Zdeněk Jičínský

Vládní krize a konec jedné naděje

Psal jsem před časem, když se v mediálním prostoru objevily otázky, zda koalice vnitřní otřesy přežije, že nemá čas zahrávat si s důvěrou lidí. (Právo 31. 5. 2016) To jsem ještě netušil, že za pár dní se v rámci celkové vládní činnosti poměrně dílčí problém, reforma či reorganizace policejního sboru, stane příčinou nejhlubší koaliční krize, kdy opravdu hrozí krach tohoto koaličního seskupení. ANO začalo vážně jednat o vypovězení koaliční smlouvy.

Vznik této koaliční vlády, v níž spolupůsobí nejsilnější „tradiční“ parlamentní strana ČSSD a nově vzniklé občansko-protestní hnutí ANO, nespokojené s dosavadním fungováním stranické parlamentní demokracie, ještě za účasti KDU-ČSL, byl spojen s nemalými očekáváními a nadějemi. V rámci dlouhodobějšího rozložení politických sil to byla jedině možná stabilní vláda, jež měla perspektivu působit i po příštích volbách. Měla by tak možnost nepracovat jen pod tlakem každodennosti, ale s dlouhodobějším výhledem při řešení hlubších a trvalejších problémů české společnosti.

Proto jsem psal i o možnosti rehabilitovat koaliční vládnutí, diskreditované působením vlád existujících díky tzv. přeběhlíkům. Tato koaliční vláda založená na poměrně silné voličské podpoře mohla postupně obnovit důvěru občanů v politiku a k politikům. Vládě pod vedením premiéra Sobotky se to celkem dařilo a až do této krize měla poměrně vysokou důvěryhodnost kolem 40 procent a předsedové vládních stran Babiš a Sobotka se po prezidentu republiky těšili nejvyšší důvěře občanů. Zdálo se, že premiér i celá vláda berou tuto historickou šanci vážně s vědomím odpovědnosti, že dělají opravdu politiku a že nepolitikaří. Vláda obnovila fungování tripartity, v poslední době měla vážná jednání s představiteli zdravotnictví a školství o zvýšení platů v těchto oblastech i o řešení dalších důležitých otázek v rámci přípravy státního rozpočtu na rok 2017. I přes různé spory a střety probíhala jednání celkově věcně. Premiér Sobotka si s řízením vlády v rámci vnitrostátní i mezinárodní politiky počínal obezřetně a rozvážně s vědomím odpovědnosti vůči občanům za chod vládní koalice.

Je proto obtížně pochopitelné, proč vůbec vznikla tak hluboká vládní roztržka a proč Sobotka jako premiér svou jednoznačnou podporou ministra vnitra Chovance riskuje nejen zhoršení vlastní prestiže, ale i oslabení důvěryhodnosti vlády a její funkčnosti a akční způsobilosti. Reforma či reorganizace policie je v pravomoci policejního prezidenta, je to vyjádřeni nezávislosti policie i jeho role jako jediného rozhodujícího orgánu. Policie jako ozbrojená složka výkonné moci je v demokratickém státě podřízena ústavně-politické kontrole vlády prostřednictvím ministra vnitra. Proto ministr vnitra jako člen vlády reformu podepisuje a tím se může stát platnou. Chovancova a Sobotkova argumentace, že to je odborná záležitost, která je plně v rukou policejního prezidenta, je proto neúplná a zavádějící. A tu je jádro sporu, k němuž nemuselo dojít, kdyby v koalici v této věci fungovaly normální vztahy, tj. elementární důvěra a spolupráce na základě a v rámci koaliční smlouvy. O pozadí tohoto podivného postupu se lze dohadovat. Investigativní novináři i stoupenci konspiračních teorií mají velký prostor pro nejrůznější dedukce.

K vlastnímu záměru policejní reformy či reorganizace lze jen stručně uvést, že nebyl vysvětlen spěch s jejím přijetím a vůbec nezbytnost jejího provedení. Podivná je její utajovaná příprava bez účasti zástupců policejních složek, jichž se týká, bez spolupráce se státním zastupitelstvím i bez účasti odborné veřejnosti. Policie není žádný tajný spolek, proto by o její reorganizaci měla být tak či onak informována i občanská veřejnost. Nic z toho se nestalo a vyvolalo to různě kritické reakce i uvnitř ČSSD.

Ministr Chovanec návrh reorganizace podepsal a tím se stala platnou. To je jedna stránka věci. Jsou tu však ještě její další stránky a důsledky. Chovanec nevyhověl výzvě koaličních partnerů Babiše a Bělobrádka, aby tak nečinil či podpis alespoň odložil. Předseda ANO ohlásil, že to je porušeni koaliční smlouvy. (Třeba říci, že není žádný nestranný orgán, který by mohl posoudit rozporná tvrzení Chovance a Babiše, že to není či že to je porušení koaliční smlouvy.) Po intermezzu s hrozbou vypovězení koaliční smlouvy změnilo ANO pozici a ohlašuje, že chce zůstat ve vládě, ale žádá změnu koaliční smlouvy. Skutečný problém dalšího fungování vlády však není v textu koaliční smlouvy, ale v tom, zda se obnoví smysl pro fair-play, nebo ne. Sobotka svého času odmítl zdanění církevního majetku s tím, že smlouvy se mají dodržovat. Platí toto jeho stanovisko i ve vztahu ke koaliční smlouvě a ANO?

Celá problematika včetně počínání jejích účastníků není černobílá. Občané budou její vývoj posuzovat podle míry informací a podle svých politických sympatií. Zatím je těžké to odhadnout, ale průzkumy brzy naznačí, jak budou jako voliči chování jednotlivých aktérů posuzovat. Jsem však přesvědčen, že tato aféra svou povahou a zejména svým průběhem poškodí autoritu této vlády a oslabí důvěru v politiku a politiky. A to je škoda. Je to opět ztráta jisté naděje.

Nakonec závěrečnou poznámku. Chovanec je mladý člověk. Asi nebude znát Marxův výrok, že dějiny se opakují. Poprvé je to tragédie, podruhé je to fraška. Vládní krize v únoru 1948 začala tím, že ministr vnitra Nosek rozhodl o přeložení několika policejních důstojníků – bez vědomí vlády. Krize skončila – podle tehdejší dobové interpretace – vítězstvím pracujícího lidu, podle současného výkladu politickým převratem. Současná vládní krize začala rozhodnutím ministra vnitra o podpoře policejní reorganizace a skončí – to nechť posoudí čtenáři, až budou sledovat vývoj a počínání vlády se Sobotkou a Babišem včetně dohadování o změně koaliční smlouvy. Může to být smutná fraška.

Prof. Zdeněk Jičínský, Praha

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Jičínský

Vládní krize a konec jedné naděje

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu