Jaroslav Bican

Strany jsou pro straníky a jejich kandidátky pro osobnosti

Je to velké trápení posledních let. Na jedné straně politická uskupení, která už mají leccos za sebou, a která proto bývají označována jako tradiční, stojí před úkolem obhájit svůj způsob fungování, svoji stranickou strukturu, orgány, vnitřní demokracii, způsob nominování a vůbec snahu o jakýsi stranický život a snad i zaběhanou praxi, že si člověk ve straně musí nejprve něco odpracovat, než se postupně ve stranické hierarchii dostane na místa s větší odpovědností, a tudíž i vlivem.

Na straně druhé stojí tlak na to, aby strany byly otevřené, umisťovaly na své kandidátky zajímavé osobnosti zvenčí a vůbec se otevíraly občanské společnosti a přijímaly z ní podněty pro své fungování. Klasické politické strany založené na hierarchické struktuře samozřejmě čelí mnoha negativním jevům a problémům, které do jisté míry souvisejí právě s tím, jak je celý systém nastavený, přesto má svá pozitiva i rizika podobně jako otevírání kandidátních listin osobnostem mimo strany.

Ty dnes balancují mezi svojí strukturou a otevřeností osobnostem. Vědí, že by měly nabízet místa na kandidátkách zajímavým osobnostem odjinud, protože se to očekává a vyžaduje a především to přináší hlasy voličů. Ti chtějí známé tváře a jména či aspoň značku. Nedělal bych si iluze o tom, že po vyslovení jména Jiří Růžička si pár měsíců před letošními senátními volbami hned všichni v Praze 6 dokázali představit konkrétní obličej a věděli, o kom je řeč, ale stačilo říct ředitel Gymnázia Jana Keplera, a pravděpodobně už byli doma. Zkrátka značky jedou.

Dlouhou dobu jako značky fungovaly i samotné strany. Minimálně v senátních volbách to už ale neplatí. K tomu, aby je někdo vyhrál, nestačí mít jen tu správnou stranickou nálepku. Výsledkem jsou pak senátní kandidáti, kteří kandidují hned za několik stran, ale plnou vahou se nestaví ani za jednu z nich. Raději se ohánějí tím, že jsou nezávislí. V lepším případě alespoň neříkají pravý opak toho, co mají ve svých programech uvedené strany, ale na otázky ohledně toho kterého ne zcela populárního či jednoznačného kroku uskupení, jež je nominovalo, kroutí hlavou a vymlouvají se na to, že nejsou straníky a pouze se ke kandidatuře nechali přemluvit.

V případě horní komory Parlamentu se dá něco takového ještě skousnout a ve výsledku to nenatropí tak velké škody. Horší je, když podobné móresy začnou pronikat i do dalších pater politiky. Při pohledu na to, kdo kandiduje za hnutí ANO a jaké trendy tím Babišovo uskupení nastavuje, je zjevné, že už se to děje.

Andrej Babiš takové osobnosti nasadil hned ve svých prvních volbách do Sněmovny v roce 2013, ať už se jednalo o herce Martina Stropnického, bývalého rektora brněnské Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušku či novináře Martina Komárka. Je třeba dodat, že v době kandidatury už všichni tři byli členy hnutí ANO. V letošních krajských a senátních volbách předseda Babiš tuhle strategii zopakoval.

Statistika kandidátů bez politické příslušnosti na kandidátkách politických stran je ale obecně zajímavá. Například hnutí ANO mělo takových kandidátů v letošních senátních volbách celkem třináct, sociální demokracie naproti tomu jen čtyři a k tomu se se Stranou zelených dělila o Ivanu Cabrnochovou, jež je členkou zelených. V krajských volbách pak mělo hnutí ANO na svých kandidátkách celkem 104 bezpartijních, z toho pět na prvním místě kandidátky. ČSSD jich měla pouze 27, ale na první příčce jen jednoho.

Podobné to bylo ve sněmovních volbách v roce 2013, kdy bezpartijních na kandidátkách ANO bylo 86, z toho pět na prvním místě. ČSSD jich měla celkem 6, na prvním místě jen dva. Zajímavé je rovněž sledovat vývoj počtu bezpartijních u ČSSD, kdy ve volbách do Sněmovny v roce 2010 byli celkem čtyři, z toho na prvním místě dva. V roce 2006 jich bylo sedm a na první příčce také jen dva, ale v roce 2002 měla ČSSD na všech kandidátkách pouze jednoho bezpartijního, a to ani ne na prvním místě. Co se týče sněmovních voleb v roce 1998 a 1996, tento údaj webové stránky volby.cz neuvádějí.

Zdá se, že trend otevírání politických stran osobnostem zvenčí pokračuje a dále se prohlubuje. U hnutí ANO je sice výrazně silnější než u sociální demokracie, přesto je třeba sledovat, jaký vliv tento rys u tohoto hnutí má; ve výsledku vůbec nelze hovořit o tom, že je něčím pouze kladným.

To neznamená, že otevírání svých kandidátek lidem zvenčí je třeba označit hned za něco zavrženíhodného, ale je dobré zvažovat, komu přesně se strany otevřou, protože stejně jako obohacení jim to může přinést i dezintegraci a vyprázdnění. To možná probíhá, i když ve stranách žádné osobnosti zvenku nejsou, ale spolu s nimi se za jistých okolností může stát, že strany už vůbec nebudou držet pohromadě. Přitom nejvíce by jim prospělo, kdyby se neotevíraly osobnostem, ale novým straníkům, které potřebují ze všeho nejvíc.

Jaroslav Bican (1987) je politolog, redaktor rubriky Domov Deníku Referendum.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Bican

Strany jsou pro straníky a jejich kandidátky pro osobnosti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu