Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Alena Wagnerová: Podoby ticha

Alena Wagnerová

Podoby ticha

Ticho to nemá lehké v našem moderním světě. To naznačuje už jeho definice na Wikipedii: „Ticho je stav, kdy není přítomen hluk.“ A od této definice, která ticho vymezuje negativně, čím není, ne čím je, je už jenom krůček k představě, že ticho je nedostatek hluku. A tak také vnímá ticho většina lidí, protože ticho je na rozdíl od hluku něco smysly neuchopitelného, nepředstavitelného, nevnímatelného, je něčím, čemu něco chybí, nijak se neprojevuje, neupozorňuje na sebe, zkrátka nic. A je-li někde něčeho nedostatek, samozřejmě se nabízí s tímto nedostatkem bojovat a odstranit jej. To také moderní technika pilně činí a s každým novým motorem, ať už jde o elektrickou sekačku trávy nebo auto, o bagru ani nemluvě, si hluk ukrajuje svou porci z ticha a jeho prostor se stále zmenšuje. Zatímco dřív rozmáchnutí kosou rozčíslo nad polem se vznášející ticho zrajícího obilí, shrabované listí pod smetákem jen tiše šustilo, jako by se chtělo alespoň tak rozloučit se světem, který mu byl na rok vymezen, vysává dnes listí z chodníků motorový vysavač, který suverénně přehluší to, co nám usychající listí možná ještě chtělo svým tichým hlasem sdělit.

Jistě, každý stroj znamená pracovní ulehčení, kterému nelze brát jeho oprávnění. Ale jak to, že dnešní vyspělá technika ještě nedokázala vyvinout tichý motor, který by si jen docela tiše pro sebe brumlal, takže bychom mu docela rádi naslouchali? Že by tu šlo o neřešitelný technický problém? Spíš o psychický, řekla bych, protože hluk demonstruje zároveň i moc a sílu, techniku jako osvobození od omezenosti naší existence, to, čemu říkáme pokrok. A tuto moc je třeba dávat co nejhlasitěji najevo, jak to snad nejlépe dovedou motorkáři na svých divokých cestách po pokud možno úzkých silnicích s mnoha zatáčkami. Jsem, jsem, jsem, řvou jejich motory a zasazují přitom smrtelné rány tichu okolní krajiny, jako by tím rozsévaly pokrok a osvobozovaly ji od její zaostalosti. Protože i ta jako by byla znakem ticha.

Prostor, v němž má ticho své místo, je pro moderní civilizaci druhořadým prostorem opožděným za vývojem světa, který musí být co nejrychleji ohlučen. Zdá se, že to pochopili i ptáci žijící ve městech. Ti, jak je dokázáno, dnes zpívají hlasitěji než ještě před nějakými třiceti lety.

S hlukem prostě ticho nemůže soutěžit. Je vyhnancem města. A nikdo neřekne, že hluk je stav, kdy není přítomno ticho. Zatímco každý hluk vychází z nějakého zdroje, ticho žádný nemá. Nic nehlásá, nic nevykřikuje, nic nenárokuje, prostě jen je.

A všudypřítomné, přes všechny ústrky, které zažívá. Stačí se zaposlouchat. Zatímco ticho ve městě je jen krátkou pauzou ve vševládnoucím hluku, která nám dovoluje rychle vzhlédnout, na úzké silničce mezi poli projíždějící auto jako by jen projelo nedotčenou plochu ticha, a ona se za ním hned zase zavře.

V rovině se zatím ticho nad krajem rozkládá jako lán, táhne se od obzoru k obzoru, tiše naplňuje prostor mezi nebem a zemí. Ani déšť je neruší. Proměňuje je jen v kapénky, které se na chvíli spojují se zemí. Ticho hor je docela jiné než ticho rovin. Má tu méně místa; z údolí, kde bublání potoků odměřuje čas, vystupuje až na sám vrcholek, aby tu splynulo v jedno s výhledem do nekonečna přes hřebeny hor. A my najednou víme, že ticho, ne slovo, bylo na počátku všeho. Jenže tím poznáním už stojíme na břehu moře, které ticho ukrývá pod hřebeny vln, protože i ono si nárokuje být tu od počátku.

Ale snad nejpodivuhodnější ticho je v poušti. Poušť je totiž jediným místem na světě, kde ticho má hlas, zní, vydává tón, vibrující v stojícím horkém vzduchu, před nímž nelze utéct, protože na poušti je ticho ještě stále pánem světa. Přichází jako vzdálené dunění hromu a naplňuje horizont, jako by jím zněla celá poušť a ono se tím samo stalo jejím svrchovaným prostorem. A právě tady jsem pochopila, že ticho nám ve všech svých podobách otevírá možnost dotknout se na okamžik věčnosti.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.