Nejen o brexitu s Češkou žijící v Londýně

Britové – multikulturní společnost

Tereza Vaclová (1985) vystudovala molekulární biologii a genetiku v Olomouci a v Brně. V rámci doktorandského studia se pak v Madridu zabývala výzkumem rakoviny prsu. Nyní žije v Londýně a působí jako vědecká pracovnice v The Institute of Cancer Research.

Jak jste se dostala do Anglie, souviselo to nějak s oborem vašeho studia?

Vždycky mě fascinovala příroda a medicína, a i když jsem si nebyla jistá, co přesně bych chtěla studovat, přihlásila jsem se na bakalářský obor molekulární a buněčná biologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Popravdě jsem přesně nevěděla, co od toho čekat, ale znělo to zajímavě. A toto spíše náhodné rozhodnutí podstatně ovlivnilo můj budoucí život. Jelikož mě studium fungování buněk a organismů nadchlo, pokračovala jsem dále v magisterském studiu na Masarykově univerzitě v Brně, obor molekulární biologie a genetika. Důležitou roli v mém profesním vývoji sehráli i mí učitelé, Martin Fellner v Olomouci a Stjepan Uldrijan v Brně, kterým tímto moc děkuji. Oba mě motivovali vypracovat závěrečné práce v angličtině, přestože jsem s cizím jazykem ještě bojovala, umožnili mi aktivně se zapojit do různých výzkumných projektů a hlavně mě podpořili v rozhodnutí vyjet na několik měsíců do Oxfordu v rámci programu Erasmus. Cizí země, lidé z různých koutů světa, poznávání nových kultur, zvyků, jídel, ale také rozšíření obzoru v oboru, možnost učit se od uznávaných specialistů na výzkum rakoviny... To všechno pro mě bylo nové a fascinující.

Po dokončení magisterského vzdělání jsem byla vybrána na doktorské studium ve Španělském národním centru pro výzkum rakoviny (Centro Nacional de Investigaciones Oncológicas) v Madridu. Víc než čtyři roky jsem se zabývala studiem dědičné rakoviny prsu a testovala, jak různé mutace genu BRCA1 ovlivňují odpověď pacientů na léčbu novými přípravky. V lednu 2015 jsem obhájila disertační práci, a opět jsem stála na křižovatce a rozhodovala se co dál. Nakonec zvítězil Londýn, z profesních i osobních důvodů. Již více než rok pracuji jako post-doktorandská vědecká pracovnice v Institutu pro výzkum rakoviny (The Institute of Cancer Research), kde v podstatě volně navazuji na svůj předchozí výzkum. Tentokrát se ale zaměřuji především na studium rakoviny prsu u mužů, což zdaleka není tak vzácné onemocnění, jak by si většina lidí mohla myslet. Přibližně procento všech případů rakoviny prsu připadá na muže, což dělá ve Velké Británii kolem 400 nově diagnostikovaných mužů ročně. Pochopením rozdílů mezi rakovinou prsu u žen a mužů můžeme lépe porozumět tomuto onemocnění a zlepšit možnosti léčby.

Nyní bydlím v městské části Fulham. Je to poměrně klidná rodinná čtvrť Londýna, z jihu ohraničená břehem Temže a na východě volně přecházející do Chelsea. Pro Fulham je typické množství osobitých kavárniček, malých obchůdků s delikatesami, hospod a parčíků. Londýn je rozmanité, multikulturní a drahé velkoměsto, každá část je specifická a já se teprve učím je poznávat a akceptovat se všemi pozitivy i negativy, které má.

Poslední velkou britskou událostí je brexit. Jaká je teď v Londýně nálada?

Přestože průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že budou výsledky plebiscitu dost vyrovnané, výsledek mě i mé okolí dost překvapil. Já osobně jsem volit nemohla, ale můj přítel ano, a tak jsme v posledních týdnech před referendem shromažďovali co nejvíc relevantních informací a po večerech sledovali vyhrocené diskuse rivalů v televizi. Bylo nám víc a víc jasné, že případný brexit změní mnohé a může zkomplikovat náš pobyt v Británii. To ráno po sečtení všech hlasů, a vlastně celý následující týden, byly referendum a jeho možné dopady hlavními tématy hovoru v celé zemi. Kromě všeobecně známého sledu událostí se objevilo i několik překvapivých věcí. Již v prvních hodinách po oficiálním vyhlášení výsledků se někteří zastánci brexitu přiznali, že nevědí, co se teď bude dít, a že se asi měli rozhodnout jinak. Hodně Britů si také začalo uvědomovat, že cestování po Evropě s britským pasem už nemusí být tak jednoduché, takže se vzápětí mnohonásobně zvýšil počet žádostí Britů s irskými kořeny o irský pas. Prakticky okamžitě po volbách se zděšení příznivci setrvání v EU začali podepisovat pod petici pro uspořádání druhého referenda. Jelikož se Severní Irsko, Skotsko a Londýn hlasováním jasně vyjádřili proti brexitu, reagovali na výsledky referenda vytvářením náhradních plánů, které by jim zajistily setrvání v EU. Asi nejextravagantnější nápad bylo vytvoření nové země s názvem ScotLond (spojení Skotska a Londýna).

Poznamenal brexit nějak situaci imigrantů a gastarbeitrů?

Čtyři týdny po referendu prvotní šok pomalu vyprchal, ale nálada je stále tak trochu napjatá. Hlavními problémy jsou nejistota, co přinese budoucnost, a rozpolcenost společnosti na dva nesmiřitelné tábory. Zdá se také, že populistická probrexitovská kampaň, jejímž hlavním argumentem bylo omezení migrace, vedla ke snížení tolerance vůči cizincům. Došlo k výraznému nárůstu počtu slovních a fyzických útoků převážně proti asiatům a lidem s africkými kořeny, ale také vůči nám tak blízkým a podobným Polákům. Tak mě napadá, jak by asi Británie prosperovala bez těch stovek tisíců Indů, Poláků, Pákistánců, Irů, Němců a dalších, kteří bydlí a tvrdě pracují (a tudíž platí daně) v UK. Třeba se to za pár let dozvíme, vzhledem k tomu, že mnoho cizinců začíná zvažovat, jestli zůstanou v UK.

Mě osobně výsledek referenda zatím nijak drasticky nezasáhl, ale mírně již můj život v Anglii ovlivnil. Kromě výše zmíněného nás s přítelem trochu znervózňovalo, zda nám cizincům v takové nestabilní situaci někdo pronajme byt, který jsme v té době zrovna sháněli. Ale ještě víc mě zneklidňuje, jak nová situace ovlivní mou práci a vědu obecně. Británie hradí velkou část svých prvotřídních výzkumných projektů z fondů Evropské unie, takže prvním, poměrně očividným důsledkem brexitu bude výrazné snížení financování výzkumu. Navíc některé mezinárodní spolupráce vědeckých týmů na celém světě mohou být ohroženy, mnoho neanglických vědců a profesorů na anglických univerzitách bude pravděpodobně hledat lepší podmínky pro život a profesní rozvoj někde jinde, možnosti britských studentů získat zkušenosti v jiných evropských zemích mohou být po definitivním opuštění EU omezené... Dokonce i mé pracoviště, které je financováno převážně charitativními organizacemi a jednotlivými dárci, již zaznamenalo snížení zisků kvůli přetrvávající nejistotě. Je těžké předpovědět, jestli a jak se vše změní, ale cítím snahu jednotlivců i různých organizací minimalizovat dopady brexitu, takže zůstáváme optimističtí a sledujeme, jak se situace vyvíjí.

Mnoho Čechů nemá s Velkou Británií žádné zkušenosti. Je třeba pravda, že je v Londýně často mlha?

Londýnská mlha je známý fenomén, prý je způsobena vysokým znečištěním ovzduší a správně se tedy jedná o smog. Pojem smog údajně vznikl právě v Londýně, a to spojením anglických slov smoke (kouř) a fog (mlha). Mlha zde skutečně dokáže vytvořit kouzelné a tak trochu melancholické scenérie. Většinou se pozvolna povaluje těsně u země a člověk si jí může užít do sytosti od podzimu do jara. Ale snad ještě charakterističtějším meteorologickým znakem, dá-li se to takto nazvat, je šedost. Každý si asi umí představit, jak vypadá typické britské počasí. A nejde ani tak o déšť, který vlastně nebývá tak intenzivní a častý, jak jsem si dřív myslela. Tu nápadnou šedost a temnotu způsobuje věčně zatažená obloha a nedostatek slunce. Ne všichni Londýňané by se mnou souhlasili, ale já jsem asi žila příliš dlouho v jihoevropské zemi, a tak je pro mě rozdíl v klimatu poměrně nápadný. Na druhou stranu ale musím přiznat, že jsem ve Španělsku nikdy neviděla takovou rozmanitou kolekci mraků a stínů jako v Anglii. A ačkoliv vždy budu dávat přednost horkému a slunečnému podnebí, britské klima občas také umí být kouzelné.

A co neblaze proslulá anglickou kuchyně?

Tradiční anglické recepty mi tak trochu připomínají poctivé vaření za dob našich babiček, s kvalitními lokálními surovinami a žádnými polotovary. Navzdory kvalitním ingrediencím ale jídla často nebývají příliš okořeněná, přílohou bývají brambory, připravené na sto všemožných způsobů, doplněné porcí mdlého spařeného hrášku, tak trochu bez chuti a bez zápachu. Osobně nemám příliš zkušeností s původními britskými jídly, jelikož nejím maso, a to je tu většinou hlavní ingrediencí. Příliš mě neoslnilo ani tak oblíbené fish & chips, což je obyčejná smažená ryba s hranolky pocákaná octem. Zdá se ale, že současná anglická kuchyně postupně začleňuje nové chutě a vůně z různých koutů světa a je tak stále rozmanitější a zábavnější. Trend zdravé stravy a návrat k jednoduchosti a experimentování s chutěmi se usazuje i tady. A velký podíl na tom mají nejrůznější kuchařské show v televizi, které jsou velmi populární. Moc si cením aktivit i u nás známého Jamieho Olivera, který ukazuje, jak dobré mohou být lokální suroviny a že se i přes týden dá vařit rychle, zdravě a za pár korun (tedy spíše liber). Takže se možná blýská na chutnější časy.

Pohybujete se v oblasti lékařského výzkumu. Jak funguje anglické zdravotnictví?

V Londýně žiji něco přes rok, což není dost dlouhá doba na to, abych naplno pronikla do tajů systému národní zdravotní služby. Ale pár zkušeností se zdejším zdravotním systémem už mám a dvakrát jsem narazila na velmi neprofesionální jednání. Poprvé, když jsem vyhledala pomoc kvůli zhoršujícímu se astmatu a doktor na pohotovosti zpochybňoval, že trpím touto nemocí, a poté se mě ptal, co a v jaké dávce mi má předepsat. No a podruhé mi zdravotní sestra sice potvrdila těžkou angínu, ale snažila se mi rozmluvit antibiotika, že prý jim bylo vedením řečeno, že se užívají příliš často. Asi ji ale zapomněli poučit, že tím nadužíváním se myslí jejich použití při běžných virových onemocněních. V těchto případech mi pomohla moje znalost biologie a medicíny a také kamarádka lékařka v Olomouci, kterou na dálku zásobuji dotazy.

Potkala jsem ale i profesionální a milé lékaře i sestry. Navíc běžně spolupracuji s onkology, kteří jsou nadstandardně kvalifikovaní a kompetentní a na londýnské poměry za svou práci vůbec nemají takové výdělky, jak bychom si mohli myslet. I přes spíše negativní reputaci britského zdravotnictví je pravda, že je dostupné komukoliv, některé skupiny obyvatel (důchodci, děti) mají speciální slevy a například antikoncepce je dostupná zcela zdarma.

Anglie je konstituční monarchie. To je další prvek, s nímž u nás nejsou žádné zkušenosti. Je královna a její rodina pro Brity důležitá, nebo je to jen taková historická show?

Přestože část Britů nesouhlasí s množstvím peněz, které jde na financování královské rodiny, obecně lze říci, že Britové královnu a její rodinu zbožňují. Alžběta II. nedávno oslavila úctyhodných 90 let a na trůnu sedí již téměř 64 let. Na její počest byly dokonce vyraženy nové mince s jejím portrétem a na pultech obchodů se objevily různé limitované edice známých produktů s vyobrazením panovnice. Ale snad ještě větší pozornost než sama královna vzbuzují její vnuk princ William a jeho žena princezna Kate, vévodové z Cambridge. Jak jejich svatba, tak narození obou dětí byly vysoce sledovanými mediálními událostmi. Jejich popularita asi pramení z toho, že ač zachovávají jistou profesionalitu, drží se při zemi, jsou v častém kontaktu s běžnými lidmi a chovají se skromně a přirozeně. Kate je zbožňovaná i pro svůj vkus, cokoliv si vezme na sebe, a často to jsou kousky z běžně dostupné konfekce, je během chvíle vyprodané. Nové vlny popularity královské rodiny využívá i mnoho firem a společností a prosperuje z ní i turistický ruch. Významné události jako královská svatba, jubilea či narození prince nebo princezny jsou s dostatečným předstihem využity na přilepšení britské ekonomice. Monarchie tímto způsobem výrazně přispívá ke zvýšení ročních příjmů.

V čem vidíte hlavní rozdíly mezi Českou republikou a Velkou Británií a v čem jsou si naopak obě země podobné? Co se vám obecně na Angličanech a Angličankách líbí, a co ne?

Trochu mi dělá problémy zaměřit se na srovnání Čechů s Angličany vzhledem k tomu, že v ČR nežiji už 6 let. Navíc v osobním životě a v práci trávím většinu času s lidmi z různých koutů světa, a tak s typickými Angličany tady v Londýně nepřijdu tak často do kontaktu. Přesto mohu s klidným svědomím vypíchnout několik rysů, kterými se Britové od nás liší.

Na rozdíl od nás (a ještě více od Španělů) Britové jen velmi neradi mluví o problémech na rovinu, cokoliv, co by mohlo vyvolat nějaké nepříjemné emoce, raději popíší obloukem, než aby to jednoduše vysvětlili. Rozhovor s nimi tedy většinou nebývá tak upřímný, jak jsme zvyklí u nás. Otázka „jak se máš“ je ekvivalentem pozdravu a neodpovídá se na ni jinak než „dobře“, zato v Česku je to podnět k zahájení konverzace o každodenních trápeních. V tom jsme my, a taky Poláci a Slováci, mistry a upřímně mi to trochu vadí, protože já sama raději hledám pozitiva za všech okolností. Je to můj způsob vyrovnávání se s náročnými situacemi, kterých se objevuje při životě mimo domov celkem dost.

Dalším rozdílem je tolerance vůči jiným kulturám, náboženstvím a národnostem. V Anglii, a hlavně v Londýně, žije tolik cizinců, že je zde multikulturní společnost normou a je obecně akceptována (což se ale může časem trochu změnit v souvislosti s pobrexitovými náladami). U nás se mimo Prahu a Brno setkáváme s jinými kulturami mnohem méně, jsme tedy vůči všemu tomu jinému a neznámému nedůvěřiví. Tak trochu překvapením pro mě po příjezdu do Anglie bylo zjištění, že většina i velmi vzdělaných Britů neumí pořádně žádný jiný jazyk než angličtinu. Na jednu stranu se to dá pochopit, vzhledem k tomu, že s angličtinou se člověk prostě domluví téměř kdekoliv. Ale já jsem celkem ráda, že v Česku se klade důraz na studium cizích jazyků. A přestože je obecně úroveň znalosti cizího jazyka mezi Čechy považována za spíše slabší, nejsme na tom myslím zas tak špatně. A já sama jsem skvělým příkladem toho, že i ten, kdo s angličtinou bojoval celou střední školu, se ji může naučit.

Ptal se Martin Burian.

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Nejen o brexitu s Češkou žijící v Londýně

Britové – multikulturní společnost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu