Zdeněk Víšek

Maďarské události a Rudé právo

Letošní 60. výročí tzv. maďarských událostí, kdy se na přelomu října a listopadu 1956 v tehdejší Maďarské lidové republice v důsledku tlaku obrovských demonstrací, ozbrojeného boje protikomunistických povstaleckých skupin i vývoje uvnitř Nagyova kabinetu zhroutil stalinistický režim, je příležitostí připomenout, jakým způsobem ústřední tiskový orgán československých komunistů Rudé právo informoval své čtenáře o překotném politickém vývoji v zemi našich tehdejších jižních sousedů.

Za počátek tzv. maďarských událostí, které budou označovány následujících 33 let v zemích „tábora socialismu“ za „kontrarevoluci“, aby na konci komunistické moci v Maďarsku byly v roce 1989 zcela přehodnoceny (včetně právní rehabilitace Imre Nagye) a označeny za „lidové povstání“, bývá považován 23. říjen 1956. Několik tisíc vysokoškolských studentů tehdy zahájilo v Budapešti demonstraci solidarity s událostmi v Polsku, kde se k moci vrátil Władysław Gomułka, považovaný za reformního komunistu a symbol určité nezávislosti „lidového“ Polska na Sovětském svazu.

K demonstrujícím vysokoškolákům se ovšem začali připojovat další obyvatelé Budapešti, a tak počet účastníků této původně zakázané, později ale povolené studentské demonstrace dosáhl počtu asi dvou set tisíc. Demonstranti požadovali návrat Imre Nagye do funkce předsedy vlády, kterou vykonával jako představitel umírněného „nového kursu“ již v letech 1953–1955, dále odchod sovětských jednotek ze země a potrestání osob, které se podílely na stalinských represích, zvláště pak bývalého stranického vůdce Mátyáse Rákosiho.

Původně poklidný charakter demonstrace se změnil v násilný poté, co u budovy státního rozhlasu padly ze strany bezpečnostních sil první výstřely a na straně demonstrantů se objevili první mrtví a zranění. Rozhořčení účastníci protestů začali obsazovat veřejné budovy a na jejich stranu se přidala i část příslušníků budapešťské vojenské posádky. Velitel Bémových kasáren v Budapešti nechal dokonce otevřít mobilizační sklady a přikázal svým podřízeným rozdělit zbraně a střelivo mezi obyvatele hlavního města, což svědčilo o naprostém rozkladu autority komunistické moci nejen „na ulici“, ale i přímo v jejích nejdůležitějších mocenských strukturách. O těchto skutečnostech se čtenáři Rudé práva nedozvěděli ovšem vůbec nic, neboť redakce „našeho“ nejvýznamnějšího stranického listu zveřejňovala o tzv. maďarských událostech pouze tendenční a dosti zkreslující až zatemňující zprávy a komentáře, v nichž jednoznačně převažovaly ideologické floskule a politické fráze nad reálnými fakty.

Vypuknutí nepokojů zaznamenalo Rudé právo až 25. října 1956 v článku Vážné události v Maďarsku, a to tímto způsobem:

Dne 23. října v odpoledních a večerních hodinách došlo v Budapešti k vážným nepokojům, jež vyvrcholily útokem proti některým veřejným budovám a které měly za následek ztráty na životech. Nepokoje byly inspirovány kontrarevolučními živly, jež se pokusily o zvrat lidově demokratického zřízení v Maďarsku.

V současné době úspěšně probíhá likvidace kontrarevolučních band. Podle zprávy rozhlasu z odpoledních hodin část kontrarevolučních živlů již složila zbraně. Ve velkých závodech vytvořili dělníci ozbrojené sbory na ochranu svých závodů a jejich zařízení.

Pozornost věnovalo Rudé právo v témže textu i osobě Imre Nagye, když informovalo o výsledcích mimořádného zasedání Ústředního výboru Maďarské strany pracujících (MSP):

Soudruh Imre Nagy byl pověřen funkcí předsedy vlády. Vláda MLR byla ve středu nucena k obraně pořádku vyhlásit stanné právo, a aby zabránila řádění kontrarevolučních band, požádala sovětské jednotky, které se na základě Varšavské dohody zdržují v Maďarsku, aby pomohly při obnově pořádku a klidu v zemi.

Rudé právo ve stejném vydání také přineslo zprávu ČTK o projevu I. Nagye v maďarském rozhlase 24. října 1956:

Ve středu v poledních hodinách promluvil v budapešťském rozhlase předseda Rady ministrů Maďarské lidové republiky Imre Nagy. V projevu vyzval obyvatele hlavního města, aby zachovali klid a pořádek. Současně oznámil, že ti účastníci kontrarevolučních nepokojů, kteří v nejbližších hodinách složí zbraně, nebudou postaveni před stanný soud (...) Vyzval všechny obyvatele Maďarska, všechny dělníky, rolníky a inteligenci, aby pevně obstáli, zachovali klid, postavili se na odpor provokatérům, aby pomáhali při obnovení pořádku.

Zatímco zprávy z prvního dne povstání byly v Rudém právu informačně dosti omezené, rozsáhlejší byl ideologicky zaměřený úvodník Rozhodně s jistotou, který nepokoje v Budapešti jednoznačně odsoudil jako nebezpečnou kontrarevoluci.

Vývoj po 23. říjnu

Proti demonstracím i mnoha ozbrojeným bojujícím skupinám od 24. října 1956 zasahovala v Budapešti (i na jiných místech) sovětská vojska, která navzdory své početnosti nedokázala využít technické převahy, neboť postup sovětských tankových kolon byl účinně ztěžován nejrůznějšími formami odporu ozbrojených povstalců – většinou mladých dělníků, studentů i vojáků, jejichž počet bývá odhadován na 20 000. Rudé právo, které nemělo původně zájem maďarské události dramatizovat, proto o pouličních bojích v Budapešti informovalo spíše v omezené míře a své čtenáře zahrnovalo především zprávami o postupně se zklidňující situaci a o pokračujícím odhodlání maďarských pracujících udržet socialistické zřízení.

Lidé v Československu se tak nedozvěděli nic o tragických událostech před budovou parlamentu 25. října, kde neznámí ozbrojenci (pravděpodobně příslušníci maďarské státní bezpečnosti) zahájili střelbu do demonstrujících zástupů. Jejím výsledkem bylo na sedmdesát mrtvých a tři sta zraněných, přičemž jiné údaje hovoří až o dvě stě zabitých. V následujících dnech byli proto příslušníci tajné policie – skuteční či domnělí – nezřídka lynčováni rozzuřenými davy.

Rudé právo ve svém vydání z 26. 10. 1956 vyhrocenou situaci v hlavním městě ovšem popisovalo jako relativně klidnou:

I když v průběhu dne pokračovaly boje se zbytky ozbrojených kontrarevolučních skupin, život v některých čtvrtích Budapešti přichází do normálních kolejí. Pracuje elektrárna, plynárna, městská telefonní síť a velké pekařské závody.

O masakru na Kossuthově náměstí Rudé právo neinformovalo ani v následujících dnech a tato pro další radikalizaci maďarského povstání závažná událost tak byla před československou veřejností zamlčena. Stranou pozornosti tohoto listu zůstalo pochopitelně také masové stávkové hnutí, které se rychle šířilo z Budapešti do dalších měst, stejně tak vytváření nejrůznějších dělnických či národních rad (často antikomunistického politického zaměření), které přebíraly v době kolapsu státní moci funkci místních samospráv. Velkou pozornost naopak věnoval deník nejrůznějším shromážděním a výzvám československých pracujících na podporu stranického a státního vedení ČSR.

Rudé právo ještě 28. října – tedy pátý den povstání – ubezpečovalo občany, že... všechny zprávy docházející z Maďarska svědčí o tom, že lidově demokratické zřízení díky odhodlanému vystoupení všech sil oddaných věci dělnické třídy a maďarského pracujícího lidu, se stále upevňuje. Ve skutečnosti téhož dne došlo k prvnímu zásadnímu zlomu ve vývoji situace v Maďarsku, neboť premiér Nagy – po určitém váhání – označil povstání nikoliv již za kontrarevoluci, ale za národní demokratické hnutí, které vypuklo jako reakce na zločiny minulého historického období.

Toto prohlášení nebylo jedinou výraznou změnou v činnosti Nagyova kabinetu, neboť o den dříve se stal členem vlády také první prezident poválečného Maďarska Zoltán Tildy, představitel zakázané Malorolnické strany, která v parlamentních volbách v listopadu 1945 získala 57 % hlasů, zatímco druhá komunistická strana pouhých sedmnáct. (Ale i tak za výrazné pomoci sovětské okupační správy roku 1947 maďarští komunisté získali absolutní moc, která ovšem v maďarské společnosti, jež byla vždy výrazně protirusky a později protisovětsky a antikomunisticky orientovaná, a tak měla pochopitelně jen minimální podporu, což byla hlavní příčina jejího rychlého rozkladu na podzim roku 1956.) Vstup Zoltána Tildyho do Nagyova kabinetu se stal předzvěstí vytvoření čtyřkoaliční vlády 30. 10. 1956.

Rudé právo se ale ještě 29. října o Imre Nagyovi zmiňovalo – byť nepřímo – celkem pozitivně, když zveřejnilo redakční komentář moskevské Pravdy Politické dobrodružství v Maďarsku ztroskotalo. List sovětských komunistů o tehdejším maďarském premiérovi napsal:

Lidově demokratický řád prošel tvrdou zkouškou a potvrdil obrovskou životní sílu. Budapešťský rozhlas 27. října oznámil, že byla na širokém demokratickém základě vytvořena nová národní vláda v čele se soudruhem Imre Nagyem.

Tento text ústředního sovětského deníku byl pozoruhodný ale především tím, že opatrně připouštěl, že ona kontrarevoluce v Maďarsku má poměrně širokou podporu dělnictva, když uvedl:

Nepřátelé maďarského lidu, vedeni kořistnickými zájmy, pokusili se však využít těžkostí země k odstranění lidového řádu a obnovení reakční nadvlády. Vystoupili se zbraní ruce a podařilo se jim zatáhnout do svého dobrodružství jistou část maďarských pracujících, kteří zřejmě neměli jasno o těchto záměrech.

Rudé právo proti Imre Nagyovi

Ke změně hodnocení činnosti premiéra Imre Nagye na stránkách Rudého práva dochází až 31. 10. 1956, když byla v Budapešti předchozího dne vytvořena široká koaliční vláda za účasti čtyř stran (komunistické, Malorolnické, Národní rolnické a sociálně demokratické) a opuštěn dosavadní princip vlády jedné strany (tj. Maďarské strany pracujících), která se v té době již fakticky rozpadla a byla nahrazena nově vytvářenou Maďarskou socialistickou dělnickou stranou. Tehdy také dochází k poměrně nečekanému – avšak jen taktickému a velmi dočasnému – stažení sovětských vojsk z Budapešti. Zdálo se, že maďarské povstání dosáhlo svého vítězství, avšak již o několik málo dní později se situace v zemi tragicky změnila.

Rudé právo v článku Zpráva o situaci v Maďarsku o vzniku nové vlády uvedlo:

Dne 30. října v odpoledních hodinách promluvil do budapešťského rozhlasu premiér Rady ministrů Maďarské lidové republiky Imre Nagy a oznámil rozhodnutí vlády, že její řízení bylo postaveno na systému koalice z roku 1945 (...) Je zcela jasné, že vytvořením této koaliční vlády dospěla vláda k rozhodnutí, která je pro věc maďarské dělnické třídy i všeho pracujícího lidu Maďarska krokem zpět, neboť oslabuje pracně a s velkými oběťmi budovanou jednotu lidu, jež byla základem výsledků dosažených v Maďarsku na jeho cestě k socialismu a v boji za mír.

Kriticky se vůči nejnovějšímu vývoji postavil téhož dne i redakční komentář Nový obrat ve vývoji v Maďarsku, který byl znepokojen především obnovou sociální demokracie a jejím vstupem do vlády:

Oznámení nové vlády o účasti představitele sociálně demokratické strany v novém užším kabinetu znamená záměr, že má být politicky i organizačně narušena jednota maďarské dělnické třídy, která je jednou ze základních podmínek budování socialistické společnosti. O tom, jaké jsou perspektivy budování socialismu v Maďarsku, se v Nagyově projevu nehovoří.

Zatímco ještě na sklonku října 1956 se Rudé právo snažilo své čtenáře při líčení maďarských událostí spíše uklidňovat, po vytvoření koaliční vlády naopak nasadilo burcující tón, který se projevoval především v dramatizujících titulcích – Fašistické síly se aktivizují. Reakční vojenská klika se dere k moci (RP 1. 11. 1956) či Gróf Esterházy v Budapešti. Síly proti obnově kapitalismu se aktivizují. Maďarská vláda ustupuje reakčním silám (RP 2. 11. 1956).

Rudé právo 2. 11. pochopitelně odsoudilo i další krok premiéra Imre Nagye, který oznámil vystoupení země z Varšavské smlouvy, čímž tento někdejší komunistický politik, který strávil mnoho let v emigraci v Sovětském svazu, pochopitelně osudově překročil nejen svůj prosovětský i komunistický stín, ale i možný dobový politický rámec, který by Chruščovovo vedení SSSR bylo – snad – ještě ochotno tolerovat. Vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy se stalo nepochybně hlavním důvodem nového zásahu Sovětské armády, který byl zahájen v ranních hodinách 4. 11. 1956.

O vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy Rudé právo 2. 11. uvedlo : Dne 1. listopadu oznámil Imre Nagy ve své funkci zmocněného ministra zahraničních věcí, že maďarská vláda vypovídá Varšavskou smlouvu. Je to další politováníhodný krok maďarské vlády, která stále ustupuje reakčním silám v zemi a svým vystoupením z obranného společenství mírumilovných socialistických zemí zavléká Maďarsko na dobrodružnou cestu.

Projev Antonína Zápotockého

K událostem v Maďarsku se vyslovil jedenáct dnů po zahájení povstání v rozhlasovém projevu 3. 11. 1956 také prezident republiky Antonín Zápotocký, jehož projev zveřejnilo Rudé právo o den později.

Zápotocký, jenž se tehdy mezi dělnictvem stále těšil neformální autoritě jakéhosi lidového tribuna, pochopitelně v proslovu odsoudil nejen nástup „kontrarevolučních sil“, které rozpoutaly fašistický bílý teror proti pracujícímu lidu, ale i přímo jmenovitě Imre Nagye za jeho paktování s kapitalistickými státy, přičemž připustil, že se nepříteli podařilo desorientovat a oklamat značnou část pracujících mas.

V závěru vystoupení pak Zápotocký pronesl na adresu případných domácích nepřátel socialismu následující varování: Rozšiřujeme socialistickou demokracii, která zabezpečuje nepřetržitý růst hmotných a kulturních potřeb a stále širší účast dělníků, rolníků a pracující inteligence na řízení státu. Nejsme však takovými bloudy, abychom dávali nepřátelským živlům „demokratické“ právo klid republiky ohrožovat a naši výstavbu socialismu rušit. I dnes pro nás platí slova soudruha Gottwalda: Republiku si rozvracet nedáme!

Tyto již ve své době dosti vyprázdněné ideologické fráze ovšem takřka beze změny komunistická strana po mnoho dalších let přejímala a používala jako nezpochybnitelný ideologický a mocensko-zastrašovací argument vůči všem svým kritikům, a to nejen v 50. letech, ale též v době nástupu husákovské normalizace po roce 1969, v čase největších štvanic proti Chartě 77 i na sklonku své existence v letech 1988–1989, kdy se opět začal zvedat odpor části české a slovenské veřejnosti vůči nedemokratickému režimu.

Porážka povstání

Zatímco na přelomu října a listopadu 1956 Rudé právo o premiéru Nagyovi psalo sice již kriticky, ale ještě bez nenávistných výpadů, jeho styl v informování o tomto politikovi, který v samotném Maďarsku vyvolává spory vlastně ještě i dnes, se prudce změnil po 4. listopadu 1956, kdy sovětské tanky zahájily drtivý útok proti Budapešti, a tak rozhodly o osudu povstání, třebaže někteří povstalci bojovali proti sovětským vojskům v Budapešti ještě další tři dny a poslední ozbrojený odpor v Maďarsku vyhasl v prostoru vrchoviny Mecsek severně od města Pécs dokonce až 20. 11. 1956. Protestní demonstrace a dělnické stávky pak pokračovaly v zemi nejen v listopadu, ale ještě i v prosinci téhož roku.

Vydání Rudého práva 5. 11. 1956, tedy den po zahájení rozhodujícího sovětského útoku, dominoval nepřehlédnutelný titulek Maďarský pracující lid zvítězil na kontrarevolucí. Graficky výrazný text pod tímto palcovým titulkem pak s neskrývanou úlevou oznamoval porážku povstání. O nástupu prosovětské vlády Jánoše Kadára, který Maďarsku bude vládnout až do doby Gorbačovovy přestavby, deník uvedl: Maďarská revoluční dělnicko-rolnická vláda se v zájmu maďarského pracujícího lidu, v zájmu zachování klidu v zemi obrátila se žádostí k jednotkám sovětské armády, aby pomohly při zlikvidování temných kontrarevolučních živlů a pomohly udělat pořádek v zemi. Vyzvala rovněž všechny pracující k podpoře vlády.

Od rána a během dopoledních hodin se maďarská revoluční dělnicko-rolnická vláda za nadšené podpory všeho lidu a za pomoci sovětských jednotek stala pánem situace v zemi. Kontrarevoluce byla rozbita.

Toto vydání Rudého práva nenechalo pochopitelně rovněž ani nit suchou na Imre Nagyovi, o kterém redakční komentář Velké vítězství maďarského lidu, jenž byl rovněž zveřejněn na titulní straně, mj. uvedl:

V celé zemi byl rozpoután bezuzdný bílý teror, jemuž padly za oběť tisíce nejlepších synů dělnické třídy, komunisté i bezpartijní pokrokoví občané. Jako houby po dešti vyrůstaly ze země buržoasní politické strany s vyloženě zpátečnickým politickým programem (...) A to vše se dálo v době, kdy v čele vlády stál Imre Nagy, který měl tu drzost vydávat se stále ještě za komunistu a dovolávat se podpory pracujícího lidu, ačkoliv nečinně přihlížel k tomu, jak věrní komunisté jsou zvěrsky ubíjeni fašistickými tlupami, mučeni a věšeni za nohy na budapešťských ulicích i ve venkovských místech. Nagy se ukázal jako podlý zrádce lidu a likvidátor strany dělnické třídy. Místo aby se postavil na odpor stále postupující kontrarevoluci, přistupoval stále otevřeněji na jeden její požadavek za druhým.

Tento úvodník byl zakončen dosti zlověstným konstatováním, které je možno považovat za jakousi předzvěst tragického konce života Imre Nagye o rok a půl později:

Kontrarevoluce v Maďarsku neprošla a neprojde nikdy (...) Lid má dosti síly, aby srazil ruku i hlavu kontrarevoluci, kdekoliv ji vystrčí.

Ohlédnutí za maďarskou revolucí

Maďarské události, které ukázaly, jak nečekaně rychle se může rozpadnout komunistický režim, pokud se octne v pro něj kritické situaci bez vojenské podpory sovětské velmoci, ovšem mezi veřejností v tehdejším Československu žádnou výraznější podporu nenašly – mj. i z důvodu manipulativního a z části i zcela lživého informování československých sdělovacích prostředků.

Kromě historických a národnostních resentimentů, které Čechům a Slovákům nepochybně také zabraňovaly solidarizovat se s maďarskými povstalci, sehrály svou roli důvody především sociálně-ekonomické i politické, neboť životní úroveň Čechoslováků pod vládou KSČ byla v roce 1956 nepoměrně vyšší než Maďarů pod vládou MSP, a proto i míra ztotožnění československé společnosti s komunistickou mocí byla nesrovnatelně odlišná.

Maďarské povstání v dlouhodobé historické perspektivě se ale nakonec stalo určitým předobrazem politických výsledků „roku zázraků“ 1989, kdy národy střední a východní Evropy po nečekaně rychlém zhroucení komunistických režimů (v důsledku zcela nové zahraniční politiky SSSR) přistoupily k vytváření systému parlamentní demokracie, což logicky znamenalo opuštění všech zásad marxisticko-leninské ideologie a praxe.

To, co se v roce 1956 zdálo být v Maďarsku naprosto politicky kacířské a z hlediska práva „lidově demokratického“ státu i zločinné, o třetinu století později většina občanů států rozpadajícího se východního bloku naopak hodnotila a vnímala jako zcela žádoucí a přirozené.

Komunistická strana Československa si tyto skutečnosti ale odmítala připustit, a to v podstatě až do 10. 12. 1989, kdy nově jmenovaný předseda federální vlády Marián Čalfa, tehdy ještě člen komunistické strany, pod tlakem politického vývoje, který KSČ již zcela přestala ovlivňovat, sestavil vládu široké koalice, v níž vedle komunistů usedli v plnoprávném postavení také zástupci demokratických sil.

Tehdy se v Praze vlastně stalo totéž co v Budapešti 30. 10. 1956 – s tím rozdílem, že sovětská vojska v ČSSR neintervenovala, a proto Marián Čalfa, již jako člen prodemokratického hnutí Veřejnost proti násilí, setrval v čele československé vlády až do roku 1992, kdežto Imre Nagy byl 16. 6. 1958 jako zrádce socialismu popraven.

Smrt na popravišti po potlačení povstání čekala nejen Imre Nagye a jeho nejbližší spolupracovníky, ale také stovky dalších Maďarů, jejichž celkový počet je uváděn různě – od 277 do 800. Tito popravení občané nebyli samozřejmě jedinými mrtvými z podzimu 1956. Podle nejnižšího zveřejněného údaje bylo v nejrůznějších střetech usmrceno 2652 maďarských povstalců (objevují se ale i údaje o 4000 zabitých), kdežto sovětských vojáků zahynulo 722. Ztráty na životech měli rovněž maďarští důstojníci a policisté, kteří zůstali věrni komunistické straně a bojovali proti svým spoluobčanům. Dalších 40 stoupenců stalinistického režimu (většinou příslušníků a agentů stání bezpečnosti) padlo na ulicích za oběť lidovému hněvu.

Nejdůležitějším (třebaže postupně získávaným) poučením z událostí podzimu roku 1956 bylo tak pro maďarskou společnost odmítnutí ozbrojeného násilí jako prostředku udržení či získání moci, a proto zásadní politické změny na samém sklonku osmdesátých let 20. století v Maďarsku měly nejpokojnější charakter.

Třebaže i ostatní východoevropské národy maďarskou nenásilnou cestu následovaly (s neblahou výjimkou „socialistického“ Rumunska), změny politického systému byly v dalších státech Varšavské smlouvy o poznání bouřlivější a dramatičtější. Zatímco v Polsku byly vynuceny dlouhodobým stávkovým bojem, v NDR a v ČSSR mohutnými demonstracemi a v Bulharsku palácovým převratem uvnitř vedení komunistické strany, v Maďarsku došlo k mocenským změnám „pouze“ na základě vyjednávání zástupců demokratické opozice s vládnoucími reformními komunisty, kteří se ale tou dobou za komunisty již vlastně ani nepovažovali.

Informační zdroje a prameny:

Rudé právo 25. 10.–5. 11. 1956; Nálevka, V., Maďarský podzim 1956, Historický obzor 11/1993; kol. autorů, Maďarská revoluce 1956, Soudobé dějiny 4/1996; Petz, D., Proti stalinistické diktatuře!, Válka Revue 5/2012; Adamec, J., Maďarsko 1956 – od reformy socialismu k národnímu povstání, sborník Securitas imperii 1/2014

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Maďarské události a Rudé právo

Vývoj po 23. říjnu

Rudé právo proti Imre Nagyovi

Projev Antonína Zápotockého

Porážka povstání

Ohlédnutí za maďarskou revolucí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu