Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 5 > Václav Jamek: Alexandr řečený Veliký aneb Jakž takž

Václav Jamek

Alexandr řečený Veliký aneb Jakž takž

Mám tak trochu prázdnou hlavu, něco jak oko uragánu, nic se mi nezjevuje, nebo spíš na nic se mi nedaří zcela upnout pozornost. Jako by nic nestálo za očekávání, to je asi ten správný výraz. Nebo dokonce – jako by cosi od všeho očekávání přímo odrazovalo. My starci zkrátka už jen sedíme doma a nasupeně hledíme. Jak dlouho ještě potrvá naše „jakž takž“?

Například: v Americe budou volby. Hm. Napřesrok taky ve Francii. Ve Španělsku ještě letos, už potřetí. V Británii ještě dlouho ne, a stejně. Samé lákavé perspektivy. Celý minulý týden nás sdělovací prostředky utloukaly Cimrmanem. Nevzpomínám si, že by se kolem nějaké jiné kulturní události u nás kdy trojčilo srovnatelně. Leda kolem Karla IV. Co naplat, holt v naší kultuře za posledních padesát let nic stejně velkého nevzniklo. Soutěžilo se o nejlepší cimrmanovskou „hlášku“, být či nebýt a tak, od rána do večera a další ráno zas, furt pryč. Radiožurnál si jednou také pozval k dlouhému rozhovoru dirigenta rozhlasového symfonického orchestru; za celou dobu k tomu nepustili jediný vzorek symfonické hudby. To by bylo na posluchače příliš. A vysílací profil stanice by to neunesl.

Prezident Zeman si jel (za peníze monackého knížectví) zařečnit do OSN improvizovanou angličtinou. Hnát lidi do boje s takovým přízvukem! Svolejte vojště veliké, Moje Maličkost a my Češi vůbec jsme ochotni to z pozadí kočírovat. Vijó, hot, čehý! Hot Czechia. V Británii začali anglikánští teroristé vraždit přivandrovalce ze Střední Evropy, s pokřikem „Národu akbar!“ Abychom měli představu, jak bude vypadat slibovaná solidarita nacionální nenávisti. Lidé se ptají, jestli dáme Angličanům ten brexit pořádně sežrat. Rozhodně bychom měli, ať je legrace. Česky sranda. Dejme si to pěkně sežrat všichni navzájem.

Docent Konvička si fixou namaloval bradku. Na vembloudu a s jedním džípem plným muslimských ozbrojenců pak přepadl Staroměstské náměstí. Ta bradka vypadala spíš jako Satanášovy zvratky, vembloud byl růžový a působil velmi usedle, na to náměstí sotva došel a pod docentem Konvičkou se jen prohýbal. Rozhodně nebyl uzpůsoben k běhu. Hlavně však to byl vembloud dvouhrbý (camelus bactrianus), též drabař zvaný, a na tom arabští teroristé určitě nerajtují, neboť je původu mongolského, takže by mohl sloužit leda teroristům buddhistickým, a z muslimů leda těm od Buchary a Samarkandu. Baktrie, po níž byl pojmenován, leží jen o něco jižněji, mezi Pamírem a Hindúkušem, a má helénistickou minulost, neboli kdysi patřila k „naší civilizaci“, Alexandr Makedonský měl odtud manželku, ale postupně „nám“ ji ukradli Parthové, Jüe-č'ové, Peršané, Arabové, Mongolové a zase Arabové; dnes tvoří jedinou nížinnou oblast Afghánistánu (hlavní město Mazár-e Šaríf). K bitevním účelům nebyl asi drabař na rozdíl od dromedára vhodný nikdy (taky běhejte jak o závod s dvěma hrby na hřbetě!), využít se dal snad jen při týlovém zabezpečení, a Čingischánovi buddhističtí hrdlořezové jezdili tuším na koních. Takže když se v zoologii přejde od babočky a běláska někam jinam, třeba k savcům, už to pan docent moc nevytrhne.

Alexandr řečený Veliký je ostatně z dnešního hlediska typický válečný zločinec. Viz thébská genocida. Způsob, jakým afghánský talibán odpravil někdejšího komunistického prezidenta Nadžíbulláha, nejdřív vykastrovat, samozřejmě bez anestézie, potom uvláčet k smrti uvázaného za džípem, to měli odkoukané přímo od něho, stačí otevřít Quinta Curtia. Někdo si možná myslí, že komunistům to patří. Tak ať slouží!

Letošní svatováclavský den rozhodl se docent Konvička strávit ve Staré Boleslavi a byť jen částečně tam nahradit oplakávaného Václava Klause staršího. Akci, ohlášenou pod názvem „Křesťanství s humorem“, zahájil před kostelem Nanebevzetí Panny Marie krátce po hlavní bohoslužbě. Dorazil tam na svém oblíbeném vembloudu dvouhrbém a s džípem svých otrlých mohamedánů. Pod sochu sv. Jana Nepomuckého na předchrámí dal postavit mobilní kadibudku zahalenou do bílého lajntuchu. (Ukázalo se, že vembloud umí i chodit po schodech.) Kadibudka měla představovat chrám sv. Petra v Římě a lajntuch papežské roucho. Bezbožníci soustředění v džípu jali se pak na kadibudku házet lejna. Nebyla to lejna skutečná, ale jen z plastelíny. Volali přitom: „Hovnu akbar!“ Jedno z nich trefilo kardinála Duku, který tudy zrovna v hlubokém zamyšlení procházel. Bylo vážně jen z plastelíny. (Ale těch odstínů! Byla to kvalitní americká plastelína.) Policisté stáli před kostelem v půlkruhu, a jsouce Čechy, skákali a radostně tleskali ručičkama. Poté se podávalo lehké občerstvení v parčíku u kaple sv. Podivna. Kardinál Duka – ani se nemusel převlékat, to lejno bylo opravdu z dobré americké plastelíny a nezanechávalo stop – později do televize prohlásil, že takhle to u nás bude vypadat, jestli k nám pustíme jediného muslimského uprchlíka.

Ale ono to už vypadá!

Syrská hrůza se zatím ještě stupňuje, a to se zdálo, že už to nejde. Kdy už toho konečně budou mít všichni dost? Existuje nějaká hranice? V televizi tuhle ukazovali, že naše vláda nemluví naplano a skutečně aspoň pomáhá na místě. V jednom jordánském uprchlickém táboře naši technikové zajistili všem elektrický proud na osm hodin denně a jeden syrský mladík se tam za naše peníze vyučil holičem.

Původně jsem chtěl psát dost depresivní filozofickou stať o tom, jaké má naše schopnost abstrakce ničivé účinky na naše pojímání světa. A vida, kam se to svezlo. Tak někdy jindy.

(Svaté Podivno, kdyby to někdo nevěděl, je hlavní duchový živel, v němž národ český trvale se hrouží. Katolická církev si toho již dávno povšimla a jeho potenciál vhodnou personifikací zužitkovala.)

Václav Jamek

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.