Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Hynek Skořepa: Tulák ruského severu

Hynek Skořepa

Tulák ruského severu

Už před více než čtyřiceti lety předčasně zemřel pozoruhodný sovětský spisovatel Oleg Kuvajev. Pokud je mi známo, jeho jméno se neobjevuje v žádném z u nás vydaných slovníkových přehledů ruské a sovětské literatury. Ani v těch vydaných ještě před sametovou revolucí, ani v těch postsametových. Rusisté zřejmě považovali a považují Kuvajeva za autora cestopisné a dobrodružné literatury, který si nezasluhuje bližší pozornosti. Kuvajev však rozhodně nebyl „pouhým“ autorem cestopisů a dobrodružných knih pro mládež; byl spisovatelem zamýšlejícím se nad závažnými otázkami lidské existence, vztahu člověka a přírody a smyslu života v měnícím se světě.

Oleg Michajlovič Kuvajev se narodil v roce 1934 v železniční stanici Ponazirevo v Kostromské oblasti. Dětství prožil na Vjatce, což je region v okolí stejnojmenné řeky (říkal o sobě, že má „vjatskou náturu“). Vystudoval geofyzikální fakultu moskevského geologického institutu a začal pracovat při geologickém průzkumu na různých místech tehdejšího SSSR (pohoří Ťan-šan, horní povodí Amuru, poloostrov Čukotka). O svých začátcích později napsal: Chtěl jsem se prostě postavit vlastníma nohama na ten kousíček mapy, o kterém se ani v přednáškách zeměpisu Sovětského svazu nemluvilo nijak zvlášť jasně.

Časopisecky debutoval roku 1956 povídkou Za kozorožci (napsal ji během expedice v pohoří Ťan-Šan), následovaly další povídky a novely, vydávané v Magadanu (tam mu v r. 1964 vyšla kniha Zapalte ohně na moři), v Moskvě (kniha Blázni žijí na Východě v r. 1965 v nakladatelství Molodaja gvardija) či v Novosibirsku. Ve všech se píše o „bláznech, žijících na Východě“, svérázných lidech pracujících v drsných, ale krásných koutech od poloostrova Kola až po severovýchodní Sibiř. Koncem 60. let opustil Kuvajev práci geologa a stal se profesionálním spisovatelem: Kdysi jsem si myslel, že když mi to nepůjde s literaturou, přidám se k nějaké výpravě, jako geologa mě všude rádi přijmou. Teprve po letech jsem pochopil tak prostou pravdu – že totiž spisovatelská profese je profesí, která se nikdy neopouští.

Dům pro tuláky

Je to zvláštní, že sebesilnější, sebepevnější městské budovy nevyvolávají takový pocit spolehlivosti jako dobře vypjatý stan se suchým spacím pytlem a řádně uspořádaným cestovním inventářem v potřebné kvalitě a množství. V takovém stanu se nebojíš příštího dne a u ohně se díváš na život tak, jak je na něj třeba se dívat – přímo a otevřeně. ... je třeba říci, proč se nám někdy stan zdá být spolehlivější než městský dům. Protože ve stanu se člověk spoléhá především na živou sílu, na sebe a kamarády. Kámen městských budov je mrtvý, jen budí iluzi spolehlivosti.

(Dům pro tuláky, ve výboru Každý den jako poslední)

Podivínský sibiřský vesničan přezdívaný Ševrolet, protože kdysi vlastnil automobil této světoznámé značky, v povídce Dům pro tuláky říká mladému příchozímu, ve kterém tušíme autora samotného: Jsi ještě mladej. Všechno máš před sebou. A když máš celej život za sebou, pak už existuje jen dvojí: aby ve světnici a na dvoře bylo čisto a v duši zajímavě. Ale není to ve zlým...

Spisovatel k tomu dodává: V dalekých zapadlých osadách žijí nenápadní lidé s tichým světlem v duši. Není to světlo nijak okázalé a člověk si ho všimne teprve tehdy, když se na ně dívá čočkou dobré vůle a jeho rozum není pohlcován žádnými zmatky. Takoví lidé jsou samozřejmě i ve velkých městech. Ale tam se ztrácejí v množství ostatních.

Od Ševroleta si hrdina vypůjčil starý dřevěný člun, vyspravil jej a vydal se sjíždět Řeku. Ta je zde víc než skutečným tokem severovýchodní Sibiře, je jakýmsi symbolem. Směřuje divočinou k Severnímu ledovému oceánu, jen blízko jejího ústí leží osamělá meteorologická stanice. Týdny osamění v tundře pomáhají autorovi nalézat sama sebe (Řeka mi pomohla, abych si uvědomil, že nemohu zradit to, co jsem po dlouhé roky pokládal za správné.).

Teprve když člověk opustí civilizační shon, malichernosti odplynou a on může začít přemýšlet nad podstatou života: Ležel jsem na palandě a přirozeně myslil na to, že takhle by měl člověk žít, že se tak sami okrádáme a nemáme čas si to ani uvědomit. Potom jsem začal litovat, že jsem si nevzal psa. Ale vzít jsem si ho nemohl. Na takové cestě se sžiješ se psem jako s nejlepším přítelem. Proto není možné ho na konci cesty opustit. A vzít s sebou ho taky nemůžeš, protože v rozdělených bytech (míněny komunální byty pro více rodin, typické pro SSSR – pozn. aut.) existují sousedé, jejichž souhlas je nutný, a i když se ti podaří všechny přesvědčit, že ten pes je vlastně vynikající člověk, přesto je to špatně. Často odjíždím z domova a psa bych musel někomu nechat. Zkrátka a dobře, v přítmí chaty za praskání polen v kamnech... jsem dospěl k názoru, že člověk musí žít tak, aby měl u koho nechat psa...

Teritorium a ruský sever

V roce 1974 vyšel v moskevském nakladatelství Chudožestvennaja literatura první Kuvajevův román Teritorium o geologickém průzkumu arktické oblasti. Čeští čtenáři se s ním mohli seznámit o dva roky později ve skvělém překladu Jana Zábrany (ve svých pamětech Celý život Zábrana vzpomíná, jak se potýkal s některými překladatelskými „oříšky“ ve snaze odpovídajícím způsobem přeložit u nás exotické sibiřské reálie). V češtině pak román vyšel ještě znovu v letech 1978 a 1987, přeložen byl také do řady dalších evropských jazyků. Stejně jako v autorových povídkách a novelách se v Teritoriu setkáváme s výraznými osobnostmi, příslušníky původních sibiřských národů (např. Evenků) či Sibiřany s ruskými kořeny, kteří do tundry a tajgy přišli jako geologové.

Kuvajev v Teritoriu varuje, stejně jako v mnohých dalších dílech, před odcizením moderního člověka přírodě a jeho důsledky. Činí tak se stejnou naléhavostí jako další významný „sibiřský“ autor Viktor Astafjev (1924–2011). A to ani jeden nevěděli, jak se zrychlí a zintenzivní drancování přírodních zdrojů Sibiře v novém, postsovětském Rusku. Evropa potřebuje ropu, japonský průmysl dřevo a „noví Rusové“ (oněch asi deset procent ruského obyvatelstva, kteří získali moc a peníze) chtějí vydělat na svá drahá auta, vily a zábavy. Že zbytek země živoří, často v horších podmínkách než za reálného socialismu, je nezajímá.

Kuvajev ovšem už před lety tušil, co se skrývá pod fasádou těžkopádného státního hospodářství: Potřebujou peníze, aby vydělali peníze, potřebujou peníze, aby vydělali peníze, hloupě mu vířilo hlavou (šéf geologické správy Teritoria Činkov, přezdívaný Buddha).

Kopáči geologického průzkumu Salachovovi, jednomu z hrdinů románu Teritorium, vložil do úst větu: „Tahle lidská chamtivost, na tu domluvy nezaberou,“... jak je lidem dobře, hned jsou horší. Mrzačí jim to charakter. Ale jak je jim špatně, hned jsou lepší... Myšlenky na to, jak dobro lidem škodí a mrzačí jim charakter, mu byly velmi nepříjemné. Tušil v nich bezvýchodnost. Ze zkušenosti v armádě a v lágru Salachov věděl, že přemrštěná přísnost dělá lidi taky horšími. To znamená, že na nás neplatí ani dobrý bydlo, ani strach, uvažoval. Ale něco na nás přece platit musí.

Teritorium, „uměleckou prózu o pracujících lidech“, několikrát přepisoval. Dokonce poté, co byl již román přijat k tisku. V této „romantické utopii“ zachytil a rozvinul onu velikou legendu o lidech, kteří nalezli smysl svého života a žijí v souladu sami se sebou.

Životní moudrost praví nevzdávat se až do konce. A nespěchat víc, než je třeba... Všechno do důsledku se stejně domyslet nedá... Je třeba zůstat v něčem omezeným člověkem. Věřit ve svou práci a dál nepřemýšlet. V tom tkví úspěch plnohodnotné osobnosti. Smutnej úděl... Žij poctivě. Co nestihneš ty, dodělají tvoje děti. To je veliká, snad největší pravda života.

Hlavnímu hrdinovi románu Sergeji Baklakovi, svému alter ego, vložil spisovatel do úst výkřik: A zase je život krásnej a samý překvapení. Ten mu dodával sil při náročných geologických túrách tundrou.

Kamarád Ivo Dokoupil, pracovník organizace Člověk v tísni, který procestoval Rusko, Ukrajinu, Mongolsko a další „východní“ země, ve svém Rusko-českém výkladovém slovníčku poutníka po samoděržaví (rozmnožený tisk rozdává coby průvodce účastníkům zájezdu na ruský sever) charakterizuje Rusko a jeho realitu: Rusko je onou oblastí mezi Asií a Evropou, kam se dosud nedaří proniknout ani Asii ani Evropě. Ruský prostor a jeho rozměry jsou totiž nejlepší obranou před vlivy cizozemců a ruský svéráz, kvasící a klokotající kdesi uprostřed tohoto prostoru, je největším zdrojem ruské hrdosti a síly. Samozřejmě je i zdrojem nepochopení cizozemců. Pro cestovatele jedoucího od nás směrem na východ začíná Rusko tam, kde lidé odmítají dodržovat jízdní řády dopravních prostředků (a jakékoliv řády vůbec) a raději volí volnost a svobodu neurčitosti, jež lze nejlépe vyjádřit slovy, kterými Rusové odpovídají na otázku po odjezdu autobusu: „možná pojede“ (rusky: „móžet byť pojédět“, doslova „nelze vyloučit, že pojede“). Nejpřiléhavější adjektivum pro Rusko, jeho obyčeje i jeho obyvatele je zřejmě neomezenost. Vše je zde zkrátka neomezené, včetně hlouposti, geniality, nenávisti a přátelství.

Když jsem s ním putoval po ruském severu (účast na třítýdenním zájezdu Moskva, Petrohrad a Solovecké ostrovy bych povinně předepsal těm, kteří poučují o Rusku, aniž v něm byli), vnímal jsem to podobně. Pudož, město v tajze kdesi na severu evropského Ruska. Omšelé cihlové a panelové domy, na předměstí dřevěné chaloupky, prašné cesty. Před obchodem se dal se mnou do řeči starý člověk ve vybledlém hnědém kabátě. Jeden kovový knoflík chyběl. „Jsem zdejší mužik,“ řekl. Bývalý námořník. Sloužil u severomořské flotily, od čtyřiapadesátého. Povolali ho rok po Stalinově smrti. Upřený pohled, smutek, odevzdanost i radost v očích. Upřímně mi přál hodně štěstí na další cestu. A kdesi daleko před námi leželo Bílé moře se Soloveckými ostrovy. O Soloveckém klášteře psal v Kouzelném vdolečku Prišvin. A Alexandru Solženicynovi se jeden z nejstrašnějších stalinských lágrů v klášteře stal předobrazem Souostroví Gulag.

Profesí geolog, duší básník

Kuvajev měl rád Hemingwaye a Melvillovu Bílou velrybu. Z ruských autorů miloval Michaila Prišvina a řídil se jeho zásadou, že život se nehodnotí podle množství prožitých dnů, ale podle toho, jak byly prožity. Prišvinovy knihy Kouzelný vdoleček, podobenství založeného na ruské pohádce o koblížku (vdolečku), který utekl z pece, vydal se do světa a putuje ruským severem, si nemohl nepovšimnout. Stejně jako jeho hrdinové vnímal i on „každý den jako poslední“ (tak se jmenuje i výbor z jeho povídek vydaný v Moskvě roku 1976, česky 1983 v překladu Jaroslava Šandy) a podle toho i žil.

Texty o Olegu Kuvajevovi lze nalézt na mnoha různých ruských webech (od biografie na Wikipedii přes stránky o Kolymě a Magadanu až po rozbory autorova díla). Igor Suchich ze Sankt Petěrburku ale v internetové verzi časopisu Literaturnaja gazeta v dubnu 2015 napsal o Teritoriu: Tento autor a tato kniha jako by byli polozapomenuti, zapadli s literaturou sovětské éry. Ale kdo pamatuje, hovoří o nich takto: „Teritorium, to byla skutečná Bible každého sovětského geologa.“

Nejlepší léta svého života prožil Kuvajev na Čukotce. Zemřel na infarkt v Kaliningradě/Koroljovu u Moskvy.

Igor Suchich píše, že Teritorium četl poprvé před čtyřiceti lety. Na rozdíl od mnoha jiných však román podle něj za ona desetiletí nic neztratil ze svých kvalit. Druhou věcí je, že se od základů změnil sám svět. Kde jsou dnes ti, kdo infarkty zaplatili za zlato, kterým sovětský stát platil na světových trzích?

Kuvajev byl také autorem filmových scénářů. Např. k dokumentu o národě Čukčů Lidé z moře (1969). Podle novely Trojitý polární námět byl roku 1972 natočen film Kráčení za horizont, který obdržel hlavní cenu na filmovém festivalu v Paříži v roce 1973. Teritorium bylo zfilmováno dokonce několikrát – roku 1978 ve studiu Mosfilm, nově pak v roce 2015.

Svá díla autor hodnotil opatrně: Možná, že z milionů čtenářů se jich pár tisíc zamyslí. Pak jsem dosáhl svého cíle.

Posmrtně vyšlo ještě torzo rozpracovaného dalšího románu pod názvem Zákony útěku (česky 1984 v překladu Jaroslava Šandy). Naznačuje v něm, že před civilizací není úniku. A ta, i když třeba usnadňuje lidem život, ničí nejen přírodu, ale i jejich duše.

Jako vždycky... Jako vždycky a není už kam. Člověk uteče. Tiše si žije. Les. Ptáci. Obloha. Ale za chvíli je tu letadlo a z něj se rozlézají lidé. A přemýšlíš, kam jít dál. A tam zas – díváš se na oblohu a čekáš letadlo.

Jak tedy žít? Snad pracovat pro dobrou věc. Ale kromě práce? Co dál?

Učili nás, ... že to hlavní v životě je práce. Že práce je jediná funkce člověka. To je správné pro stroj. Ale člověk? Bez práce by to nebyl člověk, s tím souhlasím. Ale neexistuje člověk, který by byl složen jenom z práce...

Smysl autor nalézá v poznání: Cenu má jen vědění, všechno ostatní je jen ztrácení času. A cenu má umění. Dobrý truhlář je cennější než špatný doktor věd...

Svému příteli Kuvajev napsal: Teritorium jsem psal kvůli poslednímu odstavci. Chtěl jsem ukázat potřebu času, lidských duší a jejich svědomí. V tom posledním odstavci se píše: Aby se ve chvílích pochybnosti mohl opřít o uplynulé roky... svět má mnoho tváří a stoprocentní ctnost se vyskytuje jenom v pohádkách... Den dnešní je důsledkem dne včerejšího a předpoklady pro den nadcházející se vytvářejí dnes. Tak proč jste tehdy nebyli vy na těch traktorových saních a proč mrazivý únorový vítr nespaloval váš obličej, ale obličej někoho jiného? Kde jste byli, co jste dělali celá ta léta? A to jste sami se sebou spokojeni?