Patrik Eichler

Pomáhat lidem na okraji

Hledáme odpověď na strach ve společnosti. Praví i leví národovci by dnes nejraději svedli strach na útoky teroristů a psychicky nemocných lidí v západní Evropě, zavřeli české, případně unijní hranice a tak či onak měli hotovo. Nikdo sem nepřijde, ostatní odsuneme, vysídlíme nebo vyženeme a bude klid.

Je to ale zástěrka, za kterou by se zejména levice schovávat neměla, protože o strachu mluvila ještě dříve, než přišla – v historickém pohledu nijak mimořádná – uprchlická krize, a ještě dříve, než nás začala zasahovat – v historickém pohledu nijak mimořádná – vlna útoků.

V České republice to bylo v letech posledních pravicových vlád. Právě tehdy totiž byli lidé z nejvyšších míst dennodenně přesvědčování, že stát tu není proto, aby se o někoho staral. Klesaly reálné důchody, u lékaře se platilo vstupné, kdo bral sociální dávky nebo mateřskou, měl si pořídit zvláštní kartu, aby banka vydělala a aby se hned poznalo, že daný člověk vysává stát. Hovořilo se o zneužívání dávek, i když – zneužívejte třeba důchod nebo mateřskou.

Tehdy posílily obavy, které jsme předtím zažívali na začátku devadesátých let – třeba o ztrátu práce a o budoucnost. A objevily se obavy nové – že přijde exekutor, když něco nezaplatím, protože není z čeho, anebo proto, že si na mě někdo nějaký dluh vymyslel.

Tehdy jsme se nevěřit státu systematicky učili zatím naposledy. Není tak divu, že dnes, když přišla krize – nepodcenitelná, ale zvládnutelná –, leckteří lidé státu nevěří a hledají, jak se o sebe postarat sami. Ideálně vlastními zbraněmi, za zavřenými hranicemi a bezpečnostními dveřmi a okny. Společnost, která je tak anomická jako ta naše, nechává strach, aby se stával běžným, přijatelným důvodem chování, a zároveň oslabuje beztak nevelkou vzájemnou důvěru i důvěru v instituce.

Protievropská rétorika – heslo „Unie je nanic, chceme ochranu hranic“ budiž příkladem za všechny – nás pak chce vyvést ze struktur, které jsou – na rozdíl od nás osamělých – schopné dnešní problémy zvládnout. Pokud nevěříte, představte si českou flotilu, jak kontroluje pohyb lodí ve východním Středomoří.

Odpověď na dnešní strach jistě musí být i bezpečnostní. Je tu ovšem ještě úkol druhý, neméně důležitý a preventivní: integrovat do společnosti maximum lidí, kterým se dnes zdá, že nemohou žít úspěšný život a že je to „společnost“, která jim v tom brání. To stálo za útoky v Uherském Brodě, na ostrově Utoya a zdá se být jisté, že i v Nice a v Mnichově, kde útočník s íránskými kořeny volal „Jsem Němec“ a oběti si údajně vybíral tak, aby zasáhl co nejvíce „migrantů“.

Integrovat je třeba všechny lidi na okraji – z nejrůznějších důvodů frustrované, nezaměstnané, chudé, psychicky nemocné. Zdaleka nejde jen o dnešní uprchlíky nebo Evropany, jejichž rodiče nebo prarodiče se narodili mimo kontinent. Jde o všechny lidi, kteří musejí bez přípravy zvládat rychlou proměnu okolního světa – od zavírání dolů poté, co jsme na ně byli sto padesát let hrdí, po digitalizaci práce, která jen v České republice změní pracovní kariéry statisíců lidí, i když si zatím jen obtížně začínáme představovat jak.

Požadavek na zavírání hranic je v dnešním světě mam, vějička na přilákání hlasů těch, kdo hledají jistotu před strachem.

Patrik Eichler

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Pomáhat lidem na okraji

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu