Jan Novotný

Moji milí básníci

Několik dní jsem strávil v nemocnici leže na zádech, mohl jsem jenom zírat do stropu. Tři věci mi skýtaly útěchu. Zavřel jsem oči a promítal si na vnitřní stranu víček své cesty po horách. Zdálo se mi, že cítím dokonce únavu z dlouhých pochodů. Pak jsem si vsunul do uší sluchátka a poslouchal Chestertonovy povídky. A konečně jsem si přeříkával básně. Uvědomil jsem si, že mi možná budou jednou v životě poslední útěchou. Chtěl bych nyní na jejich tvůrce vděčně vzpomenout.

Kdo mě uvedl do poezie, mohu stanovit jednoznačně. Byl to Josef Václav Sládek. Jeho verše jsou pro mě neodlučitelné od ilustrací Adolfa Zábranského, knížka z dětství se už kamsi zatoulala, ale získal jsem ji znovu v antikvariátě. Po návratu z nemocnice se znovu nořím do básníkova světa, který je vyplněn lesy, poli a nebesy a obydlen zvířaty a ptáky. Jejich radosti jsou dítěti blízké – pes skáče, kočka mlsá, slavík zpívá. Nechybí ale ani drsnost světa, malé oblíbené sele vyrůstá v pašíka a jsou z něho jitrnice, na mouchy číhá hrůzný pavouk. Snad nejraději mám báseň o kocourkovi pronásledovaném pěti psy. Vyvolává ve mně vždycky vzpomínku na jistý srpnový den – doufal jsem, že vyzrajeme na psy podobně jako kocourek, který se uchýlil na jabloňový strom a vydržel na něm, dokud to bylo nutné. Rozepisoval jsem a rozvěšoval básničku – žel, můj kocourek-národ to na stromě rezistence nevydržel.

Ke Sládkovi se brzy přidružil důstojný společník – František Hrubín. Také on má kongeniálního ilustrátora – Jiřího Trnku.

Táta včera na venku
našel první sněženku.
Vedle petrklíč,
zima už je pryč.

Dá se lépe a stručněji vystihnout úžas z příchodu jara?

Dalšího mého milého básníka už asi každý znát nebude. Jmenoval se Vladimír Thiele a psal, jak si nyní zjišťuji, hlavně pro děti. Sbírka, kterou jsem míval v dětské knihovničce, má název Třesu, třesu z rukávu a ilustroval ji rovněž Mistr – František Bidlo. První, co se mi stále vybavuje, jsou verše

Když jsme byli v Olomouci,
létali tam také brouci.
A teď jsme už v Praze,
tam létají saze.

Udělalo mi radost, že mé bydliště je také námětem poezie. Vzpomínám též na jezevčíka, který se prohrabal celou zeměkoulí a jehož s údivem pozoruje Bidlem skvěle vystižený Indián.

Ještě jsem měl rád Abecedu Aleny Ladové. Teprve nyní se dovídám ze Sítě, že básničky malířce – Ladově dceři – napsal Miloš Holas. Ani on si nezaslouží zapomenutí už pro to, jak zpracoval písmeno ř – pamatuji si je nejvíce, protože se mě na příslušné básni rodiče marně snažili naučit jeho správné výslovnosti

Řekni, řekni, řekl táta:
řeka plyne, řeka chvátá.
Řekni, řekni: řeřicha,
řeka plyne do ticha.
Řekni, řekni: Řehoři,
řekou plavou úhoři.

To tedy byli nejmilejší básníci mého dětství. O básnících chlapectví a jinošství snad příště.

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Moji milí básníci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu