Znaky

Christian Trautsch

Radioaktivní odpad jako sémiotický problém

Může sémiotika přispět k řešení otázky, jak zacházet s radioaktivním odpadem? V případě, že na celou záležitost budeme pohlížet jako na komunikační problém, pak ano. Například hledáním odpovědi na otázku, jak varovat potomky za tisíce let. Přinášíme zkrácenou verzi příspěvku německého sémiotika Christiana Trautsche k Vídeňskému jadernému kolokviu, který shrnuje sémiotickou debatu, jež byla nejintenzivnější v 80. letech a krátce ožila po havárii ve Fukušimě. Žádný z níže popsaných návrhů nebyl zatím v praxi uplatněn. (V. O.)

Radioaktivní odpad lze považovat za komunikační problém ze tří důvodů. (1) Už produkce radioaktivních látek probíhá za vyloučení veřejnosti, dochází tedy k omezení adresátů na minimum. K omezování informací (jakož i počtu adresátů) dochází pravidelně i při nehodách jaderných elektráren. Kdekdo má ještě v živé paměti informační politiku manažerů japonské společnosti Tepco během havárie jaderné elektrárny Fukušima I před pěti lety, k čemuž se přidružil i chaos v oblasti kompetencí a nefunkční krizový management. (2) Ani izolování a ukládání radioaktivního odpadu by nemělo probíhat bez souhlasu veřejnosti, což se bohužel děje. Tak byla například koncem 70. let určena saská lokalita Gorleben – bez vědomí veřejnosti a částečně i navzdory radám expertů – centrálním úložištěm pro Německo. I pokračování průzkumných prací v lokalitě (po pauze mezi lety 2000 a 2010) probíhalo za vyloučení veřejnosti. Na demonstracích pak slýcháváme hesla typu „Demokracie končí tam, kde začíná radioaktivní odpad“ (demonstrace z 6. ledna 2011 v saském Dannenbergu). (3) Další komunikační problémy jsou spojeny s nutností zajistit trvalé úložiště na desítky tisíc let (poločasy rozpadu nebezpečných látek).

Tento příspěvek se soustředí na poslední bod a s ním spojené otázky: Mějme za to, že je možné odpad bezpečně uložit, jak potom můžeme zajistit, že bariéry nebudou prolomeny? A pakliže není možné radioaktivní odpad bezpečně uložit, jak můžeme zajistit jeho údržbu a střežení po tisíciletí?

Znakově-teoretická východiska

Jadernou sémiotiku (Atomsemiotik) můžeme chápat jako aplikovanou znakovou teorii, která zkoumá využití znaků za účelem přenosu informací o radioaktivním odpadu. Řídí se přitom principy jaderné etiky (Atomethik). Aby mohly znaky sloužit jako varování bytostí v daleké budoucnosti, měly by obsahovat informace o jaderné energii a radioaktivním odpadu, dále by měly fungovat jako apel – doporučení či varování, s čímž souvisí i možné expresivní komponenty sdělení (výraz stavu, do jakého se uživatel dostane po kontaktu s ionizujícím zářením; varovné znaky by přitom měly zprostředkovávat informace o nemocech z ozáření, které se projevují nevolností, zvracením, průjmem, horečkou či vnitřním krvácením).

Při úvahách o charakteru varovných znaků mohou být inspirativní pokusy o komunikaci s mimozemskými civilizacemi: i jejich sdělení se obracelo nikoli na bezprostřední, nýbrž na časově a místně vzdálené adresáty. Jako příklady mohou být uvedeny satelit LAGEOS (1973) či sondy Pioneer 10 (1971) a 11 (1982).

Varovné znaky

V akademickém roce 1982–1983 inicioval německý sémiotik Roland Posner anketu mezi účastníky sémiotických konferencí, jejíž výsledky byly zveřejněny v Zeitschrift für Semiotik (5/1984) a o šest let později v rozšířené a aktualizované podobě ve sborníku Warnungen an die ferne Zukunft (1990). Otázka zněla: Jak můžeme informovat potomky během příštích 10 000 let o úložišti radioaktivního odpadu a s ním spojených rizicích? Oslovení se měli blíže vyjádřit např. k následujícím bodům: Která média, kanály a kódy se jeví jako nejspolehlivější? Jaké dosavadní zkušenosti lidstva lze využít?

Některé návrhy řešení navazují na výsledky pracovní skupiny Human Interference Task Force, která byla sestavena začátkem 80. let z popudu americké vlády a stála u zrodu celé sémiotické debaty (viz též Listy 6/2015, s. 97 – pozn. red.). Do týmu byl jako poradce přizván i americký sémiotik Thomas A. Sebeok, který své zkušenosti shrnul v textech pro Zeitschrift für Semiotik a zmíněný sborník.

Anketa přinesla desítku příspěvků, mezi nimiž bylo možno rozlišit tři přístupy: fyzikální, biologický a kulturní. Fyzikální přístup zahrnuje následující požadavky na varovné kódy: (I) zachování principu redundance, což znamená volbu různých koexistujících kanálů, médií a kódů a jejich široké rozprostření v okolí úložišť – tento přístup zastával např. Thomas A. Sebeok, který prezentoval více návrhů (viz níže); (II) zviditelnění záření elektrotechnickými metodami, což kompenzuje skutečnost, že člověk nedokáže smysly rozpoznat radioaktivitu; tuto detekci mohou zajistit roboti se speciálními senzory nebo geneticky manipulovaná zvířata či rostliny (viz níže); (III) upřednostnění kanálů, které umožňují percepci na dálku (to se jeví vzhledem k nebezpečnosti záření jako zásadní požadavek); (IV) užití kvalitních materiálů, odolných vůči korozi; (V) upřednostnění ikonických znaků (fungujících na bázi podobnosti) a indexů (znaky fungující na bázi časoprostorové soumeznosti), neboť tyto znaky nevyžadují tak výrazné vědomosti jako například konvenční znaky přirozeného jazyka.

Skutečnost, že biologické kódy mohou přetrvávat v téměř nezměněné podobě miliony let, vedla některé z autorů k biologickému přístupu, který počítá s živými detektory radioaktivity. Tento přístup načrtl například polský spisovatel Stanisław Lem v příspěvku s názvem Matematické kódování živé hmoty. Francouzsko-italská dvojice Françoise Bastide a Paolo Fabbri navrhuje chov geneticky modifikovaných koček, jejichž srst bude v místech se zvýšenou radioaktivitou světélkovat (Strahlenkatzen). Budoucí chápání těchto koček coby indikátorů radioaktivity by mělo být zajištěno prostřednictvím mýtů, rituálů a přísloví. Biologický přístup tedy předpokládá vedle reprodukce těchto tvorů i přenos informací o jejich významu. Kulturní přístup se zde jeví jako nezbytný doplněk.

Rada budoucnosti

Užití ikonických či indexálních znaků obvykle nedovoluje zprostředkování komplexních informací. Teprve doplnění varování o konvenční kódy, zejména přirozený jazyk (symbolické znaky), by mohlo plnit požadavky na varování a správu lokality úložiště. Posner konstatuje v úvodu sborníku: „Odpověď je nasnadě: Musí být zřízena společenská instituce, která se bude starat o úložiště radioaktivního odpadu a která bude fungovat i v dobách, kdy budou lidstvo i ostatní živé organismy v ohrožení.“ (Warnungen an die ferne Zukunft, s. 50)

Thomas A. Sebeok navrhuje zřízení kasty jaderných kněží (Atompriesterschaft), politicky nezávislého výboru, který by sám volil své členy a jehož poslání by spočívalo v tvorbě legend, pověr a rituálů, které by tak odrazovaly obyvatele od nebezpečných míst. Dle mého soudu by ovšem tento přístup mohl ztroskotat na osvíceném vědomí – neochotě lidí budoucnosti věřit pověrám a mýtům.

Roland Posner navrhuje demokraticky zvolenou Radu budoucnosti (60 volených poslanců), svůj návrh přitom šije přímo na míru německému politickému systému. Tato instituce by vedle spousty dalších úkolů měla zajišťovat i průběžný překlad varování do aktuální jazykové podoby a zajišťovala by i správu lokalit úložišť. Nemusela by se přitom omezovat na přirozený jazyk – do jejích kompetencí by spadala volba konkrétních varovných znaků (ať už na základě fyzikálního či biologického přístupu). Průběžně by tak vyhodnocovala a přehodnocovala optimální kódy a kanály.

Na závěr si přibližme principy Rady budoucnosti, které Posner popisuje ve stati Tříkomorový systém. Cesta k demokratické organizaci kolektivního vědění a svědomí po tisíciletí ze zmíněného sborníku: Rada budoucnosti „by měla být nezávislá na vládě a ekonomice daného státu a v případech války, převratu či přírodních katastrof by měla být schopná nadále existovat. [...] Měla by uchovávat veškeré vědění, které je relevantní pro budoucnost území daného státu, a to by též měla zpřístupnit všem, kterých se to bude týkat. [...] Měla by (a) střežit projekty probíhající po dobu více generací, (b) izolovat živé bytosti od střednědobě a dlouhodobě nebezpečných zón a (c) varovat inteligentní bytosti před takovým nebezpečím.“

Z němčiny přeložila Veronika Opletalová.

Veronika Opletalová

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Christian Trautsch

Radioaktivní odpad jako sémiotický problém

Znakově-teoretická východiska

Varovné znaky

Rada budoucnosti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu