Jazyk
Jednou z mých třináctých komnat je boj s nemocí, která mi byla diagnostikována ji v prvním ročníku na univerzitě v semináři české literatury 19. století. Tento seminář se měl týkat, jak název můe bystrým jedincům napovědět, české literatury 19. století, naše vyučující (doktorandka) se však tehdy rozhodla pojmout seminář jinak, za co jsem jí vděčný, neboť bych si z české literatury 19. století dnes pamatoval stejně málo, zaměřila-li by se na ni výhradně.
Student/ka předstoupil/a před zbytek posluchačů a přednesl/a referát, řekněme třeba o Karolině Světlé a některém z jejích vesnických románů. Po referátu byl prostor k diskusi (u Karoliny Světlé nikterak divoké) a následoval patnáctiminutový proslov naší vyučující, který měl být a byl konstruktivně kritický. K interpretaci románu se doktorandka vyjádřila dvěma větami a následovala sprcha formálních nedostatků počínaje nedrte tak pevně ten papír a dívala jste se moc často z okna přes chtělo by to občas nějaké gesto rukou a po a zase ten hezitační zvuk.
Potíí s hezitačním zvukem, tedy eh, ehm, anglicky er, trpěly dobré tři čtvrtiny studentstva a trpí jimi např. i dobrá polovina televizních reportérů. Já sám jsem byl pochválen coby nehezitující, moje slabina však tkvěla v uívání vycpávkových slov. Sem tam se mi stane, e se přistihnu při zvýšené frekvenci prostě či vlastně, tyto poruchy se mi však velmi jednoduše daří dret na uzdě, moje jako je ale nekontrolovatelné. Nazval jsem tento problém svou chronickou jako-admoditidou, která se při nervozitě zhoršuje. Jsem schopný pouít sedm jako v desetislovné větě (Jsem jako schopný pouít jako sedm jako v jako desetislovné větě.). Kde se tam vzalo?
Sám Slovník spisovného jazyka českého uvádí na konci dlouhé heslové stati k jako pátý význam, který je mému vycpávkovému nejbliší: vysvětluje, doplňuje nebo uvádí výpověď; tedy, toti, to jest s příklady to u jako mám jít? nebo neviděl jste Karla – jako Karla? Tento význam není označen za zastaralý ani kniní, ale za obecně s pokleslým významem. Zastyděl jsem se. Existují léky? Napadla mě i moná souvislost s angličtinou, kde like funguje, či můe fungovat, podobně zbytečně.
Chronická jako-admoditida je běným typem onemocnění, její nakalivost je, troufám si tvrdit, minimální, jedná se tedy o komplikaci, s ní si musí kadý jedinec poradit sám. Rozmáhá se však jako-admoditida typu B, nemoc civilizační a vysoce infekční, která postihuje celou společnost a kterou povauji za větší hrozbu, zasahuje toti jazykový systém. Podobnost s typem A spočívá v její obtíné zjistitelnosti. Jako začíná napadat český instrumentál a jiné vazby, poírá je a nahrazuje, přičem vznikají šílené syntaktické výplody.
Jedná se o z(de)generalizovaný čtvrtý význam ze SSJČ: s významem identifikačním uvádí doplňkové výrazy, zvl. ty, které určují jistou funkci, poslání určité osoby, věci nebo jevu; jakoto. Příkladem je mluvil o ní jako o matce, kde bez kontextu vzniká ještě jeden vedlejší význam přirovnávací. Sám SSJČ si je vědom nesprávného uívání v některých vazbách místo vazby s předlokou za, např. uznat něco jako zákon nebo označili ho jako původce atentátu. Dnes však můeme v běné mluvě i v tisku narazit na patvary typu: Zeman navrhl jako ústavního soudce advokáta Uhlíře. (echo24.cz, 7. října 2014) Najdeme dokonce i vazbu jmenovat někoho jako ministra, stále však ještě naštěstí velmi vzácnou ve své ivotné formě. Autoři Petr Levický a Petra Polišenská se např. rozhodli při sestavování komentáře k občanskému zákoníku (Judikatura k rekodifikaci. Vznik a obsah závazku. 2015) zvolit následující formulaci: nabídku můe navrhovatel učinit jako neodvolatelnou. Běně u nazýváme věci jako: Pochvaloval si pobyt s mustvem v Chorvatsku a přípravu nazval jako tvrdou makačku. (MF DNES, 3. června 2005).
Korunu tomu pak nasadila kolegyně, která mě poprosila, abych ji na facebooku udělal jako správce skupiny. Svou chybu si ihned uvědomila, nedivil bych se však, kdyby se jako-admoditida rozlezla i tímto směrem. Je třeba si nalít čistého vína a nazývat věci jako pravá jména.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.