Zdeněk Víšek

Generál Vlasov a hodnocení českých historiků a politiků

Jednou z nejkontroverznějších postav druhé světové války byl nepochybně generál Andrej Andrejevič Vlasov, od jehož popravy v moskevském vězení uplynulo na počátku srpna letošního roku 70 let.

Osudy generála Vlasova (a jeho vojsk) jsou spojovány především se sovětsko-německým válečným zápasem v letech 1941–1945, avšak v závěrečné fázi života tohoto člověka nalezneme skutečnosti, které jej spojují především s politickým a vojenským vývojem v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava, neboť v listopadu 1944 byl v Praze založen za nacistické podpory tzv. Výbor osvobození národů Ruska; Vlasov se stal jeho předsedou. A o půl roku později (za naprosto změněné politicko-mocenské situace) se pak příslušníci „jeho“ vojsk, konkrétně 1. divize tzv. Ruské osvobozenecké armády, zúčastnili bojů během Pražského povstání na straně českých povstalců, což ovšem Vlasova a jeho vojáky nezachránilo před sovětským zajetím.

Objektivní hodnocení skutků této historické osobnosti, jak již naznačily předchozí řádky, je nepochybně dosti komplikované a složité, stejně jako byla rozporuplná jeho životní cesta, která je spjata s předválečným a především válečným působením v Rudé armádě, kdy se podílel na úspěšné obraně Moskvy v prosinci 1941, s jeho následným zajetím německými vojsky roku 1942 a pozdější spoluprací s nacistickými orgány při budování tzv. Ruské osvobozenecké armády. Ta měla Rusko zbavit nadvlády Stalina a bolševiků, což bylo ovšem poněkud překvapující u vysoce postaveného člověka Stalinova režimu, který až do roku 1942 své antibolševické smýšlení nijak neprojevoval – navzdory rozsáhlému hladomoru na Ukrajině, moskevským politickým procesům a masivním stalinským čistkám v sovětské armádě na sklonku třicátých let.

Podobně obtížné je historické zhodnocení existence jemu podřízených vojsk, jejichž plné oficiální pojmenování znělo Ozbrojené síly Výboru pro osvobození národů Ruska (VS KONR), zkráceně pak Ruská osvobozenecká armáda (ROA). Vlasovova armáda byla nejznámější vojenské seskupení někdejších sovětských občanů (z velké většiny ruské národnosti), kteří se na straně nacistického Německa – částečně dobrovolně a částečně z donucení – připravovali za druhé světové války na boj proti Rudé armádě. K tomu však fakticky nikdy nedošlo, neboť po epizodickém a ojedinělém střetu se sovětskými vojsky v dubnu 1945 na východní frontě nakonec vlasovci své zbraně obrátili o necelý měsíc později proti svým někdejším německým patronům.

Je obtížné jednoznačně stanovit, jaká byla převažující motivace vstupu desetitisíců bývalých sovětských občanů do Vlasovovy armády (stejně tak do jiných ozbrojených ruských protisovětských formací, jako byly například Ruská osvobozenecká lidová armáda, Ruská lidová národní armáda, První ruská národní armáda nebo Družina, které vznikaly již dříve na obsazených územích Ruska a jež se nacházely zcela mimo vliv generála Vlasova) – zda se jednalo ideologické či politické motivy, nebo o snahu uniknout nelidským poměrům v nacistických koncentračních táborech, kde většinu sovětských zajatců čekala smrt v důsledku hladu, epidemických onemocnění nebo hromadných poprav.

V letech 1941–1945 se do německého zajetí dostalo 5 754 000 sovětských vojáků, z nichž 3 700 000 zahynulo, kdežto za první světové války mezi roky 1914 a 1917 padlo do nepřátelského (německého, rakousko-uherského nebo tureckého) zajetí 2 417 000 ruských vojáků, z nichž zahynulo „pouze“ 70 000. I tyto skutečnosti při hodnocení údajné nebo skutečné zrady vlasovců je nutno mít na paměti – zvláště u řadových vojáků a důstojníků.

Generála Vlasova zajali vojáci wehrmachtu po porážce 2. úderné armády na volchovské frontě u Leningradu 12. července 1942. Ještě téhož roku předložil německému velení návrh na vytvoření „ruské armády“ pro boj po boku hitlerovského Německa. V letech 1942–1944 se pak účastnil ve prospěch této myšlenky řady důvěrných jednání i propagačních veřejných akcí.

Politické a vojenské souvislosti

O vytváření „ruské armády“ sledující vedle vojenských cílů též politické požadavky, byť protistalinské a antibolševické, ovšem nacistické vedení zprvu nemělo – v době svých vojenských úspěchů – z ideologických důvodů zájem, ale umožňovalo zapojení ruských tzv. dobrovolných pomocníků z řad zajatců (Hilswilligen, označovaných často jako hiwis), kteří sloužili v německých jednotkách jako řidiči nákladních i osobních automobilů, nosiči střeliva, pomocníci v kuchyni či kopáči hrobů. Brzy však byli „hiwis“ pověřováni také strážní službou se zbraní v ruce a později nasazováni do bojů – na frontě i proti partyzánům. Na jaře 1942 u polních jednotek wehrmachtu sloužilo asi 200 tisíc těchto „dobrovolných pomocníků“ a o rok později již 300 tisíc. Celkový počet příslušníků ruského národa, kteří za různých okolností v době 2. světové války vstoupili do služeb německé armády, je odhadován až na 700 tisíc, někdy dokonce na milion.

Neskrývaným cílem nacistického vpádu do Sovětského svazu byla likvidace bolševického systému, zároveň však bylo německé vojenské tažení, zahájené 22. 6. 1941, také agresivním výpadem proti ruskému národu, jehož cílem bylo – kromě okamžitého vyvražďování židovských obyvatel SSSR – nejen zničení ruské státnosti v jakékoliv podobě, ale především pozdější zotročení (případně i vyhlazení) slovanských národů Sovětského svazu, především pak Rusů samotných. Ke změně od počátku spíše negativního stanoviska ke vzniku samostatné ruské protibolševické armády přiměl nacistické představitele, především říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera, až vývoj na východní frontě v předposledním roce války, kdy po četných porážkách německých vojsk se sovětská armáda začala přibližovat k původním hranicím Německé říše.

Ruská osvobozenecká armáda pod vedením generála Vlasova nebyla jedinou protibolševickou vojenskou formací bývalých sovětských občanů, kromě již zmíněných ruských jednotek na obsazených částech SSSR působily jednotky místních ozbrojených nacionalistů – Ukrajinců, Litevců, Lotyšů, Estonců, Kavkazanů a krymských i povolžských Tatarů.

Založení Výboru na osvobození národů Ruska v Praze

Pod vlivem nepříznivého vývoje na východní i západní frontě schválil v září 1944 Himmler vytvoření Výboru pro osvobození národů Ruska (v ruské zkratce KONR) – jediného politického centra všech dosud rozptýlených protisovětských organizací. Rovněž bylo povoleno vybudování ruské protibolševické armády s ruským velením. K prvnímu osobnímu setkání Himmlera a Vlasova došlo 16. září 1944 v Hitlerově sídle v Rastenburgu ve Východním Prusku, kde bylo dohodnuto vytvoření tří ruských divizí.

Ustavující shromáždění KONR se konalo na Pražském hradě 14. 11. 1944. Předsedou KONR byl zvolen generál Vlasov, který zveřejnil čtrnáctibodové prohlášení, známé také jako Pražský manifest. V jeho závěru se mimo jiné uvádělo: Bratři a sestry ve vlasti! Stupňujte svůj boj proti stalinské tyranii, proti uchvatitelské válce. Organizujte své síly pro rozhodné vystoupení za práva, která vám byla odňata, za spravedlnost a blahobyt! Výbor pro osvobození národů Ruska vás všechny volá k jednotě a k boji za mír a svobodu!

Program prohlášení byl však v daných politických podmínkách naprosto neuskutečnitelný. Například v 11. bodě Pražského manifestu bylo – poněkud mnohoznačně – požadováno: Zničení režimu teroru a násilí. Zrušení násilného přesidlování a masového vyhnanství. Zavedení svobody náboženství, svědomí, slova, shromažďování, tisku. Zaručení nedotknutelnosti osoby, majetku a obydlí. Rovnost všech před zákonem, nezávislé a veřejné soudnictví...

Vydání tohoto demokratického politického manifestu pro obnovu ruského státu, jehož miliony občanů za bolševické a později nacistické nadvlády prošly nevýslovným utrpením, by za jiných okolností bylo nutno hodnotit jednoznačně pozitivně, ovšem těchto cílů nebylo možno dosáhnout ve spojení s nacistickou mocí, která sama nesla zodpovědnost za velmi závažné zločiny, jež byly hromadně páchány na národech Evropy a především Sovětského svazu.

Politický vliv Výboru na osvobození národů Ruska zůstal omezen pouze na malou část bývalých občanů SSSR (většinou ruské národnosti), kteří se vlivem válečných událostí nacházeli mimo své domovy.

Budování jednotek ROA v Německu

Dne 17. ledna 1945 podepsali zástupci KONR a nacistického ministerstva zahraničí finanční dohodu o bezúročné půjčce za účelem zajištění vyzbrojení jednotek ROA. Byl to první dokument, kterým německý nacistický stát uznával Vlasovův výbor.

Již od listopadu 1944 probíhalo v Münsingenu ve Würtenbersku formování 1. divize Ruské osvobozenecké armády. Tato vojenská formace se skládala z různých jednotek stažených z fronty a většinou již silně zdecimovaných. Její oficiální označení znělo 1. divize Ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska a v rámci členění německého wehrmachtu byla označena jako 600. divize tankových granátníků. Vojáky této divize se stalo i 5000 příslušníků 29. granátnické divize SS, která byla vytvořena z někdejší antibolševické Ruské osvobozenecké lidové armády Bronislava Kaminského. Dva prapory této formace (v počtu asi 1700 mužů) se dopouštěly válečných zločinů během potlačování Varšavského povstání v srpnu 1944. Od ledna 1945 začali přicházet i propuštění ruští zajatci z koncentračních táborů, a tak divize dosáhla počtu 20 tisíc vojáků. Jejím velitelem byl plukovník Sergej Kuzmič Buňačenko, jenž byl v únoru 1945 povýšen na generálmajora. Všichni vojáci divize obdrželi nové německé polní uniformy se zvláštními nárameníky a rukávové odznaky s trojbarevným štítkem s nápisem ROA (v azbuce POA).

Druhá divize ROA (650. divize tankových granátníků) se formovala od poloviny ledna 1945 v táboře Heuberg rovněž ve Würtenbersku. Soustředilo se zde asi 18 tisíc vojáků a důstojníků (podle jiných údajů až 25 tisíc), kteří většinou přišli přímo ze zajateckých táborů. Jejich velitelem byl jmenován plukovník G. A. Zverev, v únoru 1945 rovněž povýšený na generála. Výstavba divize probíhala pomalu, bojová morálka vojáků byla nízká, pro nedostatek zbraní a munice nikdy nedosáhla operační hotovosti.

Plánovalo se i vytvoření třetí divize, které bylo zahájeno v Rakousku. V rámci německého armádního schematismu byla označována jako 700. divize a za jejího velitele byl předem určen generál M. M. Šapovalov. V únoru 1945 mělo být podle jednoho informačního zdroje pro novou divizi shromážděno asi 10 tisíc vojáků, podle dalších zdrojů ovšem skutečný počet jejích příslušníků nikdy nepřekročil 2700 mužů.

I když generálu Vlasovovi podléhaly ještě některé další jednotky (například Letecké síly KONR), celkový počet jemu podřízených vojáků a důstojníků (přibližně 50 tisíc mužů) dosahoval maximálně pěti procent všech ruských dobrovolníků působících za války v německých službách.

Nasazení na frontě proti Rudé armádě

Dne 2. března 1945 dostal velitel 1. divize generál Buňačenko rozkaz k přesunu do bojového prostoru ke skupině německých armád Visla. Tehdy došlo k prvním sporům mezi Buňačenkem a německým velením, neboť generál Buňačenko, jehož vztah k Německé říši nebyl tak loajální jako vztah Vlasovův, zprvu odmítal vést své vojáky do předem ztraceného boje s Rudou armádou. Dne 5. března se sám Vlasov s německým velením dohodl o nasazení „své“ armády na řece Odře, nedaleko Frankfurtu nad Odrou, a tak jeho vojska – konkrétně 1. divize pod Buňačenkovým vedením – se vydala ve dnech 6.–8. března 1945 na pěší pochod ve třech proudech na místo určení. I druhá divize ROA se měla účastnit bojového vystoupení proti Rudé armádě v prostoru Odry, avšak nikdy tam nedorazila. Její příslušníci později zamířili do jižních Čech, kde byli v květnu 1945 zajati Rudou armádou.

Útok 1. divize ROA na sovětské pozice byl naplánován na 13. dubna 1945, kdy se také uskutečnil. Příslušníci divize zaútočili na postavení nepřítele na soutoku Odry a Nisy u Erlenhofu, ale nebyli schopni dobýt předpokládaný prostor a donutit tak sovětské vojáky stáhnout se na druhý břeh řeky Odry. Sami po několika hodinách bojů ustoupili a vrátili se do původních pozic. To bylo jediné přímé střetnutí vojsk Ruské osvobozenecké armády (jako samostatné formace) a Rudé armády na východní frontě.

Postup vlasovců do Čech

V polovině dubna 1945 začalo vleklé jednání o osudu 1. divize mezi jejím velitelem S. K. Buňačenkem a zástupci německé armády. Nehledě na rozkazy, které Buňačenko obdržel, začal svou divizi přesouvat na jihozápad po trase Erlenhof – Bad Schandau, kam dorazila 21. dubna 1945.

Hranice bývalé Československé republiky – tehdy však stále ještě německé župy Sudety – překročily divizní útvary 24. dubna 1945 severně a severovýchodně od Děčína. Zde štáb divize navštívil 26. dubna náčelník štábu armádní skupiny „Mitte“ gen. Ludwig von Natzmer. Přivezl rozkaz maršála Ferdinanda Schörnera, na jehož základě se měla divize přesunout k Brnu a zaujmout obranný úsek. Přesun se měl uskutečnit po železnici. Tento rozkaz velitelé jednotek divize s výhradami přijali, ale již o den později divize pod Buňačenkovým velením v podstatě vypověděla poslušnost německé armádě, neboť se vyhnula prostoru, odkud měl vyjet železniční transport, a pokračovala v samostatném postupu do nitra Čech. Postupovala v několika proudech v širokém pruhu především do prostoru severočeských Loun – směrem od Mostu a Teplic.

Záměrem velení 1. divize bylo pravděpodobně spojení s 2. divizí generála Zvereva. Konečným cílem vlasovců pak bylo dostat se do amerického, případně britského zajetí. V této době byl ovšem již vliv generála Vlasova na další akce 1. divize jen velmi omezený a rozhodující mocenské postavení v této vojenské formaci získal generál Buňačenko, který – na rozdíl od Vlasova – byl nakloněn i případnému ozbrojenému protiněmeckému vystoupení.

Květnový epilog vlasovského hnutí

Další cesta jednotek 1. divize ROA směřovala – po několikadenním odpočinku – z Lounska na jih, případně na jihozápad, a to ve dvou pochodových proudech. První postupoval na Rakovník, druhý do Lán, kde došlo 3. 5. 1945 k setkání generála Buňačenka a členů jeho štábu s kapitánem protektorátního vládního vojska Rendlem, velitelem stráže lánského zámku. Ten žádal Buňačenka a jeho spolupracovníky o podporu očekávaného českého povstání. Výsledky jednání pak předal prostřednictvím českého vojenského velitelství v Kladně pražskému velitelství „Bartoš“ v čele s generálem Kutlvašrem.

Setkávání vlasovců a představitelů odboje, ať již samozvaných či oficiálních, nakonec vyústila ve změnu směru pochodu divize, namísto na jih ke Kaplici, kde se nacházela 2. divize, postupovat na severovýchod na pomoc bojující Praze, kde 5. května 1945 vypuklo protinacistické povstání.

V době, kdy nedostatečně vyzbrojení povstalci bojovali proti německé přesile a snažili se vzdorovat německým vojskům, byla pomoc 1. divize ROA velmi vítána, o čemž svědčí nejen dochované fotografie, ale i vzpomínky přímých účastníků povstání, včetně jeho vedoucích představitelů. Cílem vlasovců, kteří zahájili boj na straně českých povstalců, byla nepochybně snaha o politickou a morální rehabilitaci, jež by umožnila přijetí do amerického zajetí – a tedy záchranu před zajetím sovětským.

Vojáci 1. divize vstoupili na Buňačenkův rozkaz a proti postoji Vlasova do Prahy v různých směrech 6. května ráno. Jejich příchod znamenal pomoc povstalcům především proto, že se do boje zapojily pravidelné vojenské útvary, jejichž vojáci měli bojový výcvik a byli relativně dobře vyzbrojeni. Zásah poměrně silných dělostřeleckých, tankových i jiných jednotek ROA představoval dočasnou změnu vojenské situace v Praze ve prospěch povstalců.

Vlasovci a Česká národní rada

Vedení České národní rady, jež stanula v čele povstání, v té době ovšem řešilo politický problém, zda je únosné, aby na pomoc ohrožené Praze přispěchali příslušníci ROA, kteří ještě nedávno byli spojenci Německa a stále se označovali za odpůrce Stalina. Pomoc vlasovců byla z vojenského hlediska vítaná, avšak ČNR vlasovce odmítala oficiálně uznat za spojeneckou bojující stranu. Proti ROA a její účasti v povstání vystupovali především komunističtí členové České národní rady v čele s místopředsedou Josefem Smrkovským, kteří odmítali jakoukoliv spolupráci s vlasovci. Proto byli příslušníci ROA postupně z bojů v Praze staženi a jednotlivé formace 1. divize v noci ze 7. na 8. 5. opustily hlavní město. V Praze však i po jejich odchodu zůstaly nadále některé izolované skupiny ozbrojených vlasovců a v nemocnicích byli léčeni zranění vojáci Vlasovovy armády. Jejich osud byl po příchodu Rudé armády do Prahy většinou tragický, mnohé důstojníci Rudé armády či NKVD zastřelili – někdy přímo v nemocničních pokojích.

K hodnocení přínosu vlasovců v době Pražského povstání se vyslovili (byť ve zcela jiných historických obdobích) i dva nejvyšší představitelé České národní rady z roku 1945 – její nestranický předseda a významný literární historik Albert Pražák a místopředseda Josef Smrkovský, na sklonku okupace člen IV. ilegálního vedení Komunistické strany Československa.

Profesor Pražák o účasti vlasovců v Pražském povstání ve svých poválečných pamětech Politika a revoluce, které byly ovšem knižně vydány až roku 2004, uvedl: Vlasovci se skutečně pomalu stahovali na periferii Prahy, ale i tak na této zpáteční cestě vydatně pomáhali a leckterou část Prahy zachránili. Dobyli si tak srdce i vděku mnohých ohrožených Pražanů, kteří na ně dosud vzpomínají a nedají na ně dopustit.

Podobný názor zastával, ale až v době Pražského jara 1968, kdy své odmítavé stanovisko vůči ROA z roku 1945 pozměnil, také Josef Smrkovský, když o vlasovcích řekl: Hodnocení vlasovců je složité... Historickým faktem zůstává, že vlasovci 6. května Praze pomohli a pomohli jí vydatně.

Konec ROA

Oddíly ROA se postupně stahovaly do prostoru kolem Suchomast u Berouna a odtud v několika pochodových proudech směřovaly dále na jih ve směru Jínce – Příbram – Rožmitál. Po dobu přesunu docházelo ke střetům s německou armádou, většinou se však jednalo o incidenty menšího rozsahu. V dopoledních hodinách 10. 5. 1945 čelo postupující kolony 1. divize ROA dosáhlo demarkační čáry mezi sovětskou a americkou okupační zónou a poprvé se zde důstojníci divize setkali s americkými vojáky. Později se již celá odzbrojená divize přesunula o něco blíže k demarkační čáře – do prostoru vesnice Lnáře, kde byla divize 12. května 1945 rozpuštěna.

I přes snahu generála Vlasova i jiných důstojníků divize nedošlo k dohodě s představiteli americké armády o přechodu 1. divize přes demarkační čáru, a tak její příslušníci byli nuceni zůstat na té straně linie, která spadala pod správu Rudé armády. Část příslušníků divize si uvědomila svůj možný neblahý osud v sovětském zajetí, a tak se alespoň skupinky vojáků pokoušely – někdy i úspěšně – přejít demarkační linii. Větší část divize ale zůstala a byla zajata sovětskými vojsky.

Dne 12. května 1945 padli do sovětského zajetí také generálové Vlasov a Buňačenko, kteří byli později letecky deportováni do Sovětského svazu. Na základě rozsudku vojenského soudu byli 2. srpna 1946 generálové Vlasov, Buňačenko a Zverev společně s devíti dalšími představiteli ROA v Moskvě popraveni oběšením. Generála Šapovalova zastřelili sovětští partyzáni v Čechách již v květnu 1945.

Osud příslušníků 1. divize ROA byl neblahý – pokud nebyli okamžitě zastřeleni jako zrádci Sovětského svazu, což se týkalo většinou důstojníků, byli deportováni do sovětských pracovních táborů.

Vlasovova armáda pohledem českých historiků před rokem 1989

Historici v době socialistického Československa při hodnocení Ruské osvobozenecké armády vždy zdůrazňovali, pokud o Vlasovově armádě vůbec psali, především fakt vojenské zrady a následnou spolupráci s nacisty, které se stoupenci generála Vlasova za války měli službou v ROA dopustit.

Například roku 1965 komunistický historik Karel Bartošek (1930–2004), který ale v sedmdesátých letech jako politický vězeň Husákova režimu a pozdější exulant ve Francii nepochybně prošel výraznou proměnou svých politických postojů, o vlasovcích v knize Pražské povstání 1945 uvedl toto jednoznačně odmítavé stanovisko: Čím je tzv. Vlasovova armáda? Nemůžeme se tentokrát při naší odpovědi vyhnout morální kategorii. Je to armáda zrádců vlasteneckého úsilí sovětského lidu ve druhé světové válce a – nebojme se slov – v jejich jednotkách je řada těch nejhorších zločinců, jaké tento válečný požár zažil. O charakteru „Vlasovovy armády“ nemůže být ani na chvilku pochyb. ... Je to armáda vyhraněně protilidová, sloužící nacifašismu na nejrůznějších úsecích a zaměřená především proti SSSR. Taková armáda je vážným nebezpečím pro každý lidový antifašistický boj.

Podobně příkré hodnocení se objevuje i o dvacet let později v publikaci Jak to bylo v květnu 1945 pracovníka tehdejšího Československo-sovětského institutu ČSAV v Praze Václava Melichara, který o Ruské osvobozenecké armádě v Praze napsal: Zároveň s hrdinským bojem pražského lidu proti německé přesile došlo v průběhu povstání k některým vážným komplikacím. Mezi ně patří především příchod tzv. Vlasovovy armády, jejíž jednotky se objevily v pražských předměstích, na Smíchově, v Řepích, v Ruzyni, v Radotíně dne 6. května. Byli to zrádci sovětského lidu, kteří z různých důvodů, ale dobrovolně vstoupili do německých služeb a kteří měli na svědomí mnoho ukrutností proti národně osvobozeneckému hnutí v zemích okupovaných Němci. V posledních dnech války, když bylo jasné, že se budou muset zodpovídat ze svých zločinů, hledali nějaké alibi a byli ochotni vystoupit i proti Němcům.

V naprosto negativním hodnocení ROA česká oficiální historiografie setrvala vlastně až do samotného konce komunistického režimu; slovníková příručka Český antifašismus a odboj z roku 1988, tedy již v době Gorbačovovy přestavby, o vojácích generála Vlasova v úvodu příslušného hesla uvedla: Vlasovci – vojenské jednotky složené z dezertérů Rudé armády a naverbovaných protisovětských živlů v zajateckých táborech a na okupovaném území Evropy.

Naopak o poznání příznivěji vlasovce a jejich účast v povstání zhodnotil literární historik, účastník protinacistického odboje, politický vězeň 50. let a signatář Charty 77 Václav Černý (1905–1987) v druhém díle svých Pamětí, jež sice byly napsány v 70. letech 20. století, ale v Československu byly vydány až roku 1992: Vlasovci zasáhli na pouhé zavolání o pomoc, udeřili mocně na Pankráci, na Vinohradech (Lobkovicovo náměstí), na Smíchově, na Žižkově, pronikli až k Obecnímu domu, to vše dne 7. května, byli to stateční lidé, padlo jich okolo tří set.

... a po roce 1989

S nástupem devadesátých let 20. století jsme při hodnocení fenoménu vlasovského hnutí svědky často zcela odlišných přístupů, které jsou ovlivněny nejen badatelskými poznatky a interpretacemi, ale i politickou orientací jednotlivých historiků, případně i osobní zkušeností.

Jako příklad stanoviska, jež je do jisté míry shodné pro téměř všechny studie a články, které se bez všech předpojatostí snaží o objektivní zhodnocení významu Vlasovovy armády, je možno uvést názor vojenského historika Karla Richtera, který v závěru své práce Případ generála Vlasova (1992) o této historické postavě píše: Kdo může jednoznačně rozhodnout, zda tento muž, osudem vklíněný do svěráku volby mezi dvěma diktátory, byl zrádcem sovětského lidu, nebo vlastencem usilujícím o porážku Stalinovy tyranie ve jménu nové, demokratické budoucnosti národů Ruska? Zdá se, že k definitivní odpovědi na tuto otázku ještě nedozrál čas...

Někteří čeští historikové ve svobodných poměrech po roce 1989 hledali důvody protisovětských postojů vlasovců – ve snaze o jejich alespoň částečnou rehabilitaci – především v motivech politických jako do značné míry logickou a oprávněnou reakci na Stalinův nepřátelský postoj vůči těm sovětským vojákům, kteří za války padli do německého zajetí, a sovětské vedení je proto považovalo za zrádce. Například politický vězeň 50. let a posrpnový exulant Stanislav A. Auský (1922–2010), jenž se v řadách 2. pluku 1. divize ROA květnových bojů v Praze zúčastnil, ve své knize Vojska generála Vlasova v Čechách (1996) uvádí: Miliony zajatců Rudé armády se od své vlastní vlády dočkaly pouze toho, že Stalin prohlásil, že neexistují, a pokud existují, pak jsou jako zrádci, kteří složili zbraně, zbaveni občanských práv, a tedy jako by neexistovali... Nebyl to však pouze hlad, který donutil zajatce změnit stejnokroj, jak to zjednodušují někteří autoři. Zradila je vlast, zřekla se jich, přestali existovat, a to v takovém množství, jaké zatím nemá obdoby.

V hodnocení Ruské osvobozenecké armády je ale přesto poměrně kritický historik Miroslav Tejchman, který ve své studii Ve službách Třetí říše z roku 1999 píše: Poválečný osud dobrovolníků-občanů Sovětského svazu byl nepochybně z všeobecného lidského hlediska dlouhou řadou osobních tragédií, avšak z hlediska všeobecných morálních principů představovali dobrovolníci pro naprostou většinu lidí z ostatního světa zrádce své země, kteří sloužili v armádě jejího nepřítele... Na konci druhé světové války se všeobecně považovalo za přirozené účtování s těmi, kteří dobrovolně přešli k nepříteli a vstoupili do jeho služeb.

Velmi tvrdě se s těmito lidmi vypořádali v Sovětském svazu – účtování totalitního státu bylo pochopitelně takřka totálně nemilosrdné. Důstojníky v německé uniformě popravovali, prosté vojáky poslali na dvacet pět let do gulagu. V roce 1956 byli všichni propuštěni. Méně se již dá pochopit, že sovětské vojáky, kteří v zajetí odmítli vstoupit do zmíněných jednotek a raději prožili válku v pekle zajateckého tábora, čekal po návratu stejný osud – pobyt v gulagu, byť obvykle dostávali jen „desítku“. Nakonec však lágr opouštěli takřka po stejné době jako „vlasovci“.

Otázka, jež zůstává

V současném Rusku je generál Vlasov stále vnímán a hodnocen jako vlastizrádce, přestože sovětský systém, vůči kterému se – spíše politicky než vojensky – vymezoval, zanikl již před čtvrt stoletím. I po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se proto v Ruské federaci nekonala žádná setkání ještě žijících vlasovských bojovníků a samotnému Vlasovovi nebyly vztyčovány pomníky jako Banderovi na západní Ukrajině. Toto jednoznačně celospolečensky negativní hodnocení generála Vlasova však neplatí pro jiné podobné postavy druhé světové války, které se za pomoci nacistického Německa, fašistické Itálie či císařského Japonska pokoušely dosáhnout „osvobození“ svých národů. Ať to již byl zmíněný Stepan Bandera na Ukrajině, velký jeruzalémský muftí Amin el-Huseiní na Blízkém východě či Subhásčandra Bose v Britské Indii, neboť tito místní nacionalističtí vůdcové byli (či stále ještě jsou) ve svém národním prostředí považováni – ať již větší či menší částí národa – za statečné bojovníky za svobodu. Podobně dosud některé vrstvy hodnotí též dr. Tisa na Slovensku nebo Ante Paveliče v Chorvatsku.

Hlavním důvodem asi trvale záporného hodnocení generála Vlasova ruskou společností je nepochybně skutečnost, že údajné osvobození Ruska od zločinného Stalinova režimu připravoval se svými spolupracovníky za podpory nacistického Německa. Jeho vítězství by totiž znamenalo nejen konec sovětského režimu, ale pravděpodobně i fyzický konec mnoha desítek milionů ruských „podlidí“ bez ohledu na jejich politické smýšlení, což – mimo jiné – ukázal tragický osud od bolševické moci „osvobozených“ sovětských válečných zajatců nebo v letech 1941–1944 nacisty „osvobozovaných“ obyvatel Leningradu.

Asi nejzávažnějším problémem v rámci celkového hodnocení „činnosti“ generála Vlasova tak zůstává otázka, zda si této skutečnosti byl vědom. Byl skutečně přesvědčen, že „demokratické“ Rusko je možno vybojovat společně s Hitlerem a Himmlerem?

Zdeněk Víšek

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů