S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican

Kupónová privatizace vytvořila pseudovlastnictví

Ve svém pravidelném rozhovoru se J. Bican a V. Žák tentokrát nad filmovým dokumentem Martina Kohouta Česká cesta vracejí k ekonomické transformaci z 90. let. Jaký byl hlavní nedostatek kupónové privatizace? Jak to souvisí s dnešními nízkými platy v České republice a proč se nepodařilo prosadit některou jinou z variant ekonomické transformace?

Jaká byla výchozí situace, když se v roce 1990 začalo uvažovat o nutnosti ekonomické transformace?

Rozpad východního bloku a posléze samotného Sovětského svazu byla událost, na kterou nikdo nebyl připraven. Musely se proto řešit současně dva obrovské úkoly: změna politického uspořádání a změna ekonomického uspořádání. Cílem bylo přejít z centrálně řízených ekonomik na tržní ekonomiky a z politického systému, ve kterém byly demokratické instituce víceméně kamufláží, na systém soutěže politických stran v rámci ústavy.

Zatímco v případě politického systému bylo evidentní, že je nutný právní rámec, proto se přijímaly ústavy a základní zákony, které měly definovat pravidla politického systému, ohledně ekonomických pravidel to bylo podstatně horší, úkol byl totiž mimořádně složitý. Znamenalo to přijímat zákony, které by regulovaly ekonomickou soutěž, zákon o podniku, o bankách, o kapitálovém trhu a další.

Základní strategické rozhodnutí spočívalo v tom, jestli se budou ekonomické poměry prosazovat v novém právním rámci, nebo právní rámec bude pokulhávat za tím, co se bude v reálné ekonomice odehrávat. Tady začal politický spor. Existovaly dvě klíčové otázky. První byla, jestli se má postupovat adresnou privatizací, tedy podnik po podniku, nebo masovou privatizací. Druhá zněla, zda mají existovat restituce. To byly pravděpodobně z dnešního hlediska dva centrální body sporu v nastoupené reformě.

Jako argument pro cestu, jakou se privatizace nakonec vydala, často zaznívá, že to jinak nešlo, protože tady nebyl nikdo, kdo by mohl právní rámec nastavit. Chyběli totiž právníci zaměření na soukromé právo, kteří by mohli uvedená pravidla sepsat.

Je třeba vzít do úvahy, že transformační procesy se děly pod kontrolou mezinárodních institucí. Mezinárodní měnový fond, jehož hlavním úkolem bylo hlídat makroekonomickou stabilitu transformujících se zemí, poskytoval tzv. stand-by úvěr a v rámci úvěrového financování nastavoval podmínky. Kdyby byl požádán, aby připravil základní zákony, které by nastavily právní rámec, nepochybně by toho jeho experti byli schopni na základě toho, že měli obdobnou zkušenost s pomocí rozvojovým zemím.

Nezájem o právní regulaci nevyplývá z toho, že by nebylo možné připravit jednoduché zákony, které by dokázaly nastavit výchozí parametry systému. V pozadí bylo přesvědčení, že stejně jako Západ prošel divokým vývojem přes loupeživé barony v 19. století, kdy koncentrace kapitálu v USA v bankovnictví, na železnici a v ocelářství probíhala tímto stylem, na Východě musí proběhnout něco podobného. Majetek, jenž se nejprve rozdá, se zkoncentruje u nejdynamičtějších aktérů, kteří si v prostředí, kde nejsou pravidla, dokážou nějakým způsobem poradit.

Jako další argument se objevuje, že čím déle by proces privatizace trval, tím více by hrozilo, že podniky rozkradou jejich ředitelé.

Tato námitka je závažná. Podobné procesy se v ekonomice reálně odehrávaly. Na druhou stranu způsob, jakým byla kupónová privatizace provedena, žádnou reálnou ochranu proti tomu nepřinesl, protože místo toho, aby z podniků odloupávali aktiva manažeři, dělali to jejich pseudovlastníci. Kupónová privatizace nevytvořila reálné vlastnictví, ale pseudovlastnictví, kdy vlastníci neměli podmínky, aby mohli podnik rozvíjet.

Byli v situaci člověka, který zdědí luxusní vilu, ale nemá na to, aby si zatopil v ústředním topení, je sice papírově vlastníkem vily, ale ve skutečnosti to vlastník není. Když se vlastníky podniku stanou žebráci, kteří nemají na to, aby do něho investovali, nejsou to vlastníci. Ti se starají o investice, o trhy a celkové finanční zajištění chodu podniku. Nemůže nastat situace, kdy by vlastníka napadlo, že bude vykrádat svůj vlastní podnik. Přece si ve své vile nebudu krást své stříbrné příbory a chodit je prodávat do bazaru. To je hloupost.

Co se proti tomu dalo dělat? Jak podpořit vznik skutečného vlastnictví?

Možností bylo několik. První byla, že do podniku vstoupí zahraniční vlastník. Modelovým příkladem je Škoda Mladá Boleslav. Podnik se dal dohromady se zahraničním investorem, který nejprve dostal několik procent jeho akcií, a byla uzavřena podrobná smlouva, ve které se předpokládalo, že na základě investic do rozvoje podniku se bude zvyšovat podíl investora a na závěr stát svůj menšinový podíl prodá, aby uhradil svoje výdaje, které musel dle smlouvy zajistit, například převzetím záruk za odstranění ekologických škod.

Nad uvedeným procesem tak po celou dobu nebyla ztracena kontrola a skutečně se dosáhlo toho, že konkurenceschopnost podniku se zvyšovala, což je cílem privatizace. Podniky, které jsou v nekonkurenceschopném stavu, se privatizací stanou konkurenceschopné. Privatizace nemá vést k tomu, že se podniky zničí. Námitka proti tomu může být, že případ Škody Mladá Boleslav byl ojedinělá záležitost, která se nedala zajistit v masovém měřítku, ale to neodpovídá faktům. Po vstupu VW do ČR byl obrovský zájem i o jiné podniky. Ovšem i kupónová privatizace se dala provést jinak, než jsme to udělali u nás.

Nemuselo to být nutně jenom tak, že se prakticky všechny akcie podniků rozdaly v rámci kupónové privatizace. Mohla se rozdat jen část, aby zůstal kontrolní balík akcií pro potenciálního strategického investora. Tím mohli být například instituční investoři, akcie mohly být převedeny na nějaké fondy. Také nemusely být od počátku obchodovatelné, stát tedy mohl mít kontrolu nad tím, co se s podniky děje, a mohl zabránit neprůhledným transakcím.

Ukázkovým příkladem, jak to být nemělo, je Mostecká uhelná, ve které se peníze podniku použily k tomu, aby se skupovaly jeho akcie a přes nastrčené firmy se pseudovlastníci vzešlí z kupónové privatizace stali reálnými vlastníky podniku, což, jak známo, otaxoval švýcarský soud jako kriminální činnost.

Námitka, že by jiný způsob převedení majetku trval dlouho, nemusí vůbec platit. Čelný maďarský ekonom János Kornai byl odpůrcem masových privatizací, protože oprávněně tvrdil, že nepovedou ke vzniku vlastnictví. Maďarská privatizace, která probíhala prodejem podniků, trvala přibližně stejně dlouho. Končila někdy okolo roku 1996, tedy přibližně v době, kdy privatizace dobíhala i u nás.

Parametr rychlosti byl podstatný, zabránit spontánní privatizaci managementem bylo důležité, ale metodami, které byly navržené už v základním dokumentu ekonoma Jana Švejnara, jenž byl zpracován v roce 1989 a představen v únoru 1990 na federální vládě. Jednalo se o celkový návrh transformace československé ekonomiky, ve kterém byly všechny tyto problémy diskutovány, a uvažovalo se tam o potenciálních rizicích jednotlivých scénářů privatizace. Jediné, s čím Švejnarův materiál nepočítal, byly restituce.

S čím přesně Jan Švejnar přišel? Tomáš Ježek, který se významně podílel na přípravě kupónové privatizace, prohlašuje, že od Švejnara tehdy na stole nic nebylo.

Jan Švejnar předložil devadesátistránkový dokument, který představoval celkový rámec reformy. Tomáš Ježek v několika rozhovorech uvedl, že svou variantu kupónové privatizace s Dušanem Třískou dohadovali v zahradě zámku v Kolodějích. To je přesně ta schůzka vlády, na níž předložil základní koncept transformace profesor Švejnar. Zdůrazňoval, že základem je právní a institucionální rámec, že prvním krokem transformačního procesu je jasný soubor zákonů definující ekonomickou aktivitu.

Pravidla hry jsou podle něho nezbytná pro zmenšení nejistoty, proto je potřeba zákon o podniku, vlastnických právech, bankovnictví, zdanění, zahraničních investicích atd. Je to předpoklad spuštění reformy. Rovněž uváděl, že by bylo záhodno posílit bohatství populace tím, že by se mezi občany distribuovala část vlastnictví firem s podobnými privatizačními schématy, které byly použity v Kanadě nebo v Chile. Jedná se v principu o distribuovanou kupónovou privatizaci. Samozřejmě Jan Švejnar napsal rámec pro ekonomickou transformaci, ne samotné zákony, jak má privatizace fungovat. Ježkovo tvrzení, že Švejnar nic nepředložil, je skutečně neobhajitelné. Tomáš Ježek tak dlouho tvrdil, že vymyslel kupónovou privatizaci, až tomu sám uvěřil.

Kupónová privatizace není žádný český vynález. Je součástí debaty, jak převádět do soukromých rukou majetek v zemích, kde není kapitál. Existovala celá řada návrhů, jak se to má dělat, český způsob byl bezostyšný v tom, že vsadil zcela bez skrupulí na to, že se to nechá rozkrást.

To, co tady vzniklo po roce 1992 s fondy, se podobá situaci, kdy majitel parkoviště, oploceného pozemku s boudou, má ve svém účetnictví auta, která mu na parkovišti parkují. Vlastník parkoviště je vlastník plotu a pozemku, vozy mu nepatří. U fondů je to stejné. Zaparkované akcie patří dikům, jakmile s nimi majitelé fondů začnou zacházet tak, jako by patřily jim, což trik s neodděleným účetnictvím de facto legalizuje, vede to k tomu, že tam žádná pravidla jasného definování vlastnictví nemůžou fungovat.

Jak velkou roli v tom, jaký způsob privatizace se nakonec prosadil, sehrála představa, že stát je třeba po listopadu 1989 co nejvíce zeštíhlit, a že si proto nemá ponechávat kontrolu nad klíčovými podniky, protože je až příliš zbytnělý?

Nevzpomínám si, že by to v tehdejších diskusích hrálo nějakou roli. V případě Tomáše Ježka bylo významné to, že byl vyznavačem Friedricha von Hayeka, který se věnoval vlastnickým právům jako klíčovému předpokladu pro fungování ekonomiky. Ekonomické rozhodování nesmí být centrální, ale distribuované mezi soukromé vlastníky. Z toho jim vycházela falešná poučka, že stát je za všech okolností horší vlastník než vlastník soukromý.

Kdo kácí brazilské pralesy? Pravděpodobně to není stát, ale velmi čilí soukromí vlastníci, kteří plundrují veřejné statky, a to dokonce veřejné statky s celosvětovým významem. Z toho, že soukromé vlastnictví je zdrojem všeho zla, což byla klíčová komunistická teze, jsme přeskočili do opačného gardu, začali jsme tvrdit, že státní vlastnictví je víceméně zdrojem veškerého zla a neefektivity.

Přitom některé záležitosti stát může spravovat efektivněji než soukromý vlastník, například nastavení pravidel transformace musí udělat stát, protože jakmile se to ponechá soukromé iniciativě, vede to k tomu, že dělení majetku není férové. Ti, kteří to budou mít pod kontrolou, se budou snažit si z toho přivlastnit rentu.

Tomáš Ježek zdůrazňuje, že například prosazoval oddělení spravovaného majetku a majetku správců ve fondech nebo že silně tlačil na vytvoření komise pro cenné papíry. Jak vnímáte jeho roli vy?

Tomáš Ježek byl také jeden z mála, kdo podporovali adresné privatizace tam, kde to bylo možné. To byl i případ privatizace Škody Mladá Boleslav, kde tak činil k nelibosti svých kolegů, kteří chtěli fabriky jako škodovka také na kupóny. Bez pomoci Tomáše Ježka by byl pravděpodobně ministr Vrba ve vládě ještě osamocenější, než byl, a bez Ježkova přičinění by se Vrbovi možná nepovedlo adresně zprivatizovat desítku podniků.

Tomáš Ježek ale zůstává apologetem kupónové privatizace a nechce si uvědomit, že z logiky věci je vlastník někdo, kdo se dokáže postarat o rozvoj podniku, o technologie, investice, trhy či dohled nad managementem. V té době byl důležitý i dovoz know-how, tedy způsob organizace výroby. Kdyby se Škoda Mladá Boleslav nezařadila do koncernu Volkswagen, nikdy by neměla šanci stát se globálním podnikem. Už jen že se mohla podílet na servisní síti Volkswagenu, bylo zásadní.

Také je třeba říct, že Škoda Mladá Boleslav je finální výrobce. A právě finální producent přináší nejvíc přidané hodnoty. Z tohoto důvodu mají podniky tohoto typu obrovskou roli v ekonomice. Je to vidět i na rozdílu v platech ve škodovce a v jiných podnicích. Další věc je, že Škoda Mladá Boleslav má okolo dvaceti pěti tisíc zaměstnanců, ale v subdodavatelských firmách pro ni pracuje dalších sto, sto padesát tisíc lidí. Tím, že od nich Škoda Mladá Boleslav odebírá výrobky, je nutí vyrábět kvalitně, zároveň jim umožnila, aby tyto firmy dostávaly úvěry, protože když měly garantovaný odběr, banky jim daly úvěry na rozvoj. Aktuálně si stěžujeme, že máme nízké mzdy, ale máme je proto, že se nám povedlo zprivatizovat adresným způsobem jen velmi málo finálních producentů. Subdodavatelé zdaleka nemají takovou přidanou hodnotu, proto mzdy v české ekonomice zaostávají.

To je důsledek zvolené privatizace, která svým provedením zabránila tomu, aby k nám vstoupilo více přímých strategických zahraničních investorů. Mercedes měl zájem o nákladní automobily. I další podniky německých koncernů byly odhodlány účastnit se privatizace. ČR svou polohou, průmyslovou tradicí a konexemi na ruský trh měla absolutně ojedinělou pozici v soutěži se všemi ostatními postkomunistickými zeměmi. To vytvářelo mimořádnou příležitost k tomu, aby se povedlo zachránit celou řadu finálních producentů z českého průmyslu, ale zvoleným způsobem privatizace se tato cesta uzavřela. Kupónoví vlastníci nemohli do firmy koupit novou technologii, když neměli peníze. Privatizace vytvořila perverzní motivace, kdy vlastníci místo toho, aby podniky rozvíjeli, je vykrádali.

Proč kapitál pro rozvoj podniků nemohly půjčit banky?

Úroková míra tehdy byla okolo osmnácti procent, ziskové marže podniků se pohybovaly kolem pěti procent. A teď si představte, že si půjčíte na přímou koupi fabriky na výrobu koloběžek, ale už vám nezbývají prostředky na to, abyste investoval do technologií. Navíc vy nepotřebujete jen investovat do technologií, ale také vyškolit zaměstnance. Ještě k tomu to vše probíhalo v situaci, kdy se rozpadalo RVHP, kdy většina českého exportu, která byla zaměřena na Sovětský svaz a východní Německo, přicházela o trhy. Čili bylo třeba mít finance na změnu trhů či překlenutí doby, kdy Rusko po určitou dobu neplatilo.

Proč se ministrovi průmyslu Janu Vrbovi, místopředsedovi vlády Františku Vlasákovi či předsedovi vlády Petru Pithartovi nepodařilo prosadit jinou podobu privatizace, která by vedla k vytvoření reálných vlastníků?

Všichni věděli, že je třeba s hospodářstvím něco udělat. Valtr Komárek měl za úkol napsat scénář. Zastával gradualistický přístup, který viděl ve Velké Británii. Kdyby to bylo možné, Komárkův přístup by byl nejlepší. Byl to princip, který zvolila Margaret Thatcherová. Podniky, kterým hrozil bankrot, se zestátnily. Následně se restrukturalizovaly a akcie byly prodány za peníze, čímž podniky dostaly reálnou finanční injekci, díky které začal nový management podniky ořezané od největší zátěže rozvíjet.

Člověk, který restrukturalizoval britské ocelářství, byl povýšen do šlechtického stavu. Británie takto řešila tři, čtyři podniky, u některých se to podařilo, u železnic to úspěšné nebylo. V našem případě ale podniků byly tisíce a Komárkova vize byla chiméra.

Velmi schopný a zkušený byl místopředseda federální vlády Václav Valeš, byl to ale člověk operativy, dávat dohromady koncepty nebyla jeho parketa, a po obvinění ze spolupráce s rozvědkou z vlády odstoupil. Tím pádem vláda přišla o člověka, který jediný dokázal Václava Klause držet na uzdě. Valeš se ho nebál, protože o hospodářství věděl mnohem více než Klaus, který se neodvážil nějaké hlouposti před Valešem říkat. Po jeho odchodu z federální vlády měl Klaus v ekonomických věcech volné pole.

Bylo podle vás tedy možné Václavu Klausovi nějak čelit?

Uvědomte si, jak jsou nastavená legislativní pravidla. V oblasti regulace kapitálového trhu a transformace ekonomiky tím, kdo předkládá zákony, je ministerstvo financí. Co nepředloží, nemá podle kompetenčního zákona právo prosadit někdo jiný. Vláda se tak mohla pohybovat jedině v parametrech toho, co navrhlo ministerstvo financí, přes to nejel vlak.

Nebyla chyba, že se Václavu Klausovi ponechal takový prostor? Přece musel existovat způsob jak nenechat iniciativu pouze na něm.

To bylo naprosto nemožné. Proč byl Václav Havel vůdce revoluce? Protože si v letech před krachem režimu vybudoval postavení mluvčího opozice. Strávil léta ve vězení, byl světově proslulý dramatik, měl podporu ze Západu. Jeho politický vzestup byl zcela přirozený a nikdo ho nezpochybňoval, protože tady nebyla osobnost, která by Havlovi v té chvíli mohla konkurovat.

S Klausem to bylo podobné, v ekonomické obci měl mimořádné renomé, protože vždycky zcela otevřeně kritizoval socialismus. Pod jeho a Zieleniecovým vlivem vyrůstala celá generace nových ekonomů. Klaus je školil jak na oficiálních fórech, tak v bytových seminářích. Navíc se ho spousta lidí bála kvůli jeho aroganci. Ministr Karel Dyba se před Klausem třepal a nebyl sám, takže představa, že někdo postaví Klause do latě, je zcela iluzorní, to nebylo možné. Kdo by to udělal?

Navíc Klaus na základě toho, co mu radil jeho politický poradce Jan Tauber, pochopil, že nechce-li dopadnout jako Leszek Balcerowicz v Polsku, musí mít politickou stranu. Proto chtěl nejdříve pro tento účel ovládnout Občanské fórum, a když se mu to nepovedlo, rozbil ho a založil si ODS. Když měl za sebou takovou mocenskou strukturu, kterou si vydupal ze země, kdo mu mohl konkurovat?

To všechno je ale výsledkem toho, že Václavu Klausovi systematicky politicky nikdo nečelil. Zmíněný Jan Vrba či František Vlasák v české národní vládě v čele s P. Pithartem přece přicházeli s alternativním konceptem ekonomické transformace, problém však byl v tom, že byli na národní úrovni a v porovnání s federální vládou, která hrála rozhodující roli, byli ve slabší pozici. Pokud by ale ta alternativní představa nebyla na politicky slabší úrovni, mohla se přeci prosadit více?

Na tom samozřejmě hodně je, ale je třeba vzít v úvahu, že rozhodující roli sehrály roky 1990–1992. Federální úroveň mohla nastavit určitá pravidla, ale jejich realizace probíhala na úrovni jednotlivých republik, čili Klaus nezprivatizoval jedinou fabriku. O tom rozhodovaly národní vlády. Kdyby jejich funkční období netrvalo dva roky, ale čtyři, pak bychom měli patnáct, dvacet podniků zprivatizovaných Vrbovým způsobem, ale přerušily to volby v roce 1992, ve kterých Občanské hnutí, za něž kandidoval i Vrba, prohrálo.

Nikdo si ani neuměl představit, ale věřte mi, opravdu nikdo, kromě pár lidí z podniků zahraničního obchodu a státní banky vesměs spolupracujících se Státní bezpečností, kteří se zabývali fungováním západních kapitálových trhů, k čemu kupónová privatizace povede a jaký potenciál se tady otevírá.

Ve federální i české vládě to byla mizérie. Petr Pithart ani většina OH ministra Vrbu dlouho nepodporovali, tak to možná vypadá dnes, když se ukazuje, že Vrba měl skoro ve všem pravdu, ale v době, kdy se lámal chleba, Pithart vyměnil místopředsedu vlády Františka Vlasáka za Jana Stráského, který byl Klausův dlouholetý kamarád a který do české vlády přišel prosazovat Klausovu politiku. Vrba se necítil být Pithartem podporován, on si také jel ve svém rytmu, ten se však bohužel nedal urychlit.

Hlavní politický aspekt, který tady hrál roli, byl odpor veřejnosti ke vstupu zahraničního kapitálu. Když se černý kurs nastavil jako směnný a jeden dolar stál dvacet osm korun, spousta lidí pochopila, že pro zápaďáky nakupovat u nás zboží je jako jít s republikou do frcu. Vstup zahraničního kapitálu byl tedy vnímán tak, že k nám jdou vyzobat si rozinky, a existoval k němu obrovský odpor. Také se do toho zapletly protiněmecké nálady. Kupónová privatizace se tak prosazovala mnohem snadněji než přímý prodej podniků. Co se týče kupónovky, Václav Klaus vymyslel geniální herní variantu: za neúspěchy může trh, za úspěchy může Václav Klaus.

To je ale stále otázka toho, co se Klausovi dovolilo a co se mu dovolit nemuselo. Například proč byl v kupónové knížce na každé stránce Klausův podpis? Stejně tak tam mohl být podpis předsedy vlády. To, že tam byl podpis ministra financí, není nic samozřejmého, to je politické rozhodnutí. Václav Klaus tam asi svůj podpis mít chtěl, ale stejně tak tam mohl být podpis někoho jiného.

Máte pravdu, ale věřte mi, že v té době to nikoho nenapadlo. Když to teď říkáte, začínám o tom přemýšlet.

Politicky to ale Klausovi dalo do rukou obrovský kapitál – všichni měli kupónovou knížku a všude tam byl jeho podpis. To je přesně věc, která může sehrát velkou roli ve volbách.

Určitě ano, ale nedovedu si představit, kdo by šel do konfrontace s Klausem, že v kupónové knížce nebude jeho podpis. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nikdo mě nenapadá. Navíc, jak jsem říkal, kompetenčně to spadalo do portfolia ministerstva financí.

Václav Žák

Jaroslav Bican

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican

Kupónová privatizace vytvořila pseudovlastnictví

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu