Patrik Eichler

Příprava na nebezpečí

Když došlo na nebezpečí, stačilo zatopit v kamnech a členskou kartotéku a důležité listiny spálit. Byla to základní poučka nejen prvorepublikových partajních tajemníků. A spousta škody byla způsobena v osmatřicátém nebo devětatřicátém roce, když se to nestihlo. Své by mohli povídat zejména sudetoněmečtí sociální demokraté i meziváleční komunisté, když došlo na to, že policie své záznamy o nich – chtělo by se říci pochopitelně – ve stejné době nespálila také.

O nebezpečí se v poslední době hodně hovoří: Policie a armáda dělají cvičení na hranicích. Už skoro všude v ulicích nás natáčejí bezpečností kamery a fotografovat si nás tak může každý, kdo má k jejich záznamům přístup, nebo si ho – i kdyby pokoutně – získá.

Jenže i uprchlíci i potrhlíci jsou „nebezpečí“ známá. Mnohem méně se hovoří a píše o nebezpečích neviditelných a nesrozumitelných, kde viditelné bezpečností kamery a pro řadu aktivistů pověstná policejní dodávka s celým trsem kamer na vysunovacím sloupu na střeše jsou problematické ještě nejméně. U nich alespoň máme představu, že je nějaký příslušník státní moci, který si záznamy prohlíží, a že je nějaké pravidlo, které ukládá záznamy nějakým způsobem ukládat a někdy je i mazat.

Jenže jak je to třeba s elektronickou zdravotní dokumentací a s drážní InKartou? Jak je to s důrazem na elektronické platby a přípravou na situaci, ve které by před sto lety s danými záznamy někdo zatopil? Můžete jako příznivec strany darovat například peníze na volební kampaň, když víte, že už vždycky o vás tuto informaci bude umět někdo dohledat?

Je tu dostatečnou bezpečnostní pojistkou vaculíkovské: Odposlechů se nebojím, protože jich je tolik, že není, kdo by je zvládl poslouchat? Anebo jsou už dnes algoritmy a vyhledávače tak výkonné, že žádný člověk na poslouchání už vlastně není potřeba?

Kde je možné vést debatu o nebezpečích, u kterých není zřejmé, kde vlastně jsou, spíše je jen intuitivně tušíme – jakože z naší elektronické zdravotní dokumentace někdo zjistí, že máme cukrovku, a bude nám servírovat na každé jednání rakvičky se šlehačkou, nebo že jezdíme každé druhé úterý do Kopidlna, i když rodinu máme v Ostroměři?

Svět elektronické komunikace vyžaduje zvláštní druh debaty a zvláštní druh důvěry v ty, kdo ze strany státu dané informace spravují a mají odpovědnost za jejich kontrolu. Na čase je i debatovat, zda vedle české obchodní, potravinářské či zemědělské inspekce nezřídit i jakousi inspekci digitální. Takovou, jež by všude, kde se s daty o lidech pracuje tak, že je možné se z nich dovědět o zvycích, které člověk má, kontrolovala, zda jsou ta data chráněna a ukládána tak, aby se k nim nemohl dostat nikdo nepovolaný a nedalo se z nich vyčíst, že k danému algoritmu chování patřím já.

Ta debata je důležitá, pokud slova o bezpečnosti myslíme vážně. Je jedno, jestli mě ohrožuje anonymní imigrant se smartphonem, konkrétní oligarcha se sklony k autoritářské vládě nebo cizí velmoc.

Způsobů, jak se o mně dozvědět, co dělám, na čem mi záleží, kde mě citlivě zasáhnout, je dnes řada a jsou odlišné od způsobů, které bylo možné využít před osmdesáti nebo sto lety. Když víme, že deset měsíců nestačí na dopadení zločinců, kteří vykradli e-mail předsedy vlády, musíme se ptát, jak je myšleno na nás ostatní.

Patrik Eichler (1984) je redaktorem Listů.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Příprava na nebezpečí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu