Jan Beník

Beníkova faktická

Marketing zvítězil, v posledním čísle nastíněná prognóza se naplnila a Nadija (do února ještě Naděžda) stihla letadlo domů před redakční uzávěrkou. Vypadá dobře, takže ji v přípravě na cestu do sibiřského Gulagu zřejmě mučili při hladovce akorát tou příliš mastnou kuřecí polévkou. Pro Putina představovala tato rezolutní vlastenka lidově vyjádřeno onu pověstnou „osinu v zadku“. Hlavně v souvislosti se vztahem k Západu. Teď se ovšem tento anální handicap přesouvá na jeho ukrajinského kolegu. V nejbližších týdnech či měsících si s poslankyní Savčenkovou určitě užije zajímavé časy. Její základní pracovní náplní se co nejdříve stane ukrajinské vlastenectví. Lze si představit, že se kolem ní semknou všichni nacionalisté, možná se bude podílet i na založení nové politické strany. Emocionální potenciál společnosti by ovšem nejlépe vytěžila, kdyby se volby do parlamentu konaly co nejdříve.

*

Václav Klaus se nakonec v mezinárodním měřítku neprosadil jako ekonomický reformátor. Celosvětové renomé získal až žonglérským kouskem s plnicím perem při návštěvě Chile. Že viróza je nebezpečná věc, potvrdil zas nynější český pan prezident – svědčí o tom popularizace jejích příznaků na sociálních sítích.

*

Rakousko se koncem května vyhnulo opakování kauzy Waldheim. Tehdy ve druhém kole zvolený bývalý generální tajemník OSN (!) se kvůli čerstvě rozkryté nacistické minulosti stal páriou ve společnosti euroatlantických hlav států. Rakouští voliči se tehdy rozhodli pro alternativu „a teď ho just zvolíme, co nám má do toho kdo kecat?“. V letošní detektivce se historie málem opakovala, výsledek byl téměř 50:50. Přesně tak ho v neděli odpoledne jako prognózu konečného výsledku prezentoval rakouský server ORF. Patřila k tomu odvaha nebo dobrý tým odborníků, protože v té chvíli vedl kandidát Hofer téměř o 4 %. Rakušané tak nezopakovali to, co po skončení éry Václava Havla postihlo ČR – prezidenti dostávají pozvánky na návštěvy cizích států, ale nejsou mezi nimi skoro žádné z těch, s nimiž sdílíme společné hodnoty.

*

V souvislosti se severoatlantickou obrannou aliancí s rozšířenou působností se možná v nejbližší době trochu rozbouří hladina. Erdoganova neúprosná touha po islámské variantě absolutní moci, neboli obnově osmanské říše v menším měřítku, by měla být podnětem k zamyšlení v centrále NATO. Moc tam toho ale asi nevymyslí, protože nejvýznamnějšímu členu Aliance bude zřejmě (jakékoliv) Turecko cenné jako bubák na jižní hranici Ruska. Takže zůstává otazník nad jinou variantou, kterou v Egyptě předvedl generál Sisí. Erdogan sice z ústavy odstranil všechny odkazy, které do ní vložil zakladatel moderního tureckého státu Atatürk a které ukládaly armádě jisté povinnosti v souvislosti se státním zřízením. Nelze ale předpokládat, že by současní důstojníci zcela zapomněli na zásady, ve kterých byli vychováni. Erdogan sice provedl v armádě čistky, je na ni ale stále odkázán v boji proti Kurdům. Jak by se vojenská aliance asi zachovala, kdyby turecká armáda vystoupila proti Erdoganovým snahám o získání absolutní moci?

*

Vlastenecké řádění v souvislosti s výročím Karla IV. se celkem drželo v mezích. Asi mnoha lidem došlo, že Karel byl sice po přeslici Čech, hlavně to byl ale Evropan. A velký náboženský romantik. Osvícenský pragmatismus Josefa II. mi pro vývoj v českých zemích připadá minimálně stejně významný. Pravda, oba žili v různých epochách. Charakteristické bylo, že se reprezentanti evropských panovnických dvorů nijak na návštěvu do Prahy nehrnuli. Asi by to bylo jiné, kdyby na Hradě podřimoval Karel, 12. Schwarzenberg.

*

V souvislosti s tragickými událostmi poslední doby mě napadá, že při teroristických útocích v Paříži a Bruselu zemřelo dohromady jen o něco málo více lidí než při pádu letadla German wings, způsobeném pilotem v péči psychiatrů. Pádu, kterému bylo velmi snadno možné zabránit. Stačilo, aby společnost nelpěla na jedné z posvátných krav naší doby, kterou je lékařské tajemství. V situacích, jako je tato, hraničí jeho dodržení se zdravým rozumem. Napadá mě ovšem jiný aspekt. Pokud by bylo zpochybněno v jistých situacích tajemství lékařské, co by pak v podobných situacích mělo platit pro tajemství zpovědní? Před tím ale všichni strkají hlavu do písku. Možná i proto, že psycholog nebo psychiatr dnes často vykrývají i roli toho zpovědníka.

V neděli 3. 4. mě z letargie probralo povídání paní Strouhalové s ředitelkou Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně paní Mgr. Kuslovou. Bylo hlavně o osobnosti Tomáše Bati. Bylo zajímavé, co nám paní ředitelka sdělila o názoru pana Bati na úlohu žen. Těch vdaných. Odpovídalo to přibližně tomu, co si dnes myslí turecký prezident. A co mě zarazilo nejvíc? K této informaci se moderátorka nevyjádřila jediným slůvkem. Buď tedy souhlasila, nebo je v črozhlase Baťa coby idol českých ekonomů nekritizovatelný.

Dne 2. května nás zpravodajství rž potěšilo pozitivně formulovanou zprávou, jež snad měla dokládat růst blahobytu. Byla o vzestupu obliby biopotravin v našem bukanýrském kapitalismu. (Bio je sice dražší, ale má své výhody – vysvětluji si to tak, že sice po jeho konzumaci nežijeme déle, ale zemřeme zdravější.) V této souvislosti bylo sděleno, že kilo biokuřete může stát až 200 korun. Nikdo si ale nedal práci vydělit dvě čísla, která radostný obsah zprávy relativizují. Roční obrat biopotravin prý stoupl již na 2 miliardy Kč – to je při 10 milionech obyvatel takové hubenější kuřátko na jednoho ročně. Snad by bylo bývalo lépe formulovat tu zprávu jako kritickou.

Na téma vlastní branka: Rum je destilát na bázi cukrové třtiny. Máslo obsahuje minimálně 82 procent živočišného tuku. Vůči uznání těchto obecných norem se Česko snažilo v Bruselu oponovat. Tuzemský rum – lihovina na bázi průmyslového alkoholu, ochucená aromatem – a pomazánkové máslo, které obsahuje především rostlinné tuky, tedy margarín, byly ve zdejších domácnostech po desetiletí zavedené a oblíbené produkty. U nich sahá historie až do dob Rakousko-Uherska, pomazánkové máslo jako falešně označený produkt vzniklo v sedmdesátých letech, když nedostatečná produkce másla přiměla režim k zavedení té šalby. Ministr zemědělství cestoval nedávno do Bruselu rozhořčovat se nad horší kvalitou stejně pojmenovaných a balených výrobků prodávaných řetězci v zemích střední Evropy. Zlí byrokraté v Bruselu budou ale možná mít i argumenty pro své tvrzení: Donedávna přece Češi bojovali o zachování názvů pro rum a máslo (pomazánkové), ačkoliv tyto produkty jsou obsahově jiné. Rakušané byli ohledně rumu při jednání s EU úspěšnější – Inländer Rum (tuzemský rum) se tam opět smí od jara 2009 prodávat pod tímto jménem.Je to přitom totéž, co zdejší „tuzemák“.

Na závěr jazykový koutek odborně zcela nekompetentního autora na téma modernizace českého jazyka: Na letišti dnes k letadlu nevycházíme dveřmi/východem, nýbrž gejtem, šéf prodeje ve firmě nemá prodejce, ale trejdry – příkladů novotvarů je spousta. Některé jsou dokonce (asi z dob před sankcemi proti Putinovi) americkoruští kříženci. Česky se kdysi říkalo před třemi lety, dnes je spíše trendy tři roky zpět čili three years ago čili tŕi góda tamú nazád. Opravdová sranda pro mne začíná při zpaskvilněné výslovnosti v češtině zdomácnělých slov: Tak se již těším na fotbalový žampionát, i když mám obavy, konzert českého útoku nebude řídit jeho věčně zraněný režizér v drezu č. 10. Ekonomický kolonialismus ze strany malého Rakouska slavil dílčí úspěch udomácněním nečeského písmene fau. Nebo to byl Volkswagen? (Američané ho i nadále buransky vyslovují dvěma obyčejnými v.) U Rakušanů je to více viditelné – jejich státní koncern ÖMV sice již netrvá v češtině na přehlasovaném ö, německé fau je ale při vyslovení názvu firmy česky již zcela samozřejmé.

Jan Beník

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Beník

Beníkova faktická

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu