Štěpán Steiger

Financování teroru

S koncem dvojpólového mezinárodního systému šla ruku v ruce privatizace násilí. Především v USA, ale také ve Velké Británii a v Izraeli vznikly četné soukromé vojenské firmy, které nejčastěji působí v oblasti logistiky, výcviku, jakož i střežení, zčásti však zasahují také přímo do bojů (proslulá je zejména americká firma Blackwater, nyní přejmenovaná na Academi, jež od roku 2004 ztratila ve válce v Iráku 27 mužů). Celkem působilo v Iráku v rámci soukromých vojenských firem asi 50 000 amerických občanů. Přitom vzrůstala mezi těmito podniky vzájemná konkurence. Dánský dokumentární film The Child Soldier´s New Job (Nové povolání dětského vojáka), uvedený letos v dubnu, informuje, že britská firma Aegis Defence Services najímala bývalé dětské vojáky ze Sierry Leone za denní žold 16 dolarů. Šéf firmy James Ellery si stěžoval: „Všecko, co si teď ještě můžeme dovolit, jsou Afričané.“

V Afghánistánu je počet mužů, „pracujících“ pro soukromé vojenské firmy, dokonce vyšší než 98 000 amerických vojáků. Takové firmy mají tu přednost, že jako nestátní aktéři nepodléhají mezinárodnímu právu a mezinárodnímu vojenskému právu. Navíc stát v případě smrti nebo zranění není povinen k žádným sociálním dávkám.

Na druhé straně chrání USA svoje příslušníky, kteří slouží jako žoldnéři, tak, že se státy, ve kterých operují, uzavírají smlouvy, podle nichž nesmějí být tito američtí občané stíháni příslušnou justicí. V Afghánistánu někdejší prezident Hamid Karzáí dlouho odpíral podpis takové dohody – marně.

O nesčetných milicích, které operují v Sýrii, je známo, že mnohým z nich se dostává masivní finanční podpory ze zahraničí, především ze států Golfského zálivu. Nevládní organizace International Crisis Group (podporovaná západními vládami, nadacemi a koncerny) uváděla už v roce 2012 přinejmenším deset různých islamistických bojových skupin, jež dostávaly peníze od různých zahraničních dárců. Tato podpora pocházela nejenom od vlád především Saúdské Arábie a Kataru, nýbrž i od soukromníků a „pomocných organizací“, jejichž prostřednictvím vládní i soukromé finanční prostředky připlouvaly. Svým způsobem praly tyto organizace peníze.

Zkoumání financování Islámského státu je zkoumáním, jak si opatřují peníze jiné teroristické skupiny, s tím rozdílem, že IS to činí zvlášť profesionálně. V mnoha ohledech to připomíná financování žoldnéřů během třicetileté války v Evropě. Střídali rovněž svoje „chlebodárce“ podle výše žoldu – nezastávali žádné náboženské „přesvědčení“. Přiživovali se také loupežemi a vydíráním, plenili selská hospodářství, přepadali vesnice a města, znásilňovali ženy, kradli dobytek. Současné teroristické skupiny se liší snad jenom v tom, že se dovolávají náboženství. Novinář Marc Engelhardt, znalec Afriky, ve své knize Heiliger Krieg, Heiliger Profit (Svatá válka, svatý zisk) neváhal proto zahrnout do svého popisu i „křesťanské“ teroristické bandy Lord´s Resistance Army v Ugandě, v Súdánu a v Kongu.

Tento druh ekonomie násilí „prosperuje“ hlavně ve své zemi. To platí jak pro velké skupiny, byť mají i zdroje v zahraničí, tak pro menší milice, jež terorizují obyvatelstvo, o němž tvrdí, že je chrání – když např. „křesťanské“ milice drancují křesťanské vesnice. Teror je používán těmito „bojovníky“ – nejenom Islámským státem – systematicky. Kromě „cel“ – vynucování peněz u silničních uzavírek – patří k běžným finančním zdrojům únosy cizinců a dětí z místních rodin. Poněvadž vyhrůžky únosců musí být věrohodné, patří k repertoáru vraždění rukojmí. Slouží jako účinné varování budoucím obětem, jejich státům nebo rodinám.

Vydírání, únosy, vývoz ropy

Velké skupiny – Fronta al-Nusra, donedávna spojená s al-Kájdou (od níž se „oficiálně“ v červenci odtrhla), Ahrar al-Šam (Islámské hnutí svobodných mužů Levanty), Džáiš al-Islam (Armáda islámu) a mnohé jiné – pobírají peníze často současně od různých, někdy i zčásti si konkurujících zahraničních kruhů, jež se pokoušejí platbami tyto skupiny použít pro vlastní účely, resp. prostřednictvím vojenských akcí těchto band ovlivňovat vývoj v Sýrii. Obráceně přispívá toto „smíšené financování“ skupinám samotným k rozšiřování jejich akčního prostoru, neboť mohou svoje „penězodárce“ stavět jednoho proti druhému a tak je případně vydírat.

I bez ohledu na násilí vůči cizincům a mezinárodní vražedné útoky v cizině – k nimž se přiznává, jako např. k masakru v listopadu 2015 v Paříži – je Islámský stát pokládán za nejúčinnější teroristický podnik ve válce v Sýrii. Přesný rozsah jeho příjmů není jasný. Většina odhadů pochází od CIA a jiných zpravodajských služeb, údaje však ukazují jedním směrem. Např. německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung už v prosinci 2014 odhadoval příjmy IS zhruba na 5 milionů dolarů denně, stamiliony prý přicházely od roku 2012 ze zemí Golfského zálivu. Bez vyčíslení obnosů pocházejících z jednotlivých činností uváděl washingtonský Institute for Near Eastern Policy tyto hlavní zdroje:

– vydírání: asi 8 milionů dolarů měsíčně formou „daní“ z místních podniků;
– únosy a rukojmí, především cizinci: novináři, technici, spolupracovníci nevládních organizací, ale také děti bohatých rodin;
– denní praxí jsou loupežná přepadení; spíše šťastnou náhodou bylo ukořistění 429 milionů dolarů z Ústřední banky v Mosulu, když IS obsadil toto město;
– pašování ropy, zbraní a (přenosných) starožitností;
– zahraniční financování zejména z Kuvajtu, Kataru a Saúdské Arábie.

Jiné studie uvádějí, že ještě nedávno těžil IS denně 30 000 barelů ropy v Iráku a 50 000 v Sýrii a prodával je asi za polovinu ceny na světovém trhu. Před posledním poklesem cen tak získával jen z této těžby dva až čtyři miliony dolarů denně.

IS se ovšem nevyhýbá žádnému aspektu zločinné ekonomie – ani naprosto neislámskému. Je to nejenom obchod s drogami, nýbrž i obchod s lidskými orgány, které jsou odebírány popravovaným obětem. O tom informoval irácký velvyslanec u Spojených národů v únoru 2015, když požadoval vyšetření těchto případů. V masových hrobech totiž prý byly nalezeny chirurgické řezy na mrtvolách, jež byly zbaveny jater.

Dalším zdrojem příjmů pro IS jsou rukojmí, jež mají být vykoupena firmami nebo státy. Zavraždění amerického novináře Jamese Fooleye anebo Japonců Haruna Yukatawy a Kendži Gota bylo rovněž odpovědí na odmítnutí jejich vlád zaplatit výkupné. Smrtí rukojmích – propagandisticky inscenovanou – byla zdůrazněna vážnost požadavku na výkupné. Kromě toho jsou rukojmí band bojujících v Sýrii „obchodována“ – vzájemně prodávána nebo vyměňována, případně uloupena konkurující skupinou.

Nákup od úhlavního nepřítele

Co v informacích o financích IS jenom zřídka najdeme, jsou zprávy o tom, že také USA částečně prostřednictvím svého velvyslance v Damašku Roberta Forda podporovaly džihádistické skupiny, resp. rekrutovaly pro ně bojovníky. Nepopiratelná je skutečnost, že Spojené státy se léta pokoušejí vycvičit tzv. umírněné islamisty (zpravidla v Jordánsku, ale také v Kataru, Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech), kteří by potom měli doplnit řady tzv. Svobodné syrské armády. Ta vznikla původně z dezertérů, kteří bojovali proti režimu prezidenta Asada. Nedosáhli ovšem ani disciplíny, ani výkonnosti. Není jisté, co se stalo z těchto bojovníků, na jejichž výcvik vydávaly Spojené státy ročně 500 milionů dolarů a kteří se z původních 5000 rozrostli do roku 2015 na (údajných) 15 000. Podle informace BBC (9. 10. 2015) byla jedna skupina těchto bojovníků zachycena Frontou al-Nusra, k níž se prý připojila; jiná skupina předala téže skupině svou výzbroj. Nato byl program výcviku oficiálně zastaven. Zda Američany vycvičení bojovníci přešli k IS, se nepodařilo zjistit. Ze společného průzkumu New York Times a al-Džazíry vyplynulo, že velké dodávky zbraní poskytnuté těmto „povstalcům“ od CIA byly na černém trhu prodány jordánskou tajnou službou.

Hlavním zdrojem příjmů Islámského státu však zůstává vývoz ropy z jedenácti severoiráckých a syrských ropných polí. Uvědomíme-li si, že v případě protiruských sankcí lze blokovat bankovní konta nebo dokonce i pasy konkrétních osob, je zvláštní, že takové kroky nejsou možné proti tureckým „prostředníkům“, opakovaně uváděným v médiích. Tvrzení prezidenta Putina, že do obchodu IS s ropou je zapletena také rodina tureckého prezidenta Erdogana, nebylo možné ověřit, třebaže existují silné indicie, že Erdoganův syn je jedním z „prostředníků“. Ohromuje však, že podle nepopřených zpráv i některé členské státy EU patří ke kupcům levnější – pašované ropy, jak sdělila Evropskému parlamentu velvyslankyně EU v Iráku Jana Hybášková.

Že také Asadův režim nakupuje u Islámského státu ropu, jak informují světové agentury (např. Reuters), zní docela věrohodně, neboť USA a EU vyhlásily na Asadův režim v tomto ohledu embargo. Jenže syrský prezident potřebuje pro svou válku naléhavě ropu, neboť syrská ropná pole jsou obsazena Islámským státem (i když podle nejnovějších zpráv byla některá v severní Sýrii dobyta zpět). Damašek proto musí kupovat ropu od svého úhlavního nepřítele, jenž tak zvyšuje své příjmy a může získávat nové žoldnéře, třebaže bomby syrského letectva dopadají právě na hlavy těchto nových rekrutů. Ekonomie násilí si tak prodlužuje svůj vlastní život.

Ropa ze zločineckých a teroristických zdrojů nemusí ovšem pocházet jen z těžišť obsazených IS. Po pádu režimu Muammara al-Kadáfího jsou libyjská ropná pole v rukou různých milicí, z nichž několik se hlásí k Islámskému státu. Na denním pořádku jsou proto boje o ropné zdroje, ropovody a nákladová místa v přístavech. Ve snaze omezit aktivity a především narušit hospodářskou základnu islamistických milicí v Libyi – jak jsme už konstatovali, nejedna se hlásí k IS, al-Kájdě nebo islámskému Maghrebu (AQIM) – by se zdálo samozřejmé, že vůči Libyi budou vyhlášeny hospodářské sankce. O tom se radili např. už v lednu 2015 ministři zahraničí EU. Pro embargo se však nedokázali rozhodnout. „To by vedlo k tlaku na strany, aby zastavily své boje a zahájily dialog. Na tuto opci však musíme pohlížet velmi opatrně, poněvadž by byla pro libyjské hospodářství a libyjskou společnost velkým břemenem a mohla by způsobit nepředvídatelné reakce.“ Tento závěr důvěrného diplomatického dokumentu citovala v lednu 2015 agentura Reuters. Znovu vidíme, jak dokáží evropské země předstírat ochranu obyvatelstva cizí země, jde-li o zájmy evropských ropných koncernů. Evropští ministři se v následujících letech nezabývali spornou otázkou a letos začali libyjské milice bombardovat.

Příklad financování teroristických organizací je tak pouze dalším důkazem, jak složitý je boj proti nim – nejenom proto, že by jim chyběly finance.

Štěpán Steiger (1922)je novinář, publicista a překladatel.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Štěpán Steiger

Financování teroru

Vydírání, únosy, vývoz ropy

Nákup od úhlavního nepřítele

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu