Beníkova faktická

Nikdo je nemá rád, nikdo si s nimi nechce hrát. Na olympiádě. Řeč je o ruských sportovcích a jejich vyloučení-nevyloučení z her. Nepatřím k obdivovatelům Pierre Coubertina a nesdílím jeho obdiv k antickým sportovním hrdinům. Nevěřím totiž, že to byli amatéři. Každý z nich měl jistě svého sponzora – pokud sám nebyl dost majetný. Bohatí mecenáši se chlubili jejich úspěchy podobně jako secesní dámy předváděly na promenádě své přešlechtěné mazlíčky. Nejčestnějšími sportovci byli podle mne v antice gladiátoři – jejich profesionalita byla nepopiratelná, neboť vynucená velmi prostým způsobem – odměnou za jejich výkony nebyly peníze, nýbrž delší životnost v aréně a možná nějaká konkubína.

Ruští sportovci (prý ti poctiví) doplácejí – na co vlastně? Vlastně na fakt, že pro ty nejvýkonnější je sport dobrý byznys a nějací pošetilci se snaží do toho vnést něco jako morálku. Ta přece v byznysu nikdy neměla co dělat. Neviditelná ruka trhu to má zařízeno jinak. Nevěřím, že dopují pouze ruští sportovci. Spoustě jiných na to pouze zatím nepřišli. Jen si například vzpomeňme na dlouholetý cyklistický idol jménem Armstrong. Doping a antidoping jsou dnes hra na kočku a myš, probíhající na vědeckých hřištích. V dnešním ruském sportu ovšem hrají kromě lidsky přirozené touhy po penězích (náboženští horlivci tomu říkají chamtivost a nazývají to hříchem) roli také vzpomínky na studenou válku. Sport tehdy sloužil jako vedlejší kolbiště, na kterém se místo ponorek s jadernými hlavicemi na palubě pod hladinou oceánů utkával výkvět lidstva na stadiónech. (Západní) svět si v té době zcela nesmyslně sám dal do cesty překážku ve formě podmínky amatérismu. Jaký to nesmysl, komunistická část světa amatérský status nikdy nehodlala dodržet. Nutno ovšem podotknout, že odměny východních sportovců byly tak nízké, že by na Západě téměř amatérsky působily. Při špičkových sportovních výkonech na nějaké plnohodnotné zaměstnání není čas.

Dalším problémem vyloučení-nevyloučení ruských sportovců je aplikace kolektivní viny. V otázce sudetských Němců to trvalo půl století, než si kultivovaná část společnosti uvědomila, že to se spravedlností nemělo nic společného. Domněnka, že špičkoví sportovci slouží pro mládež jako motivace ke zdravějšímu životnímu stylu, je také absurdní. Zkuste si někdy – nejlépe nepovšimnutý – poslechnout mladé sportovce. Tak deseti- dvanáctileté.

Vyřešit problém dopingu by podle mě bylo možné jednoduše. Paralelu nabízí potřeba zastavit veškerou dopravu v městě. Lze toho snadno docílit, když všechny semafory ve městě přepneme na červenou. Málokoho ale napadne, že naprosto stejného efektu docílíme, přepneme-li je na zelenou. V prvních chvílích sice vzniknou nějaké kolaterální škody, celkový efekt se ale dostaví poměrně rychle. Takže: Odstraňme problém dopingu tím, že mu dáme naprostou zelenou. Jistě, dojde přitom ke ztrátě několika (deseti?)tisíců pracovních míst v rámci kontrolních orgánů. Vzniknou ale nová místa ve farmaceutickém průmyslu. A kdoví, co všechno ještě farmakologové objeví jako vedlejší produkty? I sildenafilový citrát vznikl jako vedlejší produkt při vývoji „betablokerů“. Zároveň s povolením veškerého dopingu by bylo nutné zavést, aby veškeré odměny za sportovní výkony byly vypláceny v dlouhodobých splátkách, které by trvaly jen po dobu života sportovce, a nároky by nebyly předmětem dědického řízení. Ti zcela předopovaní by se prostě celé výplaty nedožili.

K morálce ve sportu: Představme si, že existuje prostředek, který zvýší výkon o 50 % a je v příštích dvaceti letech zaručeně nedetekovatelný. Kolik špičkových sportovců by ho odmítlo? Optimisticky tipuji, že jeden z deseti.

Slepice a brexit: 1. 7. běžel na ČRo2 pořad o zavařování ovoce. Jedna z účastnic poučila přítomné, že podle její maminky je rozdíl mezi džemem a marmeládou v tom, zda obsahuje celé kousky, nebo ne. Šéfka pořadu ovšem vzápětí informovala přítomné, že podle dikce EU je marmeláda pouze z citrusových plodů, vše ostatní je džem. Dámy se vzápětí shodly na tom, že to je zase jeden z důkazů, jak nám EU do všeho kecá. Problém je přitom někde jinde: Marmeláda a džem jsou v češtině zdomácnělé anglické výrazy (marmalade, jam), no a to první v originále skutečně označuje zavařeninu z citrusových plodů, zejména pomerančů. Takže „bruselská“ terminologie je pouze návrat ke kořenům, a nikoliv znásilňování moudrosti našich babiček. Dovedu si představit, že při britském referendu hrála v mnoha případech významnou roli také úroveň (ne)znalostí hlasujících (nikoliv pouze u hospodyněk).

Nedávno byla v Londýně zveřejněna zpráva vyšetřovací komise, která měla posoudit správnost rozhodnutí premiéra Tonyho Blaira zúčastnit se Bushova iráckého dobrodružství. Pod falešnou záminkou existence zbraní hromadného ničení v Saddámových arzenálech. Výsledkem byla zdrcující kritika. Zdejší média ovšem nepoukázala na skutečnost, že tím vlastně bylo hodnoceno i rozhodnutí americké administrativy. Rozhodnutí svrhnout zločinný Husajnův režim a nastolit šíitskou vládu totiž položilo zároveň solidní základ pro vznik Islámského státu. Jeho jádro tvořili od začátku příslušníci iráckých sunnitských elit – civilních i vojenských, pro které v novém Iráku, řízeném Američany dosazeným šíitským premiérem Málikím nebylo uplatnění a stali se z nich páriové. Historickou paralelou může být Afghánistán v době sovětské okupace: Usáma Bin Ládin jako jeden z vůdců odporu proti Sovětům byl tehdy také kreací Američanů, která se později obrátila proti nim.

Na závěr malý kvíz pro obdivovatele a propagátory následování švýcarské přímé demokracie s jejími referendy. Jedinou otázkou bude, kdy získaly ve Švýcarsku ženy na celostátní úrovni volební právo: a) v r. 1871 b) v r. 1921 c) v r. 1971. Tipl bych si, že několik obdivovatelů ubude, až si „vygůglují“ správnou odpověď.