Michala Benešová

Ohniska konfliktu

Polští reportéři o uprchlících, migraci, válkách a tikajících bombách

„V Polsku stále slyšíme: my, my, my! Mluvíme za sebe. A pouze o nás. My, tedy kdo? Poláci? Katolíci? Evropané? Ono my' ve skutečnosti smrdí, ale udává tón veřejné debaty,“ říká v rozhovoru s autory publikace Ohniska konfliktu (2016) polský reportér Wojciech Tochman. Autoři knihy rozmlouvali s polskými novináři, reportéry, politiky či akademiky o tom, která místa ve světě jsou dnes potenciálními ohnisky konfliktu. A ačkoli výsledný obrázek není příliš optimistický, není náhodou, že značnou část zpovídaných osobností představují reportéři. Ti se vydávají do míst, která jsou často za hranicí naší každodenní perspektivy, a přinášejí zprávu o tom, jak se v těchto místech žije. Nebo proč odtamtud lidé utíkají. Současná polská reportáž nám tak může pomoci pochopit, jaká dramata se dnes před našima očima (mnohdy zavřenýma) odehrávají.

Okem reportéra

Pro takzvanou literární reportáž (tedy – v největší stručnosti – beletrizovanou reportáž spojující autentický materiál s vybranými prvky umělecké literatury) je klíčové nahlédnutí určitého aktuálního dění prizmatem jednotlivosti a detailu – individuálního lidského příběhu, konkrétního místa či situace. Tento žánr je tak jakousi literární čočkou zrcadlící obecné v konkrétním, širší celek v detailu. To vše s vyváženou dávkou faktů i emocí (kterými však nesmí být čtenář předávkován), ale také empatie a důvěry jak vůči zachycované realitě, tak vůči těm, jejichž osudy se reportérovi stávají námětem a materiálem pro zpracování.

Polská reportáž jako poměrně specifický fenomén dlouhodobě mapuje výbušné dění ve světě (ne nadarmo se literární kavárna, kterou výše zmíněný Wojciech Tochman ve Varšavě spoluzaložil a která se stala oblíbeným místem setkávání milovníků polské reportáže, nazývá Wrzenie świata, tedy Vření světa). Místa, která „vřou“, navštěvoval už Ryszard Kapuściński, dodnes zřejmě nejznámější jméno spojené s polskou reportážní školou a známé i z českých překladů. Kapuściński cestoval po zemích Latinské Ameriky a Afriky, dlouhá léta působil jako zahraniční dopisovatel Polské tiskové agentury. Jako reportéra jej zajímal především postkoloniální svět, fenomén partyzánského hnutí (kniha Kristus s puškou na rameni, 1975), revolučního vření (Na dvoře Krále králů, 1978, kniha věnovaná pádu vlády etiopského císaře Haile Selassieho, nebo Na dvoře šáha šáhů, 1982, o íránské revoluci v roce 1979) či proměny společnosti podložené zásadními politickými zvraty (Impérium, 1993, o rozpadu Sovětského svazu).

Již Kapuściński zaváděl své čtenáře do prostředí, kde je bída a absence základních lidských práv často normou, nikoli výjimkou. Na základě konkrétních příběhů vytvářel univerzálnější obraz autoritativních režimů i revolucí, které se tyto režimy pokoušely nahradit „lepším řádem“. Literárnost v reportáži slouží v případě Kapuścińského zobecnění, vyvození univerzálnějších soudů, snad i varování. Kapuściński byl zároveň reportérem, který ve svých textech důsledně dodržoval jeden základní cíl: nabídnout v různých podobách a geograficko-kulturních variacích vhled do obecného mechanismu fungování moci, zejména té autoritativní, ale stejně tak přitáhnout pozornost čtenářů k univerzálním problémům naší globální doby. Založil tím de facto celý jeden směr v rámci polské reportážní školy.

Po stopách Kapuścińského se dnes vydávají další reportéři – a rozsah jejich zájmu je až udivující. Wojciech Jagielski či Wojciech Górecki sledují dodnes dramatickou situaci na Kavkazu i v jiných postsovětských zemích; Wojciech Tochman mapoval válečný konflikt na Balkáně, později genocidu ve Rwandě, a nejnověji pracuje nad reportážemi ze Sýrie či Kambodži; Artur Domosławski navazuje na Kapuścińského zájmem o Latinskou Ameriku; Paweł Smoleński přibližuje současná dilemata izraelsko-palestinského soužití, irácké válečné a poválečné reality, ale například i dnes už takřka zapomenutého Somálska; Katarzyna Kwiatkowska-Moskalewicz podniká reportážní sondy do světa ukrajinských revolucí.

V podobném výčtu by se dalo pokračovat dlouze. Toto číslo přináší dvě ukázky z tvorby polských reportérů, kteří se rozhodli nabídnout jiný úhel pohledu na potenciální i zcela aktuální „ohniska konfliktu“ ve světě, včetně migrační krize, a nabídnout svým čtenářům příběhy v mnohém problematizující ustálené stereotypy, předsudky i mediálně propírané fráze.

Svět tikajících bomb

Migrace se dnes stává stěžejním tématem. Má přitom různé podoby, nejen ty, o nichž nás denně informují média. Méně známé tváře současné migrační krize představil nedávno ve své knize Vyloučení (Wykluczeni, Warszawa 2016) jiný známý polský novinář a reportér deníku Polityka Artur Domosławski. Jeho hrdiny se stali lidé, ale i celá společenství, komunity či menšiny, již se z různých důvodů ocitají na okraji – společenském, ekonomickém, sociálním, kulturním, ale mnohdy i mediálním. Často nás Artur Domosławski seznamuje s problémy, které takřka nemají šanci dosáhnout k uším průměrného Středoevropana. Polského reportéra zajímá široce pojímaný Jih, země, které v globálním světě prohrávají na řadě front – a v jejich rámci pak zejména ti, kteří jsou z různých důvodů odsouzeni k vyloučení či vykořisťování, ti, kteří stojí na okraji zájmu vlastních i cizích vlád, ti, kteří jaksi vypadli ze systému, jenž v jejich zemích vládne. Takového člověka lze takřka beztrestně zabít (jako v případě mladých mužů z kolumbijských slumů, kteří byli unášeni a posléze vražděni armádou proto, aby mohli být vydáváni za údajné zabité partyzány FARC a vylepšili tak oficiální statistiky vládního boje s touto organizací), lze z něj učinit novodobého otroka (jako v případě chudých Brazilců, které bída nutí nechat se najímat na práci na tamějších plantážích za otrockých podmínek a jejichž příběhy dokresluje autor výmluvně citátem z apoštolské exhortace Evangelii gaudium papeže Františka: „Kultura blahobytu nás uspává, ale znepokojuje nás, když se na trhu objeví něco, co jsme si dosud nekoupili, zatímco všechny životy ničené nedostatkem možností pokládáme za pouhou podívanou, která nás nikterak nezneklidňuje.“).

Vyloučeným a pronásledovaným se může stát člověk chudý, vyznávající jiné než většinové náboženství (příslušníci islámského hnutí ahmadíja, v Pákistánu pro svou víru ostrakizovaní, o nichž mimo jiné pojednává reportáž Artura Domosławského otištěná v tomto čísle Listů), člověk patřící k jinému než většinovému etniku (například Rohingyové ze severní Barmy, kteří pro svoji vládu oficiálně neexistují), k menšinové sexuální orientaci (reportáž o kubánských následovnících Reinalda Arenase) nebo „jen“ k opačnému pohlaví (ženy z mexického Ciudad Juárez, brutálně zabíjené muži v pomstě za rostoucí společenské postavení žen v tamější komunitě).

Značná část těchto lidí se proto vydává na cestu. Cílem je obvykle bohatý Sever. Syřané, Pákistánci či Afghánci zalidňují řecký ostrov Kos (odkud přináší Domosławski jednu z nejtíživějších reportáží), nezletilé mexické děti se na střechách nákladních vlaků pokoušejí dojet až do Spojených států... Problematičnost až populisticky oblíbeného rozlišování mezi uprchlíky a tzv. ekonomickými migranty rozvažuje Domosławski v reportáži Ahmad utíká z knihy Vyloučení. „V obecném přesvědčení si (...) ekonomický migrant' nezaslouží azyl v Evropě. Je však jeho situace radikálně odlišná od situace válečných uprchlíků? Je jiná. Je ale lepší?“ Jistě má autor pravdu i v momentě, když na jiném místě varuje před klimatickými změnami jako jednou z těch méně uvědomovaných příčin dnešního stavu. „Na migrační vlnu roku 2015 budeme vzpomínat s nostalgií...“ Do jaké škatulky pak tedy zařadíme ty, kteří budou v budoucnu utíkat například před suchem?

Domosławski se neustále pohybuje na hraně reportáže a eseje. Texty z knihy Vyloučení nejsou ideálním příkladem tolik ceněné literární reportáže. Jsou to texty syrové, pronikající až do morku kostí. Bez přikrášlování, bez literárních fines. Drsná fakta mnohdy vypovídají sama za sebe. O co méně je však Domosławski „literární“, o to více směřuje k žánru sociální reportáže či angažované publicistiky. Ostatně podobně jako jeho učitel Kapuściński, i autor Vyloučených se hlásí k levicovému pohledu na svět a za mnohými problémy například dnešních latinskoamerických slumů spatřuje krach neoliberálních receptů na šťastný život a rezignaci státu na mnohé základní funkce, jež by měl plnit. (Dojmu angažovanosti v případě Vyloučených napomáhají i „dodatky“, jimiž autor jednotlivé reportáže v knize prokládá. Jedná se o jakýsi osobnější pohled na analyzovaná témata, autorské komentáře, v nichž si jako autor může dovolit více než v klasické reportáži.)

Důležitá je v případě reportáží Domosławského snaha rozšířit úhel pohledu. Zatímco literární reportáž se často soustředí na detail, autor Vyloučených záměrně abstrahuje, přechází od konkrétního k obecnému, propojuje a komentuje, snaží se odhalit před čtenáři mechanismy, které dnešnímu migrujícímu světu vládnou. A jak se ukazuje už jen z výše nastíněných témat, je to svět tikajících bomb.

Nedílnou součástí reportážního pohledu na svět jsou emoce. Jedna taková vyvstává z textů Artura Domosławského až děsivě úporně. Je jí strach. Strach lidí pronásledovaných či vykořisťovaných – a na druhé straně náš strach z těchto lidí, kteří dnes klepou na pomyslnou bránu bohaté Evropy. Strach z věcí, které nechceme vidět. Domosławski zdůrazňuje naši odpovědnost za svět vyloučených i vylučujících, hrozivě tenkou hranici, která obě tyto role odděluje, i zvláštní fascinaci světem cizí bídy, která nás činí minimálně spoluvinnými (viz text o eticky problematickém fenoménu tzv. dark tourismu činícího z výletů do slumů či válečných zón adrenalinovou turistickou atrakci, ale vyvolávajícího mimo jiné i otázky, nakolik se vlastně role reportéra popisujícího tato prostředí odlišuje od podobných „zábav“ a jaká vyvolává morální dilemata).

Zdaleka nejhrůzněji však vyznívají ty reportáže, v nichž autor poukazuje na „vykořisťování ze strany vykořisťovaných“. „Rubem přesvědčení o výjimečnosti utrpení vlastního národa, společenství, komunity je obvykle necitlivost vůči utrpení druhých,“ píše Artur Domosławski v souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem. „... utrpení nečiní nikoho lepším, moudřejším ani empatičtějším.“ Naopak – demoralizuje, zbavuje veškerého pocitu solidarity. (A absence vzájemné solidarity zase brání vyloučeným v tom, aby za svá práva bojovali společně.) Může nás tak učinit empatičtějšími fakt, že mnohá utrpení, s nimiž se setkávají hrdinové polského reportéra, stále ještě obcházejí Evropu obloukem?

Anglická ghetta

Ještě jinou podobu současné migrace zachycuje ve své knize Angláni (Angole, Wołowiec 2015) reportérka Ewa Winnická, rovněž spojená s týdeníkem Polityka. Její reportáže tvoří dohromady kolektivní portrét Poláků, kteří se po vstupu Polska do Evropské unie z nejrůznějších důvodů vydali hledat pracovní příležitosti do Spojeného království. Celkem jich bylo dle odhadů na dva miliony. Sama autorka v tomto ohledu ironizuje titulky anglických novin a v úvodu ke své knize píše o „invazi“, jejíž jedinou obdobou byl snad jen nájezd Normanů v čele s Vilémem Dobyvatelem v 11. století.

Vlna polské, zejména „pracovní emigrace“ (když už jsme se dotkli tématu těchto škatulek) je pro Čecha jen těžko představitelná. Takřka v každé polské rodině dnes najdete někoho, kdo odjel za obživou a lepšími příležitostmi, nebo minimálně za studiem do zahraničí. A nemusí to být jen Anglie. Důsledky, jaké to má a bude mít pro polskou společnost, si zatím asi neumíme dost dobře představit.

Kniha Ewy Winnické má – i v kontextu jiné současné polské reportážní tvorby – neobvyklou podobu. Jde v podstatě o lehce stylizovaný záznam výpovědí Poláků („kolonizátorů“) žijících v Anglii (nebo majících za sebou tuto zkušenost), v němž autorka minimalizuje svoji vlastní roli – ta se omezuje pouze na stručné představení jednotlivých hrdinů. Taková forma má umocňovat sílu autentické výpovědi a jednotlivých lidských příběhů, ale má také co nejvěrněji odrážet jazyk i způsob uvažování hrdinů. Právě to, zejména složeno v komplexní mozaice, je zřejmě nejsilnější výpovědí o dnešních „anglo-Polácích“. A není to vždy jen obrázek lichotivý.

Autorka se setkala s lidmi reprezentujícími nejrůznější profese či sociální vrstvy (jakkoli právě to podléhá po vycestování často změnám). Mezi jejími hrdiny najdeme muže i ženy, lidi různého věku, děti původních imigrantů, úspěšné zaměstnance velkých firem i bezdomovce. Někteří přijeli do Anglie s konkrétním záměrem, jiní náhodou, další měli pocit, že nemají na výběr a v Polsku je nečeká růžová budoucnost. Mnozí se nechtějí vrátit přesto, že jejich zkušenosti se životem ve Spojeném království nejsou dvakrát pozitivní. Často neznají jazyk, nemají kde důstojně bydlet, nemají přátele. Jejich práci nechce většina Britů vykonávat. Většina z nich přesto o návratu do Polska nesní (nebo se po neúspěších stydí vrátit).

Angláni přitom mají promyšlenou strukturu. Winnická začíná od těch, „kterým se zadařilo“. Od úspěšných byznysmenů, bankéřů, zaměstnanců velkých korporací. Čtyřicetiletý Jacek si založil pohřební firmu, která těží z toho, že Poláci v Británii nejen žijí, ale také umírají. Zhruba stejně stará Miki pracuje v MTV; práce ji baví, ale dodnes naráží na uzavřenost svých kolegů i na kulturní bariéry ve vlastním partnerském vztahu s Angličanem. Mnozí další se živí, jak se dá. Někdy se nedá. Knihu uzavírá příběh třicetiletého Mateusze, který v Anglii rychle přišel o práci a začal žít na ulici. Když není na levné víno, pije rumunský dezinfekční přípravek nebo gel na mytí rukou ze záchodků. Ani tak se ale nechce vrátit zpátky do Polska. „Mám právo chcípnout na ulici v Římě, v Dublinu nebo v Londýně, kde se mi zachce. Anglán má přeci taky takovou svobodu.“

Dilemata, jaká v důsledku fungování globalizovaného světa a neustálého pohybu osob zažívají hrdinové Ewy Winnické, sice možná nejsou tak dramatická jako příběhy Artura Domosławského ze vzdálenějších koutů světa, ale v zásadě ilustrují totéž – najít společnou řeč je nezvykle těžké. Polští hrdinové Ewy Winnické zůstávají uzavřeným světem, ať už se o integraci snaží anebo ne. Jejich angličtí sousedé je nechtějí pustit dovnitř. Vznikají tak svérázná ghetta. „U pásu se moc nemluvilo. Obvykle jsem myslel na to, čeho se napiju, až se vrátím domů. Pil jsem s klukama od pásu, i když v reálném životě bych s nimi nikdy nepil, protože jsem je nemohl vystát,“ říká třicátník Marek pracující v továrně na masné výrobky nedaleko Belfastu. V asimilaci nevěří...

Přijímají-li Angličané tak obtížně příchozí ze střední Evropy, jak může dopadnout integrace s těmi, kteří přicházejí „z Jihu“? Ale ani obrázek Poláků není u autorky zcela lichotivý; tatáž xenofobie mnohdy charakterizuje i je. Co na tom, že jejich osudy mohou mnohdy v méně extrémní verzi připomenout osudy těch, kteří dnes do Evropy přicházejí z Afriky či Blízkého Východu. Ti by nám přeci mohli sebrat práci, i tu špatně placenou.

Abychom ale Winnické a jejím hrdinům nekřivdili: v její knize najdeme i příběhy těch, kteří s nepřízní osudu i mnohými stereotypy statečně bojují – Polky, která se zamiluje do Jamajčana a rozhodne se překonávat předsudky, nebo uklízečky Basi bojující proti drsným praktikám svého zaměstnavatele, velkého hotelového řetězce. Mnozí za to ovšem také platí svoji cenu.

Paradoxní je, že jako čtenáři očekáváme a mnohdy dopředu víme, jak skončí příběhy těch „neúspěšných“. O to překvapivější jsou však některá vyprávění těch Poláků, kterým se podařilo začlenit se do života v anglických městech i do tamější pracovní hierarchie. I ti totiž setrvávají v rolích cizinců, kteří nebývají ani v tzv. lepší společnosti přijímáni s otevřenou náručí. Na mnohých příbězích Ewy Winnické je nicméně patrné, že ani to je neučí větší solidaritě či otevřenosti vůči jinému. Vždyť na společenském i ekonomickém žebříčku vždycky někdo stojí ještě níž.

Nejblíž, jak to jen jde

Jakkoli jsou od sebe reportáže Artura Domosławského a Ewy Winnické tematicky poměrně vzdálené, jsou součástí komplexnějšího obrazu jiných světů a kultur, respektive vzájemného soužití různých světů. Polská reportáž se pokouší mapovat to podstatné, co se v této souvislosti ve světě děje, k čemuž významnou měrou přispívá i tradice polské válečné reportáže. Dobrým příkladem mohou být texty Wojciecha Jagielského, jenž psal a píše o komplikovaných vztazích v prostoru postsovětského Kavkazu, o konfliktech v Afghánistánu či o dětských vojácích v Ugandě (knihu Noční pútnici vydalo letos v překladu do slovenštiny nakladatelství Absynt). Zajímavá je rovněž postava Miłady Jędrysik, která nahlíží na konflikty v bývalé Jugoslávii či Iráku optikou reportérky-ženy. V knize Jiná fronta (2015) je její pozornost soustředěna na ty, kteří jsou takovými konflikty zasaženi – v pozadí jejích reportáži je neustále přítomno implicitní srovnání s realitou „normálního života“, světa bez války. Mnohost konkrétních konfliktů a současně univerzálnost zkušenosti jejích obětí dává vyniknout marné snaze tzv. obyčejných lidí, jiným jazykem civilistů, uniknout důsledkům války. I proto se pak mnozí z nich vydávají na cestu... Jędrysiková navíc ukazuje, že válečná realita zdaleka není jen mužskou záležitostí.

Nejrůznější válečné konflikty (a tím pádem i migrační vlny s nimi spojené) mapoval také nedávno tragicky zesnulý fotoreportér Krzysztof Miller, dlouhodobě spolupracující s deníkem Gazeta Wyborcza. Jeho jméno stojí za to připomenout. Začínal od našich „malých“ středoevropských revolucí (té sametové i krvavé rumunské), aby později pravidelně navštěvoval Balkán, Afghánistán, Gruzii, Irák a Kurdistán, Rwandu, Jihoafrickou republiku či jižní Súdán a dokumentoval tamější „ohniska konfliktu“. Nejčastěji se známými polskými reportéry, jako jsou Wojciech Jagielski nebo Paweł Smoleński. Jeho fotografie nabízejí mnohdy jinou perspektivu než klasická žurnalistická fotografie. Na známém snímku z Jihoafrické republiky zachytil kolegy fotografy, jak se skloněni nad mrtvým černochem přetahují o co „nejlepší“ snímek. Byl si vědom dilemat, jež přináší pohled na utrpení druhého člověka. Z jeho fotografií čiší emoce, nikdy však nejsou patetické. Nenápadně, protože zásadně neprvoplánově stavějí do kontrastu bídu a hrůzu války na jedné a náš svět neuvědomovaného blahobytu na druhé straně. Učíme-li se znát polskou reportážní školu, je třeba znát i jméno Krzysztofa Millera.

Ze svých cest ostatně vytěžil i jednu z nejzajímavějších polských knih věnovaných zkušenostem válečného reportéra, ale také ceně, jakou se za takové zkušenosti platí – depresím, posttraumatickému stresovému syndromu a nemožnosti vrátit se do „normálního života“ (13 válek a jedna, 2013). Sám ji nakonec zaplatil se vším všudy.

Millerovým krédem bylo dostat se vždy nejblíž, jak to jen jde. „Jak blízko? Hranici má každý sám v sobě. Vyfotil jsem kdysi amerického vojáka rozebírajícího minu. Blíž už jsem se dostat nemohl, protože bych na tu minu musel šlápnout,“ řekl v jednom z rozhovorů. Do značné míry tato slova charakterizují nejen jeho vlastní tvorbu, ale polskou reportážní školu obecně. Jiná jeho slova mohou platit i v případě situací, jichž jsme dnes v souvislosti s uprchlickými a jinými krizemi svědky: „Nikdy nesoucítím s lidmi, kteří vyvolávají válku a kteří v ní bojují, například s vojáky. Je to jejich volba a jejich věc. Nenechává mě ale lhostejným osud civilistů a lidí, kteří se stali součástí válečného konfliktu ne svojí vinou – ti ve válce tratí nejvíc.“

S prací Krzysztofa Millera bylo spojeno i hořké konstatování – „mé fotografie nic nezměnily“. O pocitu beznaděje hovoří řada reportérů. Reportáží či reportážní fotografií lze – máme-li štěstí – vzbudit zájem, upozornit na určitý problém, někdy i změnit individuální osud člověka. (Foto)reportér však nemůže změnit svět. Na rozdíl od lidí, o nichž píše nebo které fotografuje, má vždy v kapse zpáteční letenku. Přesto by měla práce reportérů připomenout nám, žijícím v dostatku, že mnohá naše privilegia bývají vykoupena utrpením druhých. Štěstím polské reportáže je, že dokážou tuto pateticky znějící větu přetvořit ve skvělé texty.

Tematický blok věnovaný polské literární reportáži podpořil Polský institut v Praze.

Michala Benešová (1982) je polonistka a překladatelka, přednáší na Filozofické fakultě UK v Praze.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Michala Benešová

Ohniska konfliktu

Okem reportéra

Svět tikajících bomb

Anglická ghetta

Nejblíž, jak to jen jde

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu