Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Do roku 2004 vládl v Polsku téměř naprostý konsensus, pokud jde o politický směr, jímž by se měla Varšava ubírat. S výjimkou nahodilých případů se Polsko nepokoušelo vypracovat „třetí cestu“ (co se říkává, že vede do „třetího světa“). Místo toho si určilo cíl, jímž byla integrace do západních struktur: Evropské unie a Severoatlantické aliance. Po roce 2004 se v polské mezinárodní politice objevovaly méně významné cíle jako organizace Euro 2012, ale stále scházel cíl, k němuž by mohl směřovat celý národ (do určité míry mohl takovou roli sehrát vstup do eurozóny, ale k tomu se žádná vláda nerozhodla).
Úsilí polských elit, a zejména Občanské platformy (PO) Donalda Tuska vládnoucí v letech 2007–2015, se soustředilo na modernizaci země. Díky dobrému využití unijních fondů se pozornost zaměřila na rozvoj infrastruktury a růst životní úrovně. Čísla skutečně hovoří sama za sebe (podle Eurostatu): v roce 2004 polský HDP na hlavu se zohledněním kupní síly dosahoval 11 000 eur ročně, o dekádu později to bylo již 19 000; hodnota polského exportu vzrostla téměř trojnásobně (na 179 miliard euro), zatímco nezaměstnanost třikrát klesla (na 6,9 %). Na roky 2004–2020 obdrželo Polsko od Bruselu až 200 miliard eur. Občanská platforma se v této době zároveň vzdalovala od ideálů, k nimž se hlásila, když na začátku 21. století vznikala – tedy od (především hospodářsky) liberální vize světa. Stávala se stranou manažerů, kteří dovedně spravují unijní fondy a směřování politiky přizpůsobují společenským náladám. Začala vládnout mizerně.
Platformě se podařilo zlepšit vztahy s EU, USA i Ruskem, které utrpěly za vlády Práva a spravedlnosti (PiS) v letech 2005–2007. Ačkoli PO také dělala závažné chyby (například ve vztazích s Litvou, nepodařilo se ani přivézt z Ruska vrak prezidentského letounu), stali jsme se pragmatičtějšími a předvídatelnějšími, náš pohled na věc byl brán v úvahu (což bylo přínosné mj. pro Ukrajinu, již jsme nepřímo reprezentovali). Díky období po utvoření Tuskova kabinetu v roce 2007 začalo být Polsko na západě vnímáno jako součást Evropy. To je důležité i pro naši bezpečnost, protože eventuální ohrožení bezpečnosti Varšavy bude na západě vnímáno jako ohrožení západu. Ke skutečné integraci do západních struktur dochází v hlavách, nikoli na papíře.
Pro Poláky však bylo čím dál těžší se s PO ztotožňovat, zejména když Donald Tusk v roce 2014 odjel ze země, aby zastával funkci předsedy Evropské rady. Premiérem se stala Ewa Kopaczová, která postrádá Tuskovo charisma; uskupení scházejí lídři. Ve stejné době stranu zasáhly aféry, civilizační skok začali voliči vnímat jako samozřejmost, a nikoli zásluhu PO, a mezinárodní kontext (příliv uprchlíků, válka na východě Ukrajiny, ruský imperialismus) přál šíření nacionalistických nálad, které pravice úspěšně přiživovala. Kromě toho zafungoval obvyklý mechanismus únavy ze strany, která vládne příliš dlouho.
Prezidentem se stal širší veřejnosti neznámý právník Andrzej Duda. Křeslo premiéra pak obsadila šéfka Dudova volebního štábu Beata Szydło, dříve také nepříliš výrazná postava. Oba spojuje loajalita vůči Jarosławu Kaczyńskému, který se stal nejmocnějším člověkem v zemi.
Platforma ztratila identitu a v parlamentu se objevila nová uskupení: pravicovým rockerem založené hnutí uražených Kukiz '15 a na liberalizaci hospodářství soustředěná Nowoczesna. V polské politice došlo k revoluci. Kaczyński se stal jediným charismatickým politikem v polském mainstreamu. Čekal na to již dlouho. Když se ho před více než dvaceti lety novinářka Teresa Torańska zeptala, co je jeho velký sen, odpověděl, že by chtěl být spasitelem národa v důchodu.
Nedávno prošla varšavskými ulicemi největší protivládně naladěná demonstrace od roku 1989, jíž se zúčastnilo více než 200 000 lidí. Kaczyńského strana má přesto stále velkou podporu. Vliv na to jistě má na jedné straně její nacionálně-populistická rétorika, na druhé straně sociální politika jako program 500 zlotých na dítě (v duchu myšlenky Alexise de Tocquevilla PiS uplácí občany jejich vlastními penězi a kupuje si tím čas).
PiS ohlásila přestavbu a uzdravení země. Jak PO, tak PiS vycházejí z post-solidaritního prostředí. Prapříčinou konfliktu Tuska a Kaczyńského je vztah ke kulatému stolu – dohodě uzavřené mezi opozicí a vládou koncem 80. let, v jejímž důsledku se Tadeusz Mazowiecki stal prvním nekomunistickým premiérem, proběhly částečně svobodné volby a komunisté postupně odevzdali moc mírovou cestou. Pravicová média kulatý stůl zpochybňují a naznačují, že u něj vznikl „režim“ založený na spojenectví postkomunistických elit a úzké skupiny politiků. Politici jako Donald Tusk a Lech Wałęsa jsou obviňováni ze spolupráce s komunistickou bezpečností a tajnými službami a zpochybňuje se legitimita jejich vlády (ještě kritičtější je jejich vztah k Aleksandru Kwaśniewskému, který se jednání u kulatého stolu účastnil jako zástupce komunistické strany). PiS se snaží zpochybnit základy, na nichž byla po roce 1989 vybudována tzv. třetí Polská republika.
Podstatou rozdílu v přístupu k zahraniční politice mezi Tuskem a Kaczyńským je, že PiS podřizuje mezinárodní politiku té vnitrostátní. A protože v té druhé dochází k revoluci, jsme také v polské mezinárodní politice svědky nejprudších změn od roku 1989. Jak správně upozorňují autoři zprávy Jaká změna? Východiska a perspektivy zahraniční politiky vlády PiS (Fundacja Batorego): „Podle PiS se vnitřní změny v Polsku setkávají s odporem vnějších aktérů, čili – jak to označil předseda Kaczyński – evropského establishmentu (zejména Německa) a dále velké části establishmentu amerického; tyto síly se buď již nyní stavějí proti posílení aktivity a samostatnosti Polska v mezinárodních vztazích, nebo to budou dělat v budoucnosti. Podle Jarosława Kaczyńského předchozí vláda proměnila Polsko v německého vazala na poli mezinárodních vztahů (nebo v německo-ruské kondominium) tím, že dopustila německou dominanci v polských médiích a hospodářství. Tato dominance měla skončit 25. října 2015, kdy PiS vyhrál parlamentní volby.“ Současný ministr zahraničních věcí Witold Waszczykowski zase v únoru 2015, ještě jako poslanec, řekl v rozhovoru pro konzervativní list Fronda, že „Rusko a Německo vytvářejí nad hlavami Poláků svého druhu koncert velmocí“. PiS (až na drobné výjimky) vnímá svět, který je obklopuje, jako nepřátelský.
Autoři zprávy Jaká změna? také upozorňují, že Kaczyńského strana jen zdánlivě pokračuje v linii svých předchůdců v mezinárodní politice, když zdůrazňuje mj. váhu spojenectví s Washingtonem či dobrých vztahů s Moskvou, podporuje evropské aspirace Kyjeva nebo se staví skepticky k přijetí eura. Podřízení zahraniční politiky té vnitrostátní zároveň způsobuje, že PiS proti sobě staví dosavadní spojence, protože nevěnuje pozornost mezinárodní kritice týkající se regresu demokracie v Polsku (např. destabilizace ústavního soudu). Nejdůležitější lidé v zemi hovoří nevybíravě. Například Antoni Macierewicz, šéf Ministerstva národní obrany, na obavy Washingtonu ohledně destabilizace ústavního soudu odpověděl slovy: „Lidé, kteří budovali svůj stát teprve v 18. století, nám budou říkat, co je to demokracie?“ To není jazyk, jakým se mluví s partnery. PiS zdůrazňuje, že Polsko musí „vstát z kolenou“ a Evropa nám nemůže nic diktovat. To je rétorika podobná té, kterou používá Vladimir Putin.
Hlavní změna v polské zahraniční politice spočívá v novém vztahu k Německu a Evropské unii: PiS vidí ve společné Evropě ve větší míře ohrožení („berlínský diktát“, povinnost přijímat uprchlíky atd.; premiérka Beata Szydło rozhodla, že během tiskových konferencí nebude vyvěšována vlajka EU – což je problém, který Češi znají, Václav Klaus také nechtěl na Hradčanech vyvěsit unijní vlajku), v menší pak hodnotu a přínos. V Polsku nechybějí pravicové kruhy, které tvrdí, že Varšava na členství v Unii doplácí, a přední polská tištěná média již vytvořila nové heslo: „Polexit“ (přejí tomu výpovědi politiků PiS, ale také např. nazývání unijní vlajky „hadrem“).
Gesta polské diplomacie jsou přinejmenším nešťastná. Například v květnu šéf polského MZV Witold Waszczykowski na poslední chvíli odvolal cestu do Berlína na setkání s předsedou Evropské komise Jeanem Claudem Junckerem a šéfem německé diplomacie Frankem-Walterem Steinmeierem. V rozhovoru pro server fakt24.pl Waszczykowski řekl: „Ve dvě ráno jsem se dostal domů po debatě v parlamentu. V šest mi mělo letět letadlo. Proč bych tam létal? Abych se na 15 minut ukázal v německé televizi?“
Znepokojivý je také fakt, že se polská zahraniční politika (přinejmenším na deklarativní úrovni) stává mesianistickou. Andrzej Duda v březnu 2013 v Maďarsku řekl (citováno podle zprávy Jaká změna?): „V dnešní EU [...], v níž nepochybně dochází ke krizi hodnot, na nichž byla vybudována evropská civilizace, mám na mysli civilizaci s latinskými kořeny opírající se o křesťanský kmen, [...] ty všechny ideály v dnešní Evropě mizejí, jsou zapomenuty a zadupány jinými ideologiemi, které v základu deformují podstatu člověka a lidskosti.“ Dodal také, že Poláci a Maďaři „si tyto dobré hodnoty uchovali“, a konstatoval, že v případě obou národů „je dnes naší velkou povinností a velkou misí tyto naše hodnoty nést do západní Evropy a také je tváří v tvář všem útokům, jež na nás dopadají, odhodlaně bránit“.
Odpor vůči německé politice a prohlubování evropské integrace je ve své podstatě ještě závažnější. Týká se totiž také pochybností o západním modelu vývoje: liberální demokracii. Polský levicový intelektuál Sławomir Sierakowski na stránkách deníku Gazeta Wyborcza řekl: „V Evropě vedle sebe existují tři politické kultury. Na západě liberální demokracie, ve středovýchodní Evropě demokracie, ovšem nikoli nutně liberální, a v Rusku či Eurasii není ani demokracie, ani liberalismus, ale autoritarismus.“ PiS zachovává demokratické instituce, ale odmítá liberální hodnoty (např. tím, že znemožňuje ústavnímu soudu fungovat). Svět na to reaguje. Například jedna z předních ratingových agentur Standard & Poor's již snížila Polsku rating, v hodnocení svobody médií Reportérů bez hranic se Polsko na žebříčku propadlo z osmnáctého na čtyřicáté sedmé místo a Evropská komise zahájila proces kontroly fungování právního státu v naší zemi.
Varšava po zvolení prezidenta Dudy prohlásila, že zamýšlí vytvořit blok států střední Evropy – Mezimoří (název je odvozen od polohy států mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem), které má vyvážit vliv Berlína a Moskvy. Není známo, čím by mělo být a kdo by do něj měl patřit (zdá se, že výhradně státy EU), ale všechno ukazuje na to, že žádný významný regionální hráč nemá o takový svazek zájem. Kromě toho, pokud potenciální členové patří do NATO a EU, pokus o vytvoření nového formátu spolupráce by pravděpodobně vedl k marginalizaci Polska a poklesu důvěry vůči nám ze strany Berlína nebo Washingtonu. Varšava toho o alternativním bloku zemí regionu hodně namluvila, ale nakonec nic nenavrhla; koncepce ani nebyla projednána se západními partnery, a proto mohla vzbuzovat jejich obavy.
Polská prohlášení o nutnosti pěstovat jednotu regionu však nemají mnoho výsledků. Například 1. července přebírá Polsko předsednictví Visegrádské skupiny, a zatím (stav k 10. květnu) do Bratislavy, Prahy a Budapešti stále neposlalo program předsednictví (obvykle se to dělá v březnu), což se stalo předmětem kritiky diplomatických kruhů těchto zemí.
Všechno je to zneklidňující nejen proto, že na problémy EU bychom neměli reagovat defétismem, nýbrž úsilím podílet se na nápravě. Obavy to vzbuzuje také z pohledu unijní politiky vůči zemím východní Evropy, kterou Varšava ve větší míře utvářela prostřednictvím unijních formátů (např. projekt Východního partnerství vzniklý na základě polsko-švédské iniciativy), v menší míře prostřednictvím bilaterálních vztahů. Unijní sousedská politika se skládá ze dvou vektorů: jižního a východního (tradiční dělba nákladů je 2:1). Dnes, kdy je jižní směr důležitější než před několika lety, by mělo Polsko ještě hlasitěji připomínat východní sousedy. Polská východní politika byla postavena na myšlence exilového časopisu Kultura šéfredaktora Jerzyho Giedroyce, který opakoval, že podmínkou polského bezpečí jsou nezávislá Litva, Ukrajina a Bělorusko.
Události posledních let ukazují, že suverenita Minsku a Kyjeva – a možná dokonce Vilniusu – není daná jednou provždy. Tím více obav proto vzbuzují konflikty Varšavy se západními partnery, protože Varšava je na východě tím silnější, čím silnější je v samotné EU – země jako Ukrajina vnímají Polsko především jako ambasadora své věci na západě, „civilizační dálnici“ do Berlína. Země východní Evropy vědí, že když Varšava na západě ztrácí na významu, nebude schopná tolik získat pro východ. Coby stát negující západní model pokroku (není náhoda, že Porošenko pozval ke spolupráci Leszka Balcerowicze, který není nakloněn PiS a zastává jiné názory, ani spekulace o navržení Aleksandra Kwaśniewského na vicepremiéra) proto pro východ ztratí na atraktivitě.
Zdá se ostatně, že Jarosław Kaczyński, který v zemi rozdává karty, o pokračování v politice svého bratra a aktivním angažmá na východě kontinentu příliš nepřemýšlí. Raději by byl, kdyby zahraniční politika neexistovala: nezajímá se o ni a nerozumí jí. Všechno ukazuje na to, že nová vláda se rozhodla vztahy s Kyjevem, Minskem nebo Kišiněvem odsunout do pozadí. Než přišla PiS k moci, mnoho pozorovatelů se obávalo, že tato strana vyvolá konflikt s Ruskem (smolenská katastrofa, Katyň) nebo Ukrajinou (Volyň). Stalo se však něco jiného.
Polská východní politika má lepší i horší okamžiky. Upustila od podpory Moldávie a Gruzie (vzpomeňme si na osobní angažmá Lecha Kaczyńského v otázce Gruzie, zejména během války v roce 2008), donedávna rychle se demokratizujících zemí. Waszczykowski navštívil Bělorusko, a tato návštěva – ač špatně připravená – měla hodnotu sama o sobě, protože to byla první návštěva od příjezdu Radosława Sikorského v roce 2010. Ministr se setkal s Lukašenkem (žádná podstatná prohlášení nezazněla), ale také s opozicí a vypravil se do Kuropatského lesa, kde byly objeveny masové hroby lidí zastřelených NKVD. Ve vztazích s Ukrajinou zaujímají více místa historické otázky (UPA, Volyň) než spolupráce na modernizaci Ukrajiny, ačkoli návštěvu Andrzeje Dudy v Kyjevě lze hodnotit pozitivně (a je škoda, že si Waszczykowski doposud nenašel čas na to, aby sem také zavítal). A tak by se dala shrnout polská politika vůči zemím Východního partnerství: nikoli aktivismus, ale pasivita se ukázala nebezpečná. Polskou společnost již události na Ukrajině znudily, a proto PiS necítí společenský tlak pomáhat alespoň Ukrajině, který polská vláda ještě nedávno cítila.
***
Polsko musí značnou část svých zájmů realizovat prostřednictvím unijní politiky, v porozumění s partnery v EU a NATO. Protože pokud odmítneme spojenectví se západem, zbude Rusko. A pak se Polsko stane součástí světa, z nějž uteklo a za jehož součást je v Česku stále považováno – východní Evropy.
Z polštiny přeložila Anna Plasová.
(1989) je tajemníkem redakce polského dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia a stálým spolupracovníkem týdeníku Tygodnik Powszechny.Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
