Kateřina Smejkalová

Ne internet, ale digitální platformy strategickými infrastrukturami

Když je v českém prostředí řeč o digitální infrastruktuře, je tím s největší pravděpodobností míněna infrastruktura pro poskytování vysokorychlostního internetu. Ta je předpokladem pro rozvoj průmyslu 4.0, ale také další rozmach internetového obchodování či digitalizaci státní správy a naplňování dalších priorit vládní digitální agendy. Díky tomu o budování digitální infrastruktury v poslední době slýcháme poměrně často. Za digitální infrastrukturu lze nicméně označit i něco jiného: totiž služby velkých internetových koncernů, které online prostředí strukturují.

Nejmocnější sociální sítí je s 1,6 miliardy uživatelů po celém světě Facebook. Zejména mezi mladšími generacemi v západních zemích jsou lidé bez facebookového účtu již téměř údiv vzbuzující raritou. Facebook je primárně určený k udržování osobních kontaktů, a tak se dnes přes facebookové události svolávají soukromé či veřejné akce, zveřejňují se tam pro okruh přátel fotografie z dovolené a pro komunikaci mezi známými slouží místo dřívějšího e-mailu facebookové zprávy.

Facebook se ale stále více stává také obecným informačním kanálem: statusy institucí a osobností, které člověk sleduje, se mu pohodlně objevují na jeho zdi bez nutnosti vyhledávat jednotlivé informace z různých zdrojů zvlášť. Facebook se tak stal za pouhých dvanáct let své existence nejen sítí čím dál nepostradatelnější k udržování mezilidských vztahů, ale také gigantickým rozdělovníkem k informacím uloženým jinde na internetu.

Twitter, síť pro zveřejňování krátkých zpráv a komentářů, má aktuálně 320 milionů uživatelů. Díky funkci tzv. retweetování, kdy lze cizí zprávu zveřejnit na svém účtu tak, že se zobrazí dalšímu okruhu uživatelů, má Twitter schopnost velice rychle rozšířit obzvláště zajímavé, vtipné, ale i skandální či tragické informace. V poslední době proto bývá čím dál tím častěji využíván státními bezpečnostními složkami k informování občanů v krizových situacích – kupříkladu při nedávném útoku v Mnichově policie s občany komunikovala především přes tento kanál.

Podobně významnou digitální infrastrukturou je bezpochyby Google – k vyhledávání na internetu je kupříkladu v Německu využíván v celých 95 procentech případů. Podobně jako Facebook se tedy stal dominantním rozdělovníkem pro přístup k digitálním informacím. Dalším internetovým gigantem je prodejní platforma Amazon, která má ve Spojených státech podíl na internetovém obchodování přes 35 procent a v Evropě jen o něco málo méně. Amazon jednak sám vystupuje jako prodejce, funguje ale zároveň také jako rozdělovník k jiným internetovým obchodníkům. Mezi řadou dalších podobných internetových platforem stojí za zmínění například ještě portál booking.com, který se v krátkém čase stal zásadním rozcestím pro vyhledávání a rezervování ubytování.

Všichni popsaní aktéři profitují z tzv. síťového efektu – digitální platformy jsou tím atraktivnější, čím víc mají uživatelů. Kdo tedy měl před pár lety dobrý nápad a získal první uživatele, nabaluje jich postupem času jen víc a víc. To vysvětluje kvazimonopolní postavení řady z nich v jejich oblastech působení. Zároveň jejich služby zatím nepodléhají v podstatě žádné regulaci, a tak je čistě na nich, jak se svými uživateli zacházejí – od toho, komu službu povolí používat, až po to, že jsou pány nad tím, co se komu jak na jejich platformách zobrazuje.

To sice do velké míry určují algoritmy, nicméně by bylo naivní podléhat představě, že algoritmy jsou nějakým neutrálním filtrem. Kromě toho je známo dost a dost případů cílených zásahů – bezdůvodně zablokovaných účtů, nátlaku na cenu za produkty nabízené přes jeden z online rozdělovníků či netransparentního upřednostňování informací či produktů – často vlastních. Faktem také je, že je čím dál tím složitější se infrastrukturám při běžném životě úplně vyhnout – či minimálně stále nepohodlnější.

Rozhodnutí je nevyužívat – ať již dobrovolné či nedobrovolné, jako třeba v případech, že některá z platforem někoho jako uživatele zablokuje nebo že si někdo nemůže dovolit internet nebo s ním neumí zacházet – kromě toho do jisté míry vylučuje z nových způsobů fungování společnosti.

Je tedy nasnadě, že zmíněné digitální platformy se postupně stávají podobně zásadní strategickou infrastrukturou, jakými dříve byly pošta či železnice. A podobně jako u nich musí být dříve či později tematizována otázka, zda by se strategická infrastruktura měla nacházet v soukromých, či státních rukou. Protože pohled na státní moc využívající k informování svých občanů v okamžicích tak stěžejních, jako jsou teroristické útoky, kanály amerických soukromých koncernů, jejichž šéfy jsou libertariáni hledící na politiku a stát jako na přežitek 20. století, je přece jen poněkud zneklidňující.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka.

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Kateřina Smejkalová

Ne internet, ale digitální platformy strategickými infrastrukturami

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu