Nedávno jsem se cestou vlakem dočetl, proč vymřeli neandrtálci: zaspali v inovacích, a tudí poklesla jejich konkurenceschopnost. Podle antropologa J. J. Hublina z Institutu Maxe Plancka v Lipsku toti nebyli schopni přizpůsobit své lovecké strategie změněnému prostředí, kdy začalo ubývat megafauny, jejich hlavní lovné zvěře. Naši moudřejší (sapiens sapiens) předkové v konkurenci obstáli, protoe rychlejší inovace nástrojů vedla k lepší účinnosti a efektivnějšímu získávání zdrojů... Neandrtálci měli vyspělé zdroje, ale jejich vývoj stagnoval... Ty naše byly nejen účinnější, ale ještě jsme je dokázali neustále inovovat. (Právo 28. 4. 2016) Jiný vědec, N. Conard z tübungenské univerzity, dodává tamté, e důvodem úpadku homo sapiens neanderthalensis bylo především to, e značně zadrhával v řeči (vyjadřoval se prý spíše zpěvem) a zaostával v sociální komunikaci: Neandrtálci provozovali lov, připravovali si potravu, spali, jedli, provozovali sex a odpočívali. K tomu nepotřebovali symboly a to je odsunulo.
Při četbě zpráv z domova i ze světa na jiných stranách těch novin mě potom napadlo, jestli nepodléháme iluzi, e naším vítězstvím před 10 000 lety onen darwinovský boj skončil a od té doby e si to u jen uíváme, jak se teď říká. Leccos toti nasvědčuje tomu, e se evoluční boj opět rozhořívá. Válečnou linii tentokrát nevytyčují lovecké zvyklosti či inovační potenciál, ani rating, jak se nás snaí přesvědčit ekonomové, ale cosi úplně jiného.
Slyšel jsem kdysi o rodičích, kteří své děti připravovali od malička na ivot tak, e jim tu při chůzi neočekávaně podrazili nohy, tu nasypali pepř do čaje, jindy děti zase opustili uprostřed květinové výstavy a čekali, jak si poradí, tedy zda například dokáí samy najít pořadatele, aby maminku s tatínkem nechali vyhlásit rozhlasem. Tehdy mi to připadalo neuvěřitelné a bezcitné, ale dnes to vidím trochu jinak. Lidí, kteří pokládají svět za nebezpečnou dungli a podle toho se chovají, zdá se mi, přibývá. Nevěří nikomu a ničemu kromě svého bankovního účtu. Kohokoli druhého, zejména neznámého, povaují za nepřítele a podílet se s kýmkoli na čemkoli jsou ochotni, jen kdy jim to přinese prospěch. Blinímu v nouzi nepomohou – za vděk si nic nekoupí a bůhví, jestli dotyčný nemá něco nekalého za lubem. Archaicky řečeno jsou to škarohlídští sobci.
Takový ivotní postoj ovšeme skýtá velkou evoluční výhodu: nevěříte-li nikomu, nikdo vás nemůe zradit. Věrolomnost můe pocítit jen ten, kdo podlehl idealistické víře v nějaké vyšší společenství, ať u v manelství, ve spojeneckou smlouvu, v přátelství na věčné časy nebo v Evropskou unii. Kdo nikomu a ničemu nedůvěřuje, ba předpokládá u jiných vdy jen ty nejhorší úmysly, je vdy krok napřed a nohy mu nikdo nikdy nepodrazí.
Není tudí vyloučeno, e oni rodiče patřili ji k rodící se vývojově nové odrůdě lidských bytostí a své děti vychovávali velmi prozíravě, neboť předpokládali, e a se jich jednou přirozený výběr zeptá, budou připraveni.
Samozřejmě ještě zbývá dost nás, kteří ijeme dle zásad, je se vyvinuly z oné vítězné sociální komunikace prapředků, toti e ve svornosti je síla, e je potřeba pomáhat slabším, e by měla platit presumpce dobra – a tak dále, netřeba to rozvádět, stačí si kdekoli vyhledat hesla Sluníčko a Mateřídouška. Jene i kdy jsme s tímto v šeru dávných věků snad prorazili, co kdy to bylo jen první kolo a – podobně jako přichází po čase doba ledová – teď nastává odveta?
Existuje pro nás ale jiskřička naděje. Co zkusit uspět v disciplíně, v ní jsme neandrtálce v jejich mamutím ustrnutí u jednou porazili? Kdy se syn vrátil z posledního letního tábora, nadšeně nám oznámil, e tam s kamarády ochutnali smaené červy. Dlouho se nás pak snail přimět k návštěvě zverimexu, aby se s námi mohl o svůj záitek podělit. Spouštím tedy internetový vyhledávače a... podle vědců z Nizozemska jsou hmyz a červi potravou budoucnosti.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.