Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 5 > Knihy

Knihy 5/2016

Svobodná vůle

– Neurovědec, spisovatel, myslitel a bořitel mýtů a iluzí dokázal smést se stolu prastarý a stále oživovaný filozofický problém v útlé knížce. Hned prvními větami vpadá do jádra problému: „Otázka svobodné vůle se dotýká téměř všeho, na čem nám záleží. Morálka, právo, politika, náboženství, veřejná politika, naše intimní vztahy, pocity viny i osobní úspěšnosti – vypadá to, že většina z toho, co nás v životě činí lidmi, se odvíjí od skutečnosti, že na sebe navzájem pohlížíme jako na autonomní osoby schopné svobodně se rozhodnout.“ Autor proto očekává, že vědecké prohlášení svobodné vůle za iluzi vzbudí odpor, překonávající někdejší pohoršení Darwinovou teorií. Přesto se toho úkolu ujímá s neobyčejnou erudicí a šarmem – opírá se o filozofické ideje, zdravý rozum i o nejnovější výsledky zkoumání mozku – a přichází s útěchou, že nám vlastně bez vyvrácené iluze bude lépe. Je to výjimečná kniha a lze doufat, že překladu se dočkají i jiné autorovy práce, např. Islám a budoucnost tolerance: dialog. Nezdá se však, že by lidstvem otřásla: zdá se, že naši nesvobodnou vůli nikdo nepřinutí, aby si iluzi neuchovala a v reálných záležitostech se jí nedržela. Kant řekl, že ho Humeovy myšlenky probudily z dogmatického spánku – kéž by i Harrisova kniha vzbudila neméně pronikavého myslitele, který by zvedl hozenou rukavici.

Sam Harris: Svobodná vůle, přeložila Kateřina Ctiborová, Dybbuk, Praha 2015, 83 s.

-jn-

– Biolog a astronom se spojili k napsání knihy, která vyslovuje pochybnosti o zásadních perspektivách přírodovědy: „naše současné teorie fyzikálního světa nefungují a nikdy nemohou být formulovány tak, aby fungovaly, dokud nevezmou v úvahu život a vědomí.“ Dílo je jakousi srostlicí dvou textů. Jeden líčí životní dráhu a myšlenkový vývoj prvního autora – je to vlastně tvůrčí životopis s poutavými detaily. Druhý poukazuje na problémy, na něž naráží fyzika při snaze podat ucelený obraz světa. Tyto problémy – kvantová neurčitost, povaha času, vyladění kosmologických parametrů tak, aby byly příznivé životu – jsou podány s hlubokou znalostí jejich podstaty a zároveň srozumitelně pro širší okruh čtenářů. Ze spojení obou textů se vynořuje perspektiva nového (básníky a filozofy ovšem již tušeného) pojetí světa, které autoři nazývají biocentrismem, a formulují postupně sedm jeho principů. Pro ilustraci uveďme poslední: „Prostor stejně jako čas není objekt nebo věc. Prostor je další formou našeho animálního chápání a nemá nějakou nezávislou realitu. Neseme si prostor a čas s sebou jako želvy krunýř. Neexistuje žádná absolutní matrice existující sama o sobě, v níž by se odehrávaly fyzikální události nezávisle na životě.“ Řekl bych, že kniha je přesvědčivější ve svých pochybnostech než ve svých jistotách, to jí ale neubírá na zajímavosti a síle.

Robert Lanza, Bob Berman: Biocentrismus. Život a vědomí jako klíče k pochopení skutečné povahy vesmíru, přeložil Jiří Ogrocký, Barrister&Principal, Praha 2015, 216 s.

– Když se čas zastaví a započne rozklad, který obrodu dává spíš jen tušit, než že by ji sliboval, stírá se rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi ženskostí a mužskostí, přírodou a společností, vinou a nevinou. Opravdový rozdíl se začne vytvářet mezi starým a novým, tedy mezi tím, co ještě stačí tempu doby, a co je odsouzeno k zániku dříve. A právě tímhle procesem v románu Žirafí krk (česky 2013) ožívá svět vystavěný kolem školy kdesi v bývalém východním Německu. Příběh se splétá z fenoménů typických pro transformující se země v současné společnosti – vylidňování do velkých sídel, nedostatek mladých lidí, zpřetrhané osobní vazby, nejistá kariérní perspektiva, nemožnost udržet instituci školy tak, aby dávala smysl. Nositelkou příběhu je Inge Lohmark, učitelka sportu a biologie v biologickém přechodu. Vyprávění se díky její postavě posouvá vpřed za pomoci nesčetných vyjádření frustrace z kontrastu mezi zkušeností a požadavky doby, přičemž kontrastním svorníkem je často právě darwinisticky pojatá evoluce. Jedním z mnoha brilantně vyjádřených příkladů je úvaha Inge nad tím, proč vlastně zvolila pedagogickou dráhu – pořád bude potřeba někoho učit, je to jistá práce. V místě ohroženém zánikem to ale neplatí.

V německém jazyce se titul hrdě hlásí k žánru Bildungsroman. Kromě barvitého rozvinutí vnitřního dialogu, který souvisí s překonáním starého a vstřebáním nového, je třeba knihu ocenit za citlivé zpracování ženského stárnutí a zároveň jisté androgynity pěstované komunistickou doktrínou. Jazyk vyprávění kličkuje mezi přírodou a společenským děním tak hbitě, že i přísné tabu dokáže podat jako samozřejmost. I kvůli kvalitě jazykového zpracování lze jen doporučit četbu v původní němčině.

Judith Shalansky, Der Hals der Giraffe, Suhrkamp, Berlin 2011, 224 s.

Za mestom

– Juraj Kuniak (1955) je autor viacerých básnických zbierok, prekladateľ Spevu o mne, úvodnej básne zo zbierky Walta Whitmana Steblá trávy, a vedúca osobnosť vydavateľstva Skalná ruža. Najnovšia, bezmála étericky ilustrovaná kniha veršov obsahuje len tridsaťdva básní, usporiadaných do dvoch kapitol. Uvádzajú ju verše spomínaného Whitmana a Williama Carlosa Williamsa, ktoré sa oddá citovať v ich úplnosti, keďže obsahujú uzlové pojmy myšlienkového posolstva Kuniakovej poézie i básnikovej základnej životnej situácie: „Musíš si zvykať na ostrosť svetla a každého okamihu života“ a „Očistiť, vyjasniť, umocniť ten večný okamih, v ktorom žijeme.“ Svetlo, okamih a život sú tu ťažiskovými slovami a predovšetkým prvé sa v zbierke opakuje v rôznych variantoch a je nositeľom významu a mnohých jeho odtieňov. Slovo svetlo má imanentnú schopnosť vytvárať význam, sústavne vstupuje do všetkých vrstiev básnickej reči a často sa ocitá v protikladných spojeniach. Je synonymom rýdzosti a úplnosti bytia, ale i prostriedkom autorovho úsilia pomenovať okolnosti a podmienky, za akých táto rýdzosť a plnosť môže vzdorovať plynúcemu času, zabú­daniu, našej neschopnosti vidieť viac, než len povrch vecí, javov, skrátka, vzdorovať hroziacemu prázdnu v ľudskom bytí: „svetlo zneisťuje, dlhé tiene, svetielkujúca kvetena, lesknú sa oči v húštinách, rozsvietené rosou, tieňohry v krajine, tvár rozsvietená rozprávaním, priesvitný les, prítomnosť vystužená svetlom, temná smrečina, ostrosť svetla.“ Kuniakovu lexiku ani napriek tomuto zoznamu slov a slovných, geneticky príbuzných spojení vonkoncom nemožno považovať za zúženú. Autor s ňou totiž narába s jemnocitom a vkusom, jednostaj ju obmieňajúc. Napriek tomu celkový tón básní je skôr príjemne temný a zľahka ponurý, čo zodpovedá kontemplatívnej povahe takého druhu poetiky. Kuniakov priam topograficko-kartografický výskum krajiny sa rovná kultivovanému mapovaniu miest poézie. Výsostne básnickými prostriedkami modeluje krajinu ako priestor pre nekončiacu báseň a súčasne pre život, lebo práve o túto jednotu v jeho noetike ide najviac. Napokon, je to i v súlade s hlavnou požiadavkou, ktorú poet kdesi vyslovuje: „Byť na ceste, splynúť s ňou.“

Juraj Kuniak: Za mestom, vydavateľstvo Modrý Peter, Levoča 2015, 56 s.

– Sociální vědy mají popisovat aktuální dění. Tomu dostává studie, která chce na příkladu rozšíření informačních a komunikačních technologií (ICT) popisovat, jak se lidé vztahují k budování informačního světa. Internet je autorovi obdobným příkladem, kterým by za viktoriánské Anglie mohl být vztah k telegrafu. Petr Lupač ovšem upozorňuje, že mezi sousloví informační technologie a pojem internet bychom neměli klást rovnítko. Součástí práce jsou tabulky i grafy informující o uživatelích ICT v různých skupinách obyvatel.

Petr Lupač: Za hranice digitální propasti:

nerovnost v informační společnosti,