Josef Kašpar

Čtvrt století od Čistých rukou

Bilance boje proti korupci v Itálii není veselá

V únoru příštího roku uplyne 25 let od počátku velké korupční aféry Mani pulite (Čisté ruce), která otřásla italským politickým systémem úderem, ze kterého se doposud plně nezotavil. Mario Chiesa, člen socialistické strany a ředitel milánského domova pro důchodce Pio Albergo Trivulzio, byl v únoru 1992 zatčen v okamžiku, kdy od malého podnikatele Lucy Magniho přijímal obálku s penězi. Magni musel, tak jako jiní dodavatelé, dát úplatek, jinak neměl šanci s ústavem spolupracovat. Na rozdíl od jiných ale měl odvahu věc oznámit na policii a ta ředitele na místě zatkla. Tehdejší tajemník socialistické strany Bettino Craxi se pokusil věc likvidovat mávnutím ruky a poznámkou „je to pacholek“.

Jenže Chiesa začal na milánské prokuratuře vypovídat a přišlo se na to, že zaplacení úplatku nebyla náhoda, nýbrž systém spojený se všemi veřejnými zakázkami, včetně stavby metra. Úplatky byly vypláceny prakticky všem tehdejším politickým stranám – křesťanským demokratům, socialistům, sociálním demokratům, republikánům i liberálům, tj. stranám, na kterých od roku 1945 stál italský vládní systém. Silvio Berlusconi, bývalí socialisté a všeobecně italská pravice vyčítají dodnes milánské prokuratuře, zvláště pak jejímu nejznámějšímu představiteli Antoniovi Di Pietrovi, že jejich vyšetřování bylo „šilhavé“, tj. nezabývalo se také komunistickou stranou, která se v té době již přejmenovala na Stranu demokratické levice. „Není to pravda,“ prohlašuje dodnes Di Pietro, „my jsme některé představitele bývalé komunistické strany vyslechli, a jak známo, jeden z jejích významných milánských představitelů Primo Greganti byl zatčen. Ale z výslechů nevyšlo najevo nic, co by prokázalo, že mimo osobní přestupky tato strana byla součástí celého systému.“

Skandál se lavinovitě rozšířil po celé Itálii. Představitelé postižených politických stran rezignovali, někteří dokonce spáchali sebevraždu, stejně jako několik podnikatelů, kteří si úplatky zajistili významnou pozici v národním hospodářství. Ve většině případů se ale nejednalo o osobní obohacení, nýbrž o peníze nezbytné pro fungování velkého aparátu politických stran. V Itálii již od sedmdesátých let existoval zákon, který stranám zajišťoval finanční příspěvky ze státního rozpočtu, jejichž výše závisela na výsledku posledních parlamentních voleb. Ale to nestačilo.

V květnu 1993 tajemník socialistů Bettino Craxi pronesl v poslanecké sněmovně projev, ve kterém přiznal, že strany se financovaly daleko za příspěvky ze státního rozpočtu, ale „že tento systém se týká všech a demokracie stojí peníze“. Neuspěl, ve sněmovně byl vypískán a při odchodu z nedalekého hotelu na něj skupina protestujících lidí házela mince a jiné drobné předměty. Po několika týdnech Craxi odletěl do své vily v Tunisku, kde později zemřel.

Systém tradičních politických stran se zhroutil a většina z nich přestala existovat. Milánští prokurátoři Borelli, Davigo, D'Ambrosio, Colombo a Di Pietro se stali národními hrdiny, schopnými regenerovat zkorumpovaný politický systém. Bývalí komunisté v čele s tehdejším tajemníkem strany Achillem Occhettem se domnívali, že přišel jejich okamžik a konečně mohou přejít do vedení vlády. Jenže při jarních volbách 1994 to překpavivě vyhrál Silvio Berlusconi, který během tří měsíců zorganizoval stranu Forza Italia.

Ale to je dnes historie. Důležitější aspekt je, co pozitivního Mani pulite za sebou zanechaly. Lapidárně to jako vždy vyjádřil Antonio Di Pietro, který se po několikaleté politické aktivitě stáhl do ústraní: „Dříve se kradlo pro stranu, dnes se krade do vlastní kapsy.“

Premiér Matteo Renzi jmenoval před dvěma lety prokurátora Raffaela Cantoneho šéfem celostátní agentury pro potírání korupce (ANAC). Již fakt, že musela být vytvořena podobná agentura, znamená, že k velké očistě nedošlo. Sám Cantone říká: „Moji spolupracovníci i já můžeme dohlížet na to, zda procedury veřejných zakázek odpovídají předpisům, a eventuálně je zastavit. Jenže nemůžeme být všude a není možné postavit policistu či činitele finanční stráže na každý roh ulice. Omylem období Čistých rukou bylo domnívat se, že soudci mohou změnit zemi. To je nesmysl, soudci mají dohlížet na dodržování zákonů a trestat ty, kteří je porušují. To ostatní musí učinit výchova lidí a politika.“

Na otázku, zda je dnes v Itálii menší korupce než v roce 1992, je patrně třeba odpovědět: „Bohužel ne.“ Funguje jinak. Od devadesátých let se silně změnil poměr sil mezi soudcovstvím a politikou – velmi ve prospěch těch prvních. Soudcovský stav (do něhož v Itálii patří i státní zástupci) má v Itálii naprosto nezávislou a silnou pozici a žádnému politikovi se doposud nepodařilo prosadit některé nezbytné reformy justice. Nejvyšší soudcovská rada rozhoduje o jmenování prokurátorů a kariérách členů soudcovského stavu. Justice je ale velmi pomalá a Itálie u Evroského soudního dvora nejvíce trestaným státem. Politika se ukázala i v období největší moci Berlusconiho jako slabá. Jenže, jak každý den v italských médiích burcuje nezávislý komentátor Oscar Giannino, to nešlo ve prospěch demokratické kontroly, ale vysokých vrstev byrokracie.

„Jednak je třeba říct, že mnoho ministrů nemá dostatečné znalosti resortů, které spravují. Zákonů je strašně moc a jsou složité. Takže politik zůstává v rukou generálních a sekčních ředitelů ministerstev, kteří vykonávají svou funkci už léta a mají obrovskou moc,“ říká Giannino.

Byrokrati na rozdíl od politiků mají definitivu, spoil system zde nefunguje. Zajistili si vysoké platy a privilegia. Ve skutečnosti pak o nákupu strojů či zařízení nerozhoduje ministr, nýbrž oni. A tento systém se pak přesunul i na další veřejné orgány, tj. regiony, provincie a obce. I tam velmi často rozhodování závisí na informaci, kterou zvoleným politikům dává administrativa. A to je nejen zdroj korupce, ale i toho, že bez ohledu na dlouholetou politiku škrtů a úspor italský veřejný dluh neustále roste.

V Římě koncem roku 2014 vypukl velký korupční skandál. Jednou z cest osobního obohacení byla a doposud je skutečnost, že obecní úřad má více než sto center zajišťujících pořizování materiálů a služeb. Od nákupu pneumatik pro městské autobusy (za které se platilo o 70 % více, než je tržní hodnota) přes udržování městského vodovodu až po střediska pro migranty. Snaha některých politiků radikálně omezit počet těchto center se setkala s tvrdošíjným odporem místní administrativy.

Takže se hledá cesta, jak z této situace ven. Mj. ji nabízí hnutí 5 stelle (5 hvězd). „Onestŕ (poctivost) je jeho hlavním heslem a předpokladem pro kariéru v něm. A v jeho jménu drtivě zvítězilo v obecních volbách v Římě, ale překvapivě dobylo i radnici v Turíně. Spravuje i další města – Parmu, Livorno a celou řadu obcí v jižní Itálii. Někde to funguje, někde, zvláště v Římě, je prozatím dojem, že poctivost je výborná, ale bylo by zapotřebí i kompetence, a ta často chybí.

Existuje obava, že i tentokrát by se mohlo jednat o iluzi, i když představitelé hnutí říkají, že součástí jejich práce je „i výchova lidí“.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v italských i českých médiích. Žije v Římě.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Čtvrt století od Čistých rukou

Bilance boje proti korupci v Itálii není veselá

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu