Miroslav Jašurek

Pragmatická reakce na britské odcházení

Velká Británie překvapila svět a možná i trochu sama sebe svým červnovým rozhodnutím opustit myšlenku evropské integrace. O možných dopadech brexitu se v odborných a politických kruzích i na veřejnosti mluvilo hojně ještě před samotným britským referendem. Něco jiného jsou ale teoretické debaty a něco jiného zase bezprostřední reakce států a státníků.

Z kontinentu se ozývá důraz na jednotu a tlak na Velkou Británii, aby nejprve potvrdila svůj závazek z Evropské unie odejít a podala „odhlášku“ předtím, než začne se zbytkem Evropy vyjednávat o nové podobě nastavení vztahů. Od jednotlivých členských států ale přicházejí i pragmatičtější reakce. České publikum se tak mohlo například dozvědět, že můžeme usilovat o přetažení části bankovních institucí a s nimi spojených finančních služeb z londýnské City. Banky sídlící v Londýně totiž nově budou potřebovat evropské licence, a za nimi se možná budou ochotné i stěhovat na kontinent.

Když pomineme otázku, jestli pro postupně se stahující britské banky a finančníky nebude lákavější některá ze spolkových zemí Německa – třeba jedna z těch, kterou Britové pomáhali po druhé světové válce fakticky zakládat – nebo třeba Nizozemí, je pragmatická rozvaha co dál zcela na místě.

Ovšem pro ryze pragmatické smýšlení je třeba nejprve pochopit stav, ve kterém jsme se jako součást Evropské unie (EU 27) po brexitu ocitli. Náš akční rádius pro pragmatičnost totiž zdaleka nekončí na našich státních hranicích. Naopak, nejpragmatičtější reakce potřebujeme realizovat za hranicemi, jinde v Evropě.

Míjející se depeše

V Listech 3/2016 představil Vladimír Špidla svou hypotézu o efektu akcelerace, kterou bude mít britské referendum o setrvání v Evropské unii, ať už dopadne jakkoliv. Svou úvahu uzavíral tím, že se dá očekávat tlak na urychlenou integraci eurozóny a vytvoření vlastních institucí, což by státy neplatící eurem uvrhlo do nové „šedé zóny“, jejíž kursy vůči jádru by kormidlovala Velká Británie.

S první složkou této úvahy, totiž s voláním po ještě hlubší integraci, jsme se mohli setkat zejména v prvních reakcích z Bruselu. Německé Frankfurter Allgemeine Zeitung přinesly jen pár dní po britském referendu zprávu, že předseda Evropské komise, jednašedesátiletý Lucemburčan Jean-Claude Juncker, má v plánu spojit tlak na co nejrychlejší odchod Velké Británie z EU právě s tlakem na takzvané dokončení hospodářské a měnové unie.

To znamená fakticky tlak na ty členské státy, které zatím eurem neplatí, aby společnou měnu přijaly co nejdříve. Juncker si tím vysloužil ostrou kritiku ze strany českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, ale také v Berlíně postoj šéfa evropských komisařů narazil jako příliš tvrdý. Odhodlání pokračovat v co nejrychlejším dokončení měnové integrace ale potvrdil i prezident Euroskupiny a současný nizozemský ministr financí Jeroen Dijsselbloem.

Spor o to, zda je Juncker mužem na svém místě, je více sporem o roli Evropské komise a Evropské rady a patří mezi ty spory, u kterých je dobrou odpovědí vždy jen nalezení momentální politické rovnováhy. Mnohem důležitější jsou motivace konkrétních návrhů. Tlak na urychlenou měnovou integraci totiž není žádný kapric bruselských úředníků, i když to při zběžném čtení nemusí být hned patrné. Plán na vytvoření hospodářské a měnové unie nespočívá v tom, že korunu, zlotý nebo forint nahradíme euromincemi. Znamená to zásadní změny v monetární i v hospodářské politice a první krok k vytvoření skutečného evropského rozpočtu, který by spravoval evropský ministr financí.

Rozpočet je na místě

Evropský rozpočet by nepochybně přinesl zajímavé možnosti těm státům, které dnes eurem platí, ale stále se jim nepodařilo překonat důsledky poslední hospodářské krize. Kromě Řecka je to také otázka Itálie, kde se rýsuje velký problém v bankovním sektoru. S rozpočtovou disciplínou má problém dnešní Francie. Nezaměstnanost ve Španělsku se pohybuje stále kolem 20 procent, v případě mladých do 24 let se podíl nezaměstnaných stále blíží polovině, což je v o něco menší míře problém i v Itálii, Řecku nebo Portugalsku.

Společný evropský rozpočet by sice muselo z velké části držet spořádané Německo, znamenal by ale v řadě zemí Evropy potenciál pro snazší získání úvěrů, prostředků na investice, a tedy na stimulaci hospodářského růstu celé eurozóny. V době, kdy z makroekonomických předpovědí začíná zaznívat vyhlížení další fáze ekonomické recese – a nemusí jít nutně o krizi, stačí běžné zpomalení jako přirozená součást ekonomického cyklu –, jsou na místě úvahy, jak zabránit v zemích na pokraji udržení sociálního smíru ještě většímu propadu.

Pro Českou republiku to zní jako mírně odtažitý příběh, národohospodářsky už nejméně rok a půl vykazujeme silný růst. Právě tady je ale čas na slibovaný pragmatismus. Stávající hospodářská kondice České republiky je podle všeho výrazně stimulovaná evropskými prostředky. Další část dobrých hospodářských výkonů má na svědomí export, kterému pomáhá slabá koruna. Jenže u evropských fondů máme nyní perspektivu do roku 2020, dál je to z hlediska objemu a priorit kohezní politiky otevřená otázka. A v neposlední řadě je tu i otázka, zda by vůbec dál pokračovala kohezní politika, jak ji známe, kdyby se naplnil scénář integrované eurozóny se společným rozpočtem.

Ten by totiž stávající funkce kohezních fondů nepochybně převzal, a možná v rámci obvyklých redistribučních mechanismů také lépe zvládl dosahovat konvergence. Na státy mimo eurozónu by pak snadno mohly zbýt asi tak malé objemy prostředků, jaké vynakládá třeba rostoucí Česká republika na svou zahraniční rozvojovou pomoc (asi 0,1 procenta hrubého národního důchodu). Ani slabá koruna by v tu chvíli zřejmě nestačila tak malý objem prostředků proměnit v hospodářský zázrak.

Chytit růst a nepustit

Růst přitom pro nás dnes není jen prázdná mantra, kterou opakují politici a ekonomové v televizi, aby dali lidem programový obolus. Hospodářský růst je naprosto pragmatická cesta, jak se vyrovnat se strukturálními ranami, které jsme utržili v nedávné hospodářské krizi. V nich je potřeba vidět příčiny například současné krize ve stavebnictví – zavedené kanceláře a podniky se stihly rozpadnout, zkušené týmy rozejít. Obnovit takové zázemí znamená nutnost udržet prorůstové impulsy.

Pokud si nejsme zcela jistí, zda a do jaké míry nám do ekonomiky znovu připlyne růst v podobě bruselských eur, je také zcela pragmatické rozhlížet se po ostatních zemích a hledat bilaterální možnosti spolupráce. Tahounem české ekonomiky je průmysl, a ten v éře digitalizace nemá zájem na nějakém velkém protekcionistickém uctívání státních hranic.

Jako stát v srdci Evropy máme šanci se chytit společných evropských infrastruktur, na kterých mají zájem i naši sousedé – ať už jde o moderní formy dopravy nebo vysokorychlostní internet. U takových investic máme navíc alespoň nějakou jistotu, že z českého hospodářství neodejdou tak rychle, jak rychle přišly. Což, jak se možná budeme moci přesvědčit, není v případě bank a finančního sektoru až takovým pravidlem.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog, člen Představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Miroslav Jašurek

Pragmatická reakce na britské odcházení

Míjející se depeše

Rozpočet je na místě

Chytit růst a nepustit

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu