Rok od zvolení Andrzeje Dudy

Anonymní prezident

S ředitelem Židovského historického institutu sociologem Pawłem Śpiewakem (1951) hovoří Julian Kania a Łukasz Pawłowski z týdeníku Kultura Liberalna.

Łukasz Pawłowski: Co víme o Andrzeji Dudovi rok po jeho zvolení do funkce prezidenta? Před dvanácti měsíci byl pro řadu Poláků postavou zcela anonymní.

Podle mě takový i zůstal. Víme o něm jen tolik, že je velmi věrným vykonavatelem příkazů předsedy strany (Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského, pozn. překl.) a že tu roli zvládá znamenitě. Nemohu nic říci ani o jeho koncepci zahraniční politiky, ani o jeho koncepci právního státu, nemohu o něm říci nic jiného, než to, kdo je. Nezískal vlastní tvář, zůstal nezřetelný.

ŁP: Mluvčí prezidenta Marek Magierowski na tyto námitky odpovídá celou řadou argumentů. Za prvé, program a kroky PiS jsou blízké i prezidentovi. Kandidoval za tuto stranu, takže nutně podporuje i její program. Za druhé, žádný politik, ani prezident, nemůže v Polsku existovat bez stranického zázemí. A nakonec za třetí, Bronisław Komorowski také nezpochybňoval kroky Donalda Tuska a Občanské platformy (za kterou byl zvolen, pozn. překl.).

To je velmi laskavá analýza, ale nevím, jestli je laskavá i k pravdě. Samozřejmě že se prezident v polském stranickém systému nachází ve velmi těžké pozici – získává obrovskou legitimitu díky mandátu z přímých voleb, a zároveň nevelké pravomoci. To je k nesnesení. Nejde ale o to, aby se prezident Duda důrazně distancoval od své strany, ale spíš o to, aby dělal gesta ukazující, že je prezidentem Polska – celého Polska, nejen pisovského Polska. Jeho velmi silná, otevřeně politická náboženskost a silný důraz kladený na pojem „národa“ se vejdou do kánonu PiS. Vnímavost k jiným pohledům v jeho krocích ale nepozoruji.

Julian Kania: Na druhé straně má dnes prezident nejvyšší důvěru mezi všemi politiky v Polsku.

To je slabé měřítko. Důvěra v Bronisława Komorowského byla od začátku do konce velmi vysoká, ale neproměnila se v politickou podporu. Stejné to bylo s Jackem Kurońem, když kandidoval na prezidenta (v roce 1995 a skončil nakonec třetí, pozn. překl.). Je to informace, která ukazuje spíše to, zda někoho máme nebo nemáme rádi, anebo jestli se nám zdá sympatický nebo nesympatický. Ale deklarovaná míra důvěry neurčuje politickou pozici v zemi.

JK: Lze popsat cíle Dudova prezidentského mandátu?

Nemám nejmenší tušení, protože brát takto důchodovou reformu nebo řešení problémů těch občanů, kteří musejí splácet půjčky ve švýcarských francích, by bylo málo. A větší cíle, kromě podpory současné rovnováhy sil, nevidím.

ŁP: Co byste tedy od prezidenta očekával? Uměl byste mi dát příklad nějakých kroků, které neudělal, i když je měl udělat, anebo naopak, udělal, ale neměl je dělat?

Případ Ústavního soudu bylo možné vyřešit úplně jinak. Od každého prezidenta bych očekával dvě základní věci – ochranu ústavního pořádku a ochranu politických zájmů státu. Místo toho vládní politika budí víc otázek, pokud jde o to, jak PiS chápe raison d'État, než odpovědí. Marginalizace v Evropské unii, konflikty, napětí ve vztazích s americkými politiky atd. Je to v souladu s představami prezidenta, nebo v rozporu? Ztotožňuje se s tím? Nevím, i když by to měla být absolutně klíčová věc.

A nás má znepokojovat, když prezident Polské republiky jede do Spojených států a nikdo z významných amerických úředníků s ním nechce hovořit. Tím spíše, že to nejsou ojedinělé signály – jel náměstek ministra národní obrany a ani s ním nechtěl nikdo mluvit, jela premiérka, bylo to stejné.

ŁP: Příznivci vlády a prezidenta říkají, že kritika ze strany Západu vychází především z neznalosti toho, co se děje v Polsku.

Je jedno, jestli to vychází ze znalosti nebo neznalosti. Důležitější je, že obraz Polska je vnímaný negativně, než to, za jakého důvodu vzniká. A fakt je, že v posledních dvaceti letech nemělo Polsko v západních médiích nikdy tak negativní PR.

JK: Marek Magierowski upozorňuje, že kromě zahraniční a obranné politiky je prioritou prezidenta Dudy historická politika.

Byl jsem na jednom setkání a potvrdil jsem si, že už znovu nepřijdu.

ŁP: Na jakém setkání?

Historické sekce Národní rady rozvoje. Byl jsem ohromen typem lidí, které tam prezident pozval, i jejich vystoupeními. Z osmdesáti procent to byli lidé tzv. pravicového proudu vnímající historii ne v duchu pluralismu, mnohosti hledání i směrů, ale vyžadující jednoznačnou verzi minulosti. V téhle věci nevidím naději na úspěch jakýchkoli kroků prezidenta – úspěch v tom smyslu, že to bude důvěryhodná politika, bude mít oporu v dějinách a bude skutečně spojovat lidi. Ten model politiky spíše dělí a je to znovu krok nejhorším možným směrem, tedy k rozdělování lidí na lepší a horší.

JK: Velkou pozornost měl pohřeb Zygmunta Szendzielarza „Łupaszki. Obřadu se účastnily zástupy lidí. „Poláci dychtí po dějinách,“ a ne po „vivisekci národních nedostatků,“ řekla v rozhovoru pro Kulturu Liberalnou 18/2016 náměstkyně ministra kultury Magdalena Gawinová.

Záležitost s Łupaszkou je těžká. Na jednu stranu byl velmi statečným občanem, na druhé straně ale všechno svědčí pro to, že kdyby válka skončila jinak – tedy kdyby k moci nepřišli komunisté, ale normální, legální vláda – Łupaszka by skončil před vojenským soudem za zločiny na litevském obyvatelstvu. Nevím, proč o tom prezident nemluvil. V krocích nové vlády nicméně nejde o lepší porozumění historii, ale o budování paměti bez historie. Jde o vytváření mýtů bez opory ve faktech.

JK: Prezident také často vyzývá k budování spravedlivějšího státu. O tom, že Polsko není spravedlivým státem, měl prezident mluvit během setkání s německým prezidentem Joachimem Gauckem.

Takové výzvy by byly na místě, kdyby s nimi byly spojeny nějaké kroky směrem k budování spravedlivého Polska, tedy nějaké návrhy právních kroků v té oblasti. Já je nevidím, protože snížení věku odchodu do důchodu je těžké za něco takového uznat.

ŁP: Jaké největší úspěchy prezidenta vidíte rok po volbách a devět měsíců po složení slibu?

Myslím, že prezident napsal – samozřejmě s pomocí svých úředníků – velmi pěkný dopis na pohřeb Samuela Willenberga (zemřel 19. 2. 2016, pozn. překl.), posledního vězně tábora v Treblince. Zdá se mi, že to je velký úspěch.

JK: A?

A nic. Nějak nevidím nic víc.

Text vyšel původně v č. 385 (21/2016) internetového týdeníku Kultura Liberalna 24. května 2016. Přebíráme ho s laskavým svolením autora i redakce.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Łukasz Pawłowski (1985) je publicista, tajemník redakce týdeníku Kultura Liberalna.

Julian Kania (1989) je spolupracovníkem týdeníku Kultura Liberalna.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Rok od zvolení Andrzeje Dudy

Anonymní prezident

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu