Artur Domosławski

Ahmad utíká

(Bangkok, 2015)

„Jeď, tady nemáš budoucnost. Tam to možná bude lepší.“

Rana Ahmad vzpomíná na poslední otcova slova se slzami v očích. Odjel z Pákistánu z obavy o život. Už tři roky žije v Bangkoku, nelegálně. Váhal, zda odjet, bolelo ho, že musí opustit otce, matku, mladší sestry a bratra, ale na druhou stranu je lepší být živý daleko (jednou se přeci znovu setkají) než mrtvý blízko.

Ahmadovi rodiče měli malé hospodářství ve vesnici číslo 269 v oblasti Ghaseet Pura v provincii Paňdžáb ve východním Pákistánu. Když se společenská atmosféra v zemi začala zhoršovat, řekli jim sousedé: „Zmizte odsud!“

První šikanou byla krádež zvířat. Komu se zachtělo, chodil si pro kozy Ranů jako pro svoje. Ve škole slýchal Ahmad od učitelů nepříliš výchovná přízviska a poznámky: malý hajzlík, usmrkanec, táhni. Spolužáci ho bili.

Když Ahmadův otec nechtěl tlaku podlehnout, vstoupili sousedi na pozemek rodiny Ranů a zapálili jim dům. „Buď odejdete, nebo vás zabijeme!“

Ahmadova rodina patří ke směru, jemuž se v rámci islámu říká ahmadíja. Podle odhadů žije v Pákistánu kolem čtyř milionů jeho vyznavačů. Ve světě jich je – v závislosti na zdroji – od deseti do dvaceti milionů (tedy zhruba jedno procento všech muslimů). Uznávají stejné pravdy islámu jako jiní muslimové, až na jeden rozdíl. Věří, že jakýsi Mirza Gulám Ahmad, náboženský reformátor působící na konci 19. století, byl očekávaným mahdím, prorokem. Tento reformátor prohlašoval, že všechna náboženství vycházejí ze stejného Boha a – jak mi vysvětlil jeden z pákistánských imámů v Bangkoku – měl by mezi nimi zavládnout smír.

V sedmdesátých letech Pákistán prohlásil, že vyznavači ahmadíji nejsou muslimy. O deset let později začal platit přísný zákon zakazující, aby se prohlašovali za muslimy. Například za vyslovení každodenního pozdravu salám alejkum na veřejném místě mohou být ahmadí odsouzeni až na tři roky vězení. Podobně je tomu s označováním jejich modliteben slovem mešita. Z náhrobku Abduse Salama, pákistánského nositele Nobelovy ceny za fyziku, byl odstraněn nápis „muslim“, protože se hlásil k ahmadíji. Vyznavači tohoto hnutí jsou podrobováni represím i v jiných islámských zemích, například v Saúdské Arábii. OSN je považuje za pronásledovanou menšinu. Pomáhá jim při získávání azylu a přesidlování.

Z Ghaseet Pura se Ahmadova rodina přestěhovala o třicet nebo čtyřicet kilometrů dál do většího města, nedalekého Faisalábádu. Jejich životní podmínky se zhoršily: neměli vlastní dům jako na vesnici, šest (rodiče a čtyři děti) se jich mačkalo v nevelkém bytě. Otec pracoval jako instalatér, Ahmad, jeho mladší bratr a dvě sestry chodili do školy. Problémy se vrátily v den, kdy si sousedi všimli, že se Ahmadův otec často pohybuje v okolí staré mešity vyznavačů ahmadíji. Všechno bylo jasné. „Odejděte!“ uslyšeli znovu. „Nebo vás zabijeme.“

Rodina Ranů se přestěhovala do města Gujranwala. Otec měl nadání pro obchod, takže začal prodávat oblečení. Avšak zpráva, že je pan Rana ahmadí, tam doputovala rychleji, než čekal. Nejprve konkurenti z jiných obchodů vypustili fámu, že je oblečení, které rodina Ranů prodává, špatné kvality. Jednoho dne pak na obchod zaútočili kameny. „Odejděte!“

Ahmadův otec i sám Ahmad dostali výhružky, že pokud neodejdou, zemřou.

Prvního srpna 2012 jejich obchod někdo zapálil. Všechno shořelo. Rodina Ranů zůstala bez prostředků i bez vyhlídky na to, že ještě někdy bude lépe.

Otec vše nahlásil policii. Kdo by ale vyšetřoval křivdu spáchanou na ahmadí? Napsal dopis imámovi. Vysvětlil v něm, že se jeho rodina ocitla v zoufalé situaci, bez peněz i bez naděje, že to kdekoli jinde bude lepší. Prosil o pomoc. Imám mu nabídl práci strážce mešity v Láhauru, hlavním městě provincie Paňdžáb, kde žijí tisíce ahmadí. Právě tam Tálibové v roce 2010 zaútočili na jejich mešitu a zavraždili osmdesát čtyři lidí.

Otec tak odjel za prací do Láhauru. Matka, dvě Ahmadovy sestry a bratr, který se o ně staral, zůstali v Gujranwale – jejich byt leží naštěstí daleko od obchodu, v jiné části města, a útočníci nevěděli kde. Rodina se musela rozdělit. Neví, na jak dlouho.

Ahmad uposlechl otcovy rady a odjel do Thajska.

Ahmad, podobně jako jeho noví kamarádi Moaz a Jásir, také ahmadí, vycestoval do Thajska legálně. Pákistánci nemají problém získat thajské vízum. Od okamžiku, kdy jim vízum vypršelo, se ale musí pokaždé, když vycházejí ze svých pronajatých krcálků, mít na pozoru. Už vědí, kam není radno chodit, kterým ulicím a tržištím se vyhýbat. Pracují, kde se dá, v restauracích a na stavbách – z něčeho žít musí. Když Ahmad s Moazem pracovali jako umývači nádobí v turistickém resortu na ostrově Phuket, nabídl jim majitel maličký pokojík nad restaurací. Spali na holé zemi. V noci po nich lezly krysy.

Migrantům se tady platí nejhůř, a stává se, že ani žádnou mzdu nedostanou. Několik zaměstnavatelů Moazovi po týdnu práce řeklo „vypadni“. Co mohl dělat? Jít na policii? Nebýt rodiny v Pákistánu, která mu občas pošle trochu peněz, nemá Moaz tušení, jak by přežil. Do jídelny, kde zbožní sikhové rozdávají jídlo zdarma, už Ahmad ani jeho kamarádi nechodí. Mají šanci devět ku deseti, že je tam zatkne policie a budou se muset vyplatit.

Ahmada zadrželi dvakrát. Vykoupil se úplatky, s pomocí přátel z relativně početné bangkokské komunity vyznavačů ahmadíji (tvoří ji zhruba tisíc a půl nelegálních imigrantů). Vykoupit se z běžné policejní stanice nepřijde nijak draho, zaplatíte dvacet až třicet dolarů. Horší situace nastane, když je nelegální migrant odvezen do záchytného střediska. Dostat se odtamtud může trvat i několik měsíců a stát tisíce dolarů.

Imigranty, jako jsou Ahmad a jeho kamarádi, nechrání v Thajsku žádné zákony ani úmluvy. Dokonce ani dokumenty OSN jejich pobyt nelegalizují, protože podle tamějšího práva nejsou takoví lidé uprchlíky. Všichni ze skupiny – Ahmad, Moaz i Jásir – se obrátili na úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Absolvovali takzvaný první rozhovor, byli zaregistrováni jako uprchlíci usilující o azyl. Úřad vysokého komisaře se pro ně snaží najít zemi, kde by se mohli usadit na zbytek života, to znamená, že vyjednává se státy přijímajícími uprchlíky – se Spojenými státy, Kanadou, Austrálií. Tato vyjednávání ale trvají dlouho, pět i deset let. Někdy se ani žádnou novou zemi najít nepodaří. Od vypuknutí války v Sýrii mají přednostní právo Syřané a jiní uprchlíci z Blízkého Východu – čekání se prodlužuje. Statisticky se nakonec přesídlení dočkají méně než dvě třetiny žadatelů. Více než třetina se nedočká nikdy.

Ahmad měl štěstí v neštěstí: skamarádil se s Polákem, který tu několik let pracoval. Polák, který prosil, abych jeho jméno nezveřejňoval, pracuje pro mezinárodní společnost zabývající se humanitární pomocí a soukromě Ahmadovi pomáhá. Chtěl ho pozvat do Polska, slíbil, že uhradí veškeré náklady, pronajme mu byt a bude ho finančně podporovat. Rodina v Polsku měla Ahmadovi pomoci naučit se jazyk a později mu najít práci.

Návštěvu na polském velvyslanectví v Bangkoku tento známý později popsal na sociálních sítích. Metaforicky, samozřejmě. (Dialog, který uvádím, je volným překladem textu napsaného v angličtině.)

Polsko: „Jsme úžasní, pohostinní, máme soucit a starost o druhé.“

Ahmad: „Vítej, Polsko! Už dlouho utíkám, protože v mé zemi mě chtějí zabít. Ukradli všechno, co jsem měl. Vypálili obchod, kde jsem pracoval. Tady, v Thajsku, nemůžu sehnat legální práci, protože jsem tím, kým jsem. Nemám z čeho žít, nemám žádnou perspektivu. Je úžasné, že je Polsko zemí, která pomáhá lidem, jako jsem já.“

Polsko: „Samozřejmě, postaráme se o vás. Máme rádi lidi a bojujeme za utiskované. Můžete nás požádat o pomoc – a jakmile se ujistíme, že jste nám o své situaci řekl pravdu, budete se moct usadit v Polsku. Pomůžeme vám. Jsme úžasný a pohostinný národ!“

Ahmad: „To je skvělé! Jaké štěstí, že jsem na své cestě potkal Polsko. Prosím, přijměte moji žádost o azyl.“

Polsko: „Tady, v Bangkoku, to není možné. Žádost můžete podat až na polském území.“

Ahmad: „Ano, rozumím. Můžu tedy odjet do Polska a tam požádat o ochranu?“

Polsko: „Přesně tak. Abyste mohl odjet do Polska, stačí, když budete mít vízum.“

Ahmad: „Výborně, jsem vám opravdu vděčný. Poprosím vás proto o vízum.“

Polsko: „Vízum vám nemůžeme dát.“

Ahmad: „Ale proč, Polsko? Řeklo jsi mi přece, že můžu přijet a požádat o azyl...“ (Ahmadovi se láme hlas, začínají mu téct slzy.)

Polsko: „Víte... Nemáte příslušné dokumenty, abyste mohl o vízum požádat.“

Ahmad: „Nemám je právě kvůli své situaci. Ta mě přivedla k tomu, abych o azyl požádal. V mé zemi mě nenávidí, byl jsem pronásledovaný, útočili na mě. Pákistán mi dokumenty, které pro podání žádosti o azyl požaduješ, nedá.“

Polsko: „To už je váš problém. Další, prosím!“

„Jsme krásní, milí, máme soucit a starost o druhé...“

Skutečná „hlava 22“, situace bez východiska.

Ahmad je podle mezinárodního práva i kritérií OSN uprchlíkem, přestože v Pákistánu nezuří válka. Náboženská komunita, k níž patří, je šikanována – to stačí. Jeho pokus o legální vycestování přes Polsko do Evropy však není z formálních důvodů – alespoň oficiálně – možný. Aby mohl v Polsku požádat o azyl, musel by se dostat na polské území. Pokud ale nemůže získat vízum, musel by tam odjet nelegálně. A aby mohl odjet nelegálně, musel by projít peklem nebezpečné cesty přes Pákistán, Írán, Turecko, Středozemní moře a poté několik nepříliš pohostinných zemí Evropy.

Možná by se mu to podařilo. Anebo by zemřel po cestě, utopil se, zmizel...

V případě Rany Ahmada nebyly skutečnou překážkou právní předpisy, ale spíše obecná praxe vycházející z toho, co má většina z nás v myslích a srdcích. Úředník konzulátu, jenž odmítne pronásledovanému člověkovi udělit vízum, postupuje podle strategie, jakou stanoví vláda. Řídí se dominantní postojem, a ten je plný averze a nedůvěry vůči migrantům. Kdyby byla atmosféra jiná, kdyby shora vycházely jiné signály, nebyly by předpisy na překážku. Tím spíš, že Ahmad by měl v Polsku z čeho žít.

Během svých reportérských cest po světě jsem potkal desítky lidí, jako je on. Ve Španělsku, Velké Británii, Střední Americe, Mexiku, Spojených státech. A nejvíc na řeckém ostrově Kos. Kdo jsou tito lidé? Uprchlíci, nebo – jak se obecně a bez hlubší reflexe říká – „ekonomičtí migranti“?

Uprchlíci, to jsou lidé utíkající ze zemí, kde se válčí, nebo lidé pronásledovaní. Ti mohou – případně – počítat se solidaritou a omezenou pomocí ze strany našeho bohatého světa. „Ekonomičtí migranti“ (záměrně dávám tato slova do uvozovek) nikoli. Toto rozlišování a selekce migrujících osob bývají bohužel často využívány v politických diskusích a v boji o moc. Pokud se však na osudy konkrétních lidí podíváme blíže, není takové rozlišování udržitelné. Životní situace konkrétních lidí nelze vepsat do úzkých mantinelů definic „ekonomického migranta“ či „uprchlíka“. Podívejme se na několik příkladů a na to, před jakým osudem tito lidé utíkají.

Ahmadův krajan Saíd Alí, šíita, o němž jsem psal v reportáži Jižní národy ťukají na dveře, také utíkal před náboženským a politickým násilím. Tálibové zavraždili jeho bratra. Otec musel zavřít svůj obchod – hrozil mu únos nebo dokonce smrt. Saíd odjel studovat do Turecka. Studoval na soukromé škole, ale po roce mu došly peníze. Nechal se proto zaměstnat v pekárně za zpola otrockých podmínek. Jak vypráví, nesměl si odskočit ani na toaletu. Pracoval celé noci – jak pak měl ve dne studovat? Mohl se vrátit do Pákistánu, ale návrat byl spojený s rizikem, v nejlepším případě by žil v neustálém ohrožení. Rozhodl se odjet do Německa s nadějí, že tam získá stipendium. „Kdyby mi dali stipendium tady, na Kosu, bez váhání bych tady zůstal,“ řekl.

Je Saíd Alí uprchlíkem, nebo „ekonomickým migrantem“?

A co Sangin Khan z Kábulu, který se bál, že jeho blízké nebo jeho samotného unesou ozbrojené bandy zdegenerovaných Tálibů nebo al-Káida? Vydal se na cestu kvůli teroru. Upřímně ale také hovoří o nezaměstnanosti v Afghánistánu a o mizivých šancích na nalezení práce. Pro mnoho mladých mužů – Sangin Khan nedokáže odhadnout, kolik jich je – není v jeho zemi práce a nelze spoléhat na to, že se v blízké budoucnosti najde. Kým proto je Sangin Khan – uprchlíkem, nebo „ekonomickým migrantem“? Bylo by snazší jej nějak zařadit, kdyby uvedl jeden konkrétní důvod, proč emigroval, například teror. Vsadím se ovšem, že by pak mnozí řekli: v Afghánistánu se neválčí, Sangin Khan není uprchlík, ale obyčejný pracovní migrant. Naše rozhodnutí však nikdy nemívají jen jednu příčinu.

Co bychom řekli o Abdulovi Awalovi z Bangladéše? Tam určitě nezuří válka. Bangladéš je ale jedním z nejhustěji osídlených států na světě. Co do rozlohy je na devadesátém třetím místě; co do počtu obyvatel na osmém! Zhruba sto šedesát milionů lidí se tísní na rozloze menší, než je polovina Polska. Můj známý, pracovník humanitární organizace, popisuje tuto zemi slovy: „Neviděl jsem tam krajinu, kde by byla jen příroda a nebyli by tam žádní lidé.“ Bangladéš je – jak víme z tragédie v oděvní továrně, kde kvůli nedodržení bezpečnosti práce zemřelo více než tisíc zaměstnanců – líhní polootrocké, a mnohdy přímo otrocké pracovní síly. V takových továrnách pracoval Abdul. Nakonec už toho měl dost a vydal se hledat lepší život. Nenašel ho ani v Pákistánu ani v Íránu ani v Turecku. Když jsem ho potkal na Kosu, netušil, kam by se měl vydat dál. Ptal se mě na radu. Řekl, že chce získat práci, klidně těžkou, ale se spravedlivou odměnou. A takovou, aby nemusel dřít šestnáct hodin denně.

Abdul, který utíká před otroctvím (anebo možná „jen“ před nelidským vykořisťováním), zcela jistě není uprchlíkem. V obecném přesvědčení si jako „ekonomický migrant“ nezaslouží azyl v Evropě. Je však jeho situace radikálně odlišná od situace válečných uprchlíků? Je jiná. Je ale lepší?

Kým jsou Hondurasané, Salvadorci nebo Guatemalci, obyvatelé zemí soupeřících o pomyslnou první příčku v počtu vražd na sto tisíc obyvatel, kteří utíkají před terorem gangů vládnoucích v ulicích měst? Kým jsou Mexičané, kteří se hromadně pokoušejí dostat do Spojených států, protože pravidla NAFTY, Severoamerické dohody o volném obchodu, je připravila o prostředky k životu, nebo kteří utíkají před terorem drogových kartelů a band žijících z únosů či vymáhání výpalného? A Somálci, z nichž část utíká před suchem a hladem? Jsou to uprchlíci, nebo „ekonomičtí migranti“? Nebo jsou to zoufalé lidské bytosti toužící po troše bezpečí a naději na lepší život? Definice „uprchlíka“ či „ekonomického migranta“ na ně lze uplatnit jen zčásti, anebo vůbec.

Otevírání dveří lidem přicházejícím z jiných zemí, postižených válkami, bídou, otroctvím nebo jinými pohromami, nám jde jen velmi obtížně. Přesto – pokud zklame instinkt solidarity, mohly by nám argumenty dodat nejrůznější ideové školy.

Liberálové by měli hledat například u Johna Rawlse. Máme povinnost pomáhat lidem přicházejícím z jiných zemí, a to ve jménu myšlenky autonomie jednotlivce – ta je fundamentem západní demokracie. Lidé přicházející z jihu, i kdyby to nebyli váleční uprchlíci, ale „jen“ lidé žijící v krajní bídě nebo lidé vykořisťovaní, nejsou v plné míře schopni autonomně se rozhodovat. Vraťme jim proto autonomii, jež jim náleží. Pohostěme je v Evropě, pomozme jim.

Kritici globalizace, kteří se odvolávají na princip spravedlnosti, by upozornili na to, že migranti nepřicházejí z jiné planety. Svět je systémem spojených nádob, naše privilegia jsou vykoupena vykořisťováním lidí z periferií a křivdami, jež jsou na nich páchány. Těšíme se ze svého blahobytu mimo jiné proto, že v dobách outsourcingu pracovních sil někdo jiný pracuje v otrockých podmínkách. Když jsme takový systém stvořili (my, ne oni) a využíváme jej, měli bychom se podělit o zisky a odčinit tím křivdy. Jako ti privilegovaní máme více povinností než povětšinou chudí migranti, zbavení mnoha materiálních statků i práv.

Křesťané by si pak měli připomenout například podobenství o milosrdném Samaritánovi. To by samo o sobě mělo stačit.

Po hrůzách druhé světové války rozlišil německý filozof Karl Jaspers morální a metafyzickou vinu. Morální vina vzniká v okamžiku, kdy se naše konání (nebo nekonání) stalo příčinou neštěstí. Metafyzická vina s naším jednáním nesouvisí – existuje jen proto, že někdo jiný trpí. Jako příslušníci téhož druhu bychom měli navzájem dbát o vlastní lidskost. Jaspersovu myšlenku rozvinul Zygmunt Bauman, který tvrdí, že v době globalizace přestaly hranice mezi oběma vinami existovat. „Na malé zeměkouli zaplněné až po okraj, kde se není kam schovat, jsme odsouzeni k vzájemnému sousedství. Jsme na sobě navzájem závislí, ať už o tom víme nebo ne, ať už chceme nebo ne,“ říká k tomu v rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza z 9. listopadu 2001.

My v Evropě ani my v Polsku přeci nemůžeme říci, že neneseme alespoň částečnou vinu za osudy těch, kteří k nám přicházejí. Přiznání pouze oné metafyzické viny by bylo přílišnou laskavostí vůči nám samým. Polsko a Evropa se účastnily válek v Afghánistánu a Iráku – a tyto války jsou jednou z věcí, které ovlivnily dnešní migrační vlnu. Firmy s polským kapitálem přispívají k vykořisťování lidí v jižních zemích (Bangladéš!). Tyto okolnosti stavějí i nás do řady vinných, i v onom morálním smyslu.

Přesvědčivým argumentem jsou pro mě slova Kámela Daúda, alžírského spisovatele, autora románu Meursault, Přešetření, z rozhovoru Jak odkrywałęm język (Dwutygodnik, 10/2015):

„Musíme nově definovat základy našeho lidství. Dnes nepotřebujeme evropský nebo západní humanismus, ale univerzální. Mám pocit, že západní humanismus se zadrhl. Jak vnímat Jiného? Je to zvíře nebo člověk? Stejné otázky si kladl Robinson ve vztahu k Pátkovi. Jsme ve stejné situaci: Jak definovat uprchlíka? Pokud je to zvíře, musíme ho izolovat nebo zabít. Pokud člověk, musíme se posunout a udělat mu trochu místa.“

Na Daúdovu radu začněme raději už dnes měnit své myšlení. Z historie i současnosti víme, že neexistují výjimečně zlé národy nebo společnosti, jež jsou jako jediné schopny masových zločinů. Není ani nikdo, kdo by byl vůči takovému zlu imunní. Genocidy je za výjimečných podmínek schopen pravděpodobně každý národ, každé společenství či skupina. Měli bychom na to pamatovat dnes, kdys stále častěji slýcháme, jak se o migrantech z jihu, lidech jiných vyznání a tmavší barvy kůže hovoří s pomocí invektiv připomínajících jazyk nacistů.

Jak si s obrovskou vlnou migrantů poradit, jak jim udělat místo, jak se navzájem integrovat (oni s námi, ale také my s nimi), to je složitý administrativní, logistický a ekonomický, ale také psychologický úkol. K jeho realizaci se ale nepřiblížíme a nepohneme se ani na krok, pokud nejprve nezměníme své smýšlení. Překážkou je neustále opakovaná mantra pokoušející se zavést Velkou selekci: váleční uprchlíci – do nebe, „ekonomičtí migranti“ – do pekla. Takovouto selekci nelze morálně obhájit. Je to jako vystrčit některé z člunu a říct jim „utopte se, nic s tím nenaděláme“. V nejlepším případě jde o vytáčku, abychom na sebe brali co nejmenší odpovědnost. Myjeme si nad problémem ruce.

Ukázku z knihy Artura Domosławského Vyloučení (Wykluczeni, Warszawa 2016, s. 364–376)

přeložila Michala Benešová.

Tematický blok věnovaný polské literární reportáži podpořil Polský institut v Praze.

Artur Domosławski

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Artur Domosławski

Ahmad utíká

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu