Pavel Šaradín

Rozpoložení klidné síly

Přibližně před pěti lety Pavel Švanda v Listech (2/2011) napsal: „Nadále můžeme být svědky celkem poctivého, latentního konání KDU-ČSL na lokální politické úrovni, doplňovaného místními charitativními a kulturními aktivitami. Přežívání může být občas zpestřeno překvapivým ziskem několika poslaneckých nebo senátorských mandátů. Postavení této strany a křesťanské politiky v ČR by mohla změnit až skupina čerstvých politických talentů, které by dokázaly upoutat pozornost nových voličů. Avšak ty nejsou v dohledu. Zdá se, že na programu je spíše postupné odumírání KDU-ČSL jako celku a její proměna ve volný soubor místních křesťanských zájmových sdružení různé kvality.“

Nebylo to příznivé konstatování, koneckonců již v 90. letech někteří komentátoři upozorňovali, že úspěch křesťanských demokratů závisí na podílu katolíků v populaci. S nástupem liberalismu, stárnutím a přirozenou mortalitou tento segment bude oslabovat. Což může vést nakonec k zániku strany. Svou úvahu však psal Pavel Švanda po nejhorším dějinném výsledku strany v parlamentních volbách. Naděje na zlepšení této pozice byly malé.

Po roce 1989 si lidovci, respektive křesťanští demokraté prošli zajímavou cestou a jednou se ocitli nad propastí, z níž se dostali takřka zázrakem. Nebudu zde unavovat popisem historie posledních let, za připomenutí ale stojí právě rok 2010. Kvůli řadě okolností se strana poprvé nedostala do dolní komory parlamentu. Přibližně 4,3 procenta hlasujících bylo výsledkem rozhádanosti strany, odchodu řady vlivných členů a založení konkurenční TOP 09 a rovněž dědictvím předsedy strany Jiřího Čunka (2006–2009). Na konci roku 2010 se předsedou KDU-ČSL stal Pavel Bělobrádek, kterému se podařil velký návrat: do Sněmovny i do vlády. Je obtížné říci, zda získal nové voliče, nebo se ke straně vrátili ti dříve loajální.

Úsilí omlazeného týmu, který získal ve volbách přibližně stejnou podporu jako dříve třicetiprocentní ODS, by mohlo být líčeno jako příběh se šťastným koncem. Jistě, kampaň v roce 2013 byla viditelná a pozitivní, ale straně pomohlo několik okolností. Jednak nižší volební účast, jednak slabší výsledky pro konkurenci. Strana tak má 14 mandátů a v současnosti dle průzkumů takovou podporu, která by jí zajistila účast ve sněmovně i po volbách v příštím roce. Rok je však velmi dlouhá doba a stát se může cokoli.

Lidé dnes možná nejvíce oceňují stabilitu a klid. Odtud pramení vcelku silná důvěra v politické instituce, mj. i ve vládu. Zvláště pokud ji porovnáme s obdobím vlády Petra Nečase. Josef Lux vsadil na slogan „klidná síla“, který současné vedení bezezbytku naplňuje. Ve větších či menších sporech mezi ČSSD a ANO 2011 křesťanští demokraté působí neagresivně a snaží se situaci stabilizovat a chovat se státnicky. Mohli bychom analyzovat její vládní úspěchy i neúspěchy, ale teď to není podstatné. Otázka totiž zní: co by mohlo způsobit, že strana v příštích volbách neuspěje? Jsou zde vnější příčiny, zejména konkurenti ve volbách, to ale Pavel Bělobrádek a spol. neovlivní. Z příčin vnitřních stojí za zmínku přinejmenším jedna: víme, že strany si prohrávají volby zejména svou vlastní rozhádaností. Ta v případě KDU-ČSL může být dvojí: zaprvé, stranu, která má vyšší věkový průměr, v roce 2010 převzalo omlazené vedení. Existuje ve straně generační pnutí? Zadruhé, má Pavel Bělobrádek dostatečně silný tábor odpůrců, kteří by byli schopni převzít vedení? Hovoří se zejména o ministru zemědělství Marianu Jurečkovi.

K první otázce: KDU-ČSL se daří, a tak důvod k větší stranické nespokojenosti neexistuje. Na jaře 2013 na sjezdu v Olomouci nekandidoval nikdo, kdo by byl nějak kontroverzní. Nevěděli jsme, že za pár měsíců se uskuteční předčasné sněmovní volby. O dva roky později Pavel Bělobrádek s přehledem svou pozici obhájil, stejně tak 1. místopředseda M. Jurečka. Ani na jednom sjezdu nedošlo k tomu, že by se starší či zaslouženější členové vůči vedení nějak vymezovali. Pavel Bělobrádek se poprvé stal předsedou strany na mimořádném sjezdu strany v roce 2010. Tehdy porazil (280 hlasů z 425) Michaelu Šojdrovou (84 hlasů). V té době říkali v kuloárech členové bývalého vedení, že bez zkušenosti nelze uspět. A až se hoši spálí, přijde řada znovu na nás.

K druhé otázce: Pavel Bělobrádek před šesti lety přiznal, že trpí roztroušenou sklerózou. Jeho stav je stabilizovaný, ale v té době netušil, bude-li na předsedu kandidovat i v roce 2015. Jeho obezřetnost jistě vedla k tomu, že se někteří jeho kolegové začali připravovat na situaci, že by jej mohli nahradit. Jak jsem již uvedl, psalo se především o Marianu Jurečkovi. Před sjezdem řekl, že po dlouhých úvahách se rozhodl proti Pavlu Bělobrádkovi nekandidovat. Nechce prý stranu štěpit. Média usuzovala, že to nebylo bezbolestné rozhodnutí. Soudržnost vedení však potvrdil sjezd, a nestane-li si nic mimořádného, tandem Bělobrádek – Jurečka stranu povede i k volbám v roce 2017.

Když před časem předseda strany konstatoval, že KDU-ČSL nemůže být subjektem klerikálním, měl pravdu. Dnes se strana v průzkumech pohybuje nad pětiprocentní hranicí, ale jen těsně. Proto z Paláce Charitas na pražském Karlově náměstí žádná uspokojující slova neslyšíme. K větší otevřenosti strany a zisku nových voličů je přeci jen ještě daleko.

Pavel Šaradín (1969) je politolog a publicista, působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Šaradín

Rozpoložení klidné síly

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu