Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Švýcaři začátkem června v referendu odmítli návrh na zavedení nepodmíněného základního příjmu. Podle našich médií by v případě schválení návrhu měl každý občan dostávat měsíčně 2500 švýcarských franků, přičemž měly být současně zrušeny všechny stávající sociální dávky. Nezáleželo by ani na tom, zda člověk někdy pracoval. Garance příjmu by podle citovaných zastánců návrhu také oslabila podporu populistických a xenofobních stran. Úvah kolem nepodmíněného základního příjmu je ovšem třeba vést více. Jsou otázky technické – jako třeba zda skutečně rušit celý další sociální systém a jak si pak poradit v případě nenadálé situace (třeba nemoci nebo potřeby péče o druhého člověka), kdy základní příjem sice zajišťuje přežití jednotlivce, ale zároveň nevyrovná zásadní propad životní úrovně spojený se ztrátou příjmu. Nejen technická je otázka, zda takový příjem zdaňovat ve chvíli, kdy jeho zavedení spíše bude znamenat snížení celkové výše zdaňovaných příjmů. Jsou otázky spojené s pracovním právem – jak třeba ohlídat, aby existenci institutu základního příjmu nezneužívali zaměstnavatelé při nátlaku na zaměstnance, aby přijímali plat načerno, a jak vůbec pracovat s kolektivní odborovou organizovaností, když významnou část svých příjmů nutných k životu budu viditelně a přímo získávat od státu. A jsou otázky obecné, spojené s proměnami konceptu práce v evropském prostředí. Mezi odpůrce nepodmíněného základního příjmu totiž patří i řada levicově uvažujících lidí, kteří ovšem dávají přednost rozšíření pojmu „práce“ než jeho nahrazení výplatou dávky dané faktem existence člověka.
Debata o nepodmíněném základní příjmu samozřejmě švýcarským referendem nekončí. Před třemi lety i v ČR probíhal sběr podpisů pod evropskou občanskou iniciativu za nepodmíněný základní příjem, koncept chce v různých podobách testovat Kanada, Finsko nebo nizozemský Utrecht. S předpokládanou digitalizací části výroby a nutností zajistit obživu a důstojný život lidem, kteří pravděpodobně přijdou o práci nebo ji budou mít jen ve velmi nestálé podobě, se i nepodmíněný základní příjem jistě znovu objeví jako jedna z lákavých odpovědí.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
