Několik dní jsem strávil v nemocnici lee na zádech, mohl jsem jenom zírat do stropu. Tři věci mi skýtaly útěchu. Zavřel jsem oči a promítal si na vnitřní stranu víček své cesty po horách. Zdálo se mi, e cítím dokonce únavu z dlouhých pochodů. Pak jsem si vsunul do uší sluchátka a poslouchal Chestertonovy povídky. A konečně jsem si přeříkával básně. Uvědomil jsem si, e mi moná budou jednou v ivotě poslední útěchou. Chtěl bych nyní na jejich tvůrce vděčně vzpomenout.
Kdo mě uvedl do poezie, mohu stanovit jednoznačně. Byl to Josef Václav Sládek. Jeho verše jsou pro mě neodlučitelné od ilustrací Adolfa Zábranského, kníka z dětství se u kamsi zatoulala, ale získal jsem ji znovu v antikvariátě. Po návratu z nemocnice se znovu nořím do básníkova světa, který je vyplněn lesy, poli a nebesy a obydlen zvířaty a ptáky. Jejich radosti jsou dítěti blízké – pes skáče, kočka mlsá, slavík zpívá. Nechybí ale ani drsnost světa, malé oblíbené sele vyrůstá v pašíka a jsou z něho jitrnice, na mouchy číhá hrůzný pavouk. Snad nejraději mám báseň o kocourkovi pronásledovaném pěti psy. Vyvolává ve mně vdycky vzpomínku na jistý srpnový den – doufal jsem, e vyzrajeme na psy podobně jako kocourek, který se uchýlil na jabloňový strom a vydrel na něm, dokud to bylo nutné. Rozepisoval jsem a rozvěšoval básničku – el, můj kocourek-národ to na stromě rezistence nevydrel.
Ke Sládkovi se brzy přidruil důstojný společník – František Hrubín. Také on má kongeniálního ilustrátora – Jiřího Trnku.
Táta včera na venku
našel první sněenku.
Vedle petrklíč,
zima u je pryč.
Dá se lépe a stručněji vystihnout úas z příchodu jara?
Dalšího mého milého básníka u asi kadý znát nebude. Jmenoval se Vladimír Thiele a psal, jak si nyní zjišťuji, hlavně pro děti. Sbírka, kterou jsem míval v dětské knihovničce, má název Třesu, třesu z rukávu a ilustroval ji rovně Mistr – František Bidlo. První, co se mi stále vybavuje, jsou verše
Kdy jsme byli v Olomouci,
létali tam také brouci.
A teď jsme u v Praze,
tam létají saze.
Udělalo mi radost, e mé bydliště je také námětem poezie. Vzpomínám té na jezevčíka, který se prohrabal celou zeměkoulí a jeho s údivem pozoruje Bidlem skvěle vystiený Indián.
Ještě jsem měl rád Abecedu Aleny Ladové. Teprve nyní se dovídám ze Sítě, e básničky malířce – Ladově dceři – napsal Miloš Holas. Ani on si nezaslouí zapomenutí u pro to, jak zpracoval písmeno ř – pamatuji si je nejvíce, protoe se mě na příslušné básni rodiče marně snaili naučit jeho správné výslovnosti
Řekni, řekni, řekl táta:
řeka plyne, řeka chvátá.
Řekni, řekni: řeřicha,
řeka plyne do ticha.
Řekni, řekni: Řehoři,
řekou plavou úhoři.
To tedy byli nejmilejší básníci mého dětství. O básnících chlapectví a jinošství snad příště.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.