontaktu s živly není možné.

V první polovině září hrálo nezávislé divadlo Tygr v tísni Aischylovu Oresteiu na ostrově Štvanice v Praze. Tenhle divadelní spolek spolu se dvěma dalšími dostal od pražského magistrátu k užívání klasicistní vilu, kde si soubory zbudovaly prosté jeviště i bar a kde hrají všechno možné s využitím celého interiéru vily i jejího travnatého okolí pod kaštany a mezi dvěma vltavskými jezy. Letos v září tam tedy hráli archaickou trilogii o vraždě vítězného krále Agamemnóna, o návratu jeho syna Oresta a o tom, jak spolu se sestrou ten mladík zabil matku vražednici a jejího spolupachatele a milence, a konečně o soudu, v němž na protilehlých stranách stojí Lítice aneb Erinye, bohyně pomsty a výčitek svědomí, a Apollón, zvěstovatel Diovy vůle a bůh moderního řádu, který je v antickém Řecku třeba nastolit po porážce Tróje. Soudu, jímž je athénský lid, předsedá Pallas Athéna.

Hraje se venku – vila v první části v pozadí svítí jako připomínka Agamemnónova paláce, v druhé části se s herci přestěhujeme do temného prostoru někdejší kavárny u bývalého kluziště, kde se ocitneme v Agamemnónově hrobce, a poslední část, soud, se odehrává na zdi, na kolmé stěně bývalého kluziště, pokryté starými reklamními nápisy jako nějaký palimpsest. Erinye šplhají po požárních žebřících a Athéna řídí soud z výšky technické lávky. Během trilogie se venku setmí. Hluk města, když se začíná hrát a Agamemnón se vrací z války, si člověk uvědomí až ve chvíli, kdy vnímá, jak ho herci musí překřičet, jak město řve v pozadí jako nějaké zvíře. Některé zvuky bezděčně doplňují text – na obloze krouží vrtulník, houkají sanitky a policajti, lodě na Vltavě rozrážejí vodu a do toho monotónní hlas odříkává jména padlých a vítězové přijíždějí od přístavu. Na horizontu se objeví silueta běžce. Prostor kavárny bez oken a s troskami jakýchsi soch zbylých tu po filmování je hrobkou, kde Orestés zabije matku a chór propukne v orgiastické třeštění jako na diskotéce (jíž prostor svého času byl). Když se diváci dostanou ven, uvidí, jak se freestylová dráha, tvořená hromadami zeminy, zbylé po poslední demolici, kterou přes den užívají kluci k všelijakým kouskům na kolech, promění v pole mrtvých, na každém pahorku se probouzí Lítice a mrtvá Klytaiméstra je vyzývá k činu. Pak se objeví nádherná božstva v plné zbroji – Apollón ve zlaté masce a obleku chytrého advokáta, Pallas Athéna na válečném jeepu – a vystoupí až na nejvyšší lávku. Během soudu se Erinye vzpínají a zase padají na svislých žebřících, hlasování lidu se odehrává na displeji, počty hlasů se nevyzpytatelně mění, až se zastaví na nerozhodném výsledku. V tu chvíli Athéna přidá svůj hlas na Orestovu stranu.

Když jsou i Lítice usmířeny, zatančí všichni na nejvyšší lávce řecký tanec, jako by byli dekorativním pásem na terakotové váze. Setmělo se, město utichlo, nad hroby svítí měsíc a řeka se leskne. Svět se kolem příběhu o zbytečné oběti, nespravedlivé válce, kruté pomstě i její odplatě a nakonec o smíření a ukončení řady zločinných krutostí pootočil. Divák si odnáší zážitek nejen z inscenace, ale i ze zápasu s obludou města, z přirozené proměny světla, z dotyku všech vrstev kultury se stále přítomnou přírodou. Netáhne z toho komerce jako ze Shakespearovských slavností na Hradě a nejde to člověku z hlavy.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Oresteia na Štvanici

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu