Kdy mi u psacího stolu začne docházet dech a nějaká formulace, na které mi zvlášť záleí, ne a ne se podařit, vstanu a – asi bych to neměla říkat, ale teď v létě v těch vedrech mi to snad projde – jdu do kuchyně. Umyju nádobí nebo uklidím u umyté, někdy postrouhám staré housky, jindy oloupu brambory na oběd, a kdy kolem sebe ádnou domácí práci nevidím, uvařím si kávu. A musím se přiznat – ani to bych neměla –, e se při tom dělání věcí cítím dobře, jako bych jen přešla z jednoho prostoru bytí do druhého. Jsem zde, jsem to já, jsem sama sebou. Co to tu vlastně dělám? No přece vařím, uklízím, no prosím, ale především beru do rukou věci, dotýkám se jich, cítím je a tím, jak se jich chápu svýma rukama, začínám chápat i to, co jsem vlastně chtěla říct. Netrvá to ani půl hodiny, vzdorující formulace je na světě, jako by proces jejího nalezení nějakým způsobem souvisel s loupáním brambor. Mimochodem, nejsem sama, kdo nachází chybějící slova cestou do kuchyně. Moje stará přítelkyně – je to u řádka let – se mi jednou svěřila, e obtíná místa při překládání Mallarméovy poezie řeší zavařováním švestek. A koš s nimi si pro jistotu postaví do kuchyně hned ráno, aby byly v případě potřeby po ruce.
Umění je způsob proívat dělání věcí, ale co je uděláno, není v umění důleité, píše Šklovskij ve své Teorii literatury. Ale není i práce v domácnosti takovým způsobem proívání dělání věcí, a co je uděláno, není důleité? Uvařený oběd snězený, původně čisté hrnce a talíře špinavé, nedávno umyté okno u zase podělané od much. A tak se to opakuje den ze dne. Tohle proívat? Práci, která se jen opakuje a z ní nakonec nic nezbude, čeká u za rohem obvyklá námitka. Jene Šklovskij neříká, e udělané se stává zbytečným, ničím, říká jen, e co bylo uděláno, není důleité. Způsob proívání dělání věcí jen pokračuje, opakuje se. Bez něj by v umění také nic dalšího nevzniklo. Opakováním se na sebe vrší další a další vrstvy poznání, a se z nich stane umělecký nebo umělcův styl. A stejně tak je opakování i tajemstvím domácnosti a rodinného prostoru vůbec. Malé děti, které se ještě na hony nevzdálily aktu stvoření, to vědí; proívat opakování stále stejných úkonů patří k jejich vášním. Opakováním se zkušenosti a záitky neztrácejí, nepomíjejí, jen se v člověku střádají a zhušťují v jistoty, v řád, tradice, rituály, v identitu, pocit, e někam patřím. No do rodiny přece, říká varovný hlas. Jistě, jene materiálním základem rodiny je domácnost a bez ní není rodina moná. A zde v domácí práci – nechme stranou, e nemůe být jediným, ale jen jedním z ivotních úkolů – se denně odehrává ono ivotodárné opakování sice podobného, ale ne tého.
Je to ale právě toto opakování na první pohled stále stejných úkonů s pomíjejícím výsledkem, proč se práce v domácnosti běně povauje za druhořadou, monotonní, ubíjející, bezvýslednou, k čemu ekonomika ze svého slovníku přidává neefektivní a neproduktivní, protoe dění v ní neodpovídá kritériím industriální produkce zboí. Pro ni funguje domácnost jen jako konzument a víc ji nezajímá. Ono toti také chytit dění v rodinné domácnosti, onom sociálním vesmíru (Karel Riegel), do sítě racionálních monetárních ekonomických kategorií je stěí moné. Jeho podstatu, chcete-li jeho tajemství, toti tvoří proměna hodnoty směnné v hodnotu uitnou. Pro pokladní v supermarketu je svazeček mrkví, který vám právě započítala, zboím jako kadé jiné. Při zpracovávání koupených mrkví doma, kdy je čistíte, krájíte, dusíte, vstupujete svou prací ale do dění i vy osobně, přetváříte mrkve ze zboí ve statek pro potřebu rodiny. A právě tento osobní podíl, v něm hraje roli i řada individuálních a citových aspektů, je onou přidanou hodnotou, která hodnotu směnnou proměnila v uitnou, zboí ve statek; a ekonomiku znovu přiblíila potřebám člověka, co bylo jejím úkolem od pradávna, ne jej vyměnila za mísu čočovice snadných zisků.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.