Znaky

Veronika Opletalová

Od plagiátorů k obzvláštníkům

Letos na jaře uplynulo pět let od rezignace německého ministra obrany: Karl-Theodor zu Guttenberg byl nucen odstoupit kvůli plagiátorské aféře. Kauza na chvíli obohatila slovník německé mládeže o sloveso „guttenbergen“ ve významu „opisovat“. Hon na plagiátory se nevyhnul ani našim končinám, ovšem nepřinesl obohacení lexika. Místo připomínání více či méně známých aktérů zůstanu u základní otázky: kde jsou hranice plagiátu?

Plagiáty jsou spolu s kopiemi, padělky a podvrhy vděčným předmětem znakově-teoretických diskusí. Umberto Eco jim věnoval v 80. a 90. letech několik studií (např. stať Kopie a padělky v knize Meze interpretace), které ukazují, že už samotné srovnání plagiátů s padělky není bez zajímavosti. Ve všech případech máme co do činění s aktéry A (autor původního díla, originálu) a B a objekty Oa a Ob jakožto produkty práce A a B. O padělcích zpravidla mluvíme tehdy, „je-li něco přítomného [Ob] předváděno jako originál [Oa], zatímco originál (pokud vůbec existuje) je jinde“. (Meze interpretace, s. 190) Eco přitom poukazuje na to, že padělky jsou sémioticky i společensky relevantní tehdy, když se týkají předmětů nereprodukovatelných a/nebo jedinečných. U padělku Ob přitom záleží na tom, aby vypadal velmi podobně jako jedinečný předmět Oa.

U plagiátů je tomu trošku jinak: „Vyrobením předmětu Ob, který úplně nebo částečně kopíruje Oa, se B pokouší zakrýt podobnost mezi oběma předměty, nepokouší se dokazovat jejich identitu. [...] Oproti tomu když B učiní závislost svého díla na díle A zjevnou, nejde v žádném případě o plagiátorství, nýbrž o parodii, pastiš, poctu, intertextovou citaci [...].“ (Tamtéž, s. 196) Tato definice se neomezuje na konkrétní znakový systém a postihuje plagiáty v umění i ve vědě. My se omezíme na odborné texty. U těch je důležité, jakým způsobem B učinil závislost svého díla na díle A zjevnou. V nedávných kauzách (mj. bývalého maďarského prezidenta Schmitta) se poukazovalo na to, že i práce uvádějící opsaný text v seznamu literatury může být považována za plagiát – chybějí-li odkazy na příslušných místech v textu.

A pak je tu jeden oříšek: Definice plagiátů vystavěná na záměrném přebírání má své opodstatnění, realita je ovšem taková, že plagiáty se zjišťují na základě porovnání textu Ob s dříve zveřejněnými texty. K tomu, co B chtěl nebo věděl, se přihlíží nejdřív při disciplinárním řízení. Tak může dojít k tomu, že B je obviněn z plagiátorství, aniž by si toho při práci byl vědom, např. v těchto situacích: (1) B si zapamatoval určitou tezi z textu Oa a po čase nabyl dojmu, že na ni přišel sám; (2) B získal informaci přímo od A jako radu a netuší, že A ji již publikoval; (3) B neuvede jméno A z nepozornosti; (4) B nikdy neviděl text Oa a sám došel k podobným závěrům. I textová analýza ovšem může naznačit, zda se jedná o přejímání záměrné či zda může být ve hře nepozornost apod. Rozhodující je rozsah a povaha shod.

Neplagovat – pozměnit!

Schopnost bravurně parafrázovat svádí k tomu přivlastňovat si myšlenky druhých. Postup se nese přibližně v tomto duchu: změníme-li povrchovou strukturu textu Oa, netřeba ho dávat do uvozovek, stačí uvést jméno A (běžná parafráze); změníme-li povrchovou strukturu Oa víc a přidáme-li nějakou svou myšlenku, netřeba uvádět jméno A (sofistikovaný plagiát). Samozřejmě záleží na typu textu – u textů s číselnými údaji lingvistické transformace příliš nepomohou. Pro většinu ostatních platí: Čím výraznější transformace, tím obtížnější odhalení a prokázání plagiátu.

I nedostatečná jazyková kompetence může svádět k plagiátům – ty jsou pak snáze odhalitelné. Vezměme si slabšího studenta, který píše závěrečnou práci v cizím jazyce a čerpá ze zdrojů v onom jazyce. Ví, jak správně citovat, ale nemůže teoretickou kapitolu utkat pouze z citací. Ví též, jak se parafrázuje, je si ovšem vědom nešikovnosti svých transformací. A tak si tam či onde vypůjčí půlvětu nebo větu bez uvádění uvozovek, a pokud navíc jméno autora neuvádí důsledně, je malér na světě.

Otázka je, kdo autora A více poškozuje. Pisatel, který uvádí přesné znění textu Oa bez uvozovek, pouze s odkazem na jméno, nebo pisatel, který text A výrazně transformoval, některé teze modifikoval a jméno A neuvádí? (Chtěl by A, aby ho za těchto okolností B vůbec uváděl?) Dobrou službu mu přitom neudělá ani svědomitý pisatel, který na něj zřetelně odkazuje, a přitom parafrázuje jeho myšlenky nepříliš elegantním způsobem.

Autoplagiáty a knížečky

Diskuse o autoplagiátech je vlažnější, zdánlivě tu o nic nejde. Vyjdu-li z Ecovy definice plagiátu, tak sice stále dochází k tomu, že se autor „vyrobením předmětu Ob, který úplně nebo částečně kopíruje Oa, [...] pokouší zakrýt podobnost mezi oběma předměty“ (Meze interpretace, s. 196), autor je ovšem tvůrcem Oa i Ob, nedochází tedy k poškozování jiného autora. Doslovné či revidované přetisky a překlady vlastních děl s jasným odkazem na původ autoplagiáty nejsou.

Ale co potom vede pisatele k tomu, aby od takových odkazů upustil a tvářil se, že text s téměř totožným obsahem je textem jiným? Potřeba vykazovat výsledky tvůrčí práce. Rejstřík informací o výsledcích, na jehož základě se vědeckým institucím přidělují příspěvky z veřejných prostředků, akceptuje pouze práce nové. Šikovná recyklace starších prací se pak vědeckým pracovníkům může jevit jako řešení neřešitelného (jak při požadavku publikační nadprodukce zachovat kvalitu textů). Z odborných knih se pak nezřídka stávají knížečky, neb k uznání bodově štědře hodnocené vědecké monografie stačí něco přes sto stran – tak proč místo jedné delší nenapsat dvě nebo tři kratší?

Při tom hrdinném procesu rychlotvorby, jehož přínos pro vědu zůstává nejasný, je uklidňující moci ukázat prstem na něco jasně zavrženíhodného. Na blondýnu v televizi, která přece neměla na univerzitě co pohledávat a ještě ke všemu plagovala. Nebo na studenta, který odněkud drze opsal půl strany.

Obzvláštník – exkurs

Psycholog a teoretik komiky Vladimír Borecký definuje v knize Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů) typus obzvláštníka – jako kreativního člověka, který se vymyká normálu a své výtvory s vědeckými ambicemi obohacuje prvkem ozvláštnění. Pojem obzvláštník převzal Borecký od Karla Slavoje Amerlinga (1807–1874), jehož dílo ve svém sběru mašíblů („děl nerespektujících běžná vědecká kritéria“, s. 19) též rozebírá. Popisem a sběrem teorií se Borecký hlásí k patafyzice, která se snaží „restituovat jedinečný humor nesmyslu a zaznamenat ho jako součást mýtotvorné lidské kreativity pro další generace“. (Ibid.) Obzvláštníky dělí na historizátory, dešifrátory, neologisty, neofázisty, přírodovědce, vynálezce, myslitele, reformátory, léčitele, hygieniky, básníky a hudebníky. A nepřekvapí, že některé zvlášť kreativní osobnosti zařazuje hned do více kolonek. Například profesor Jakub Hron (1840–1921) byl zároveň myslitelem, neologistou i vynálezcem, přičemž jeho neologistické tendence přispěly k ozvláštnění jeho teorií. Zmiňme např. objev buňátu jakožto pentagonálního dodekaedru.

Ale co má obzvláštník společného s plagiátorstvím? Nic: plagiátor a obzvláštník představují opaky s ohledem na tvůrčí strategie, dva póly spektra, které do vědeckého světa nepatří, ale jsou v něm od nepaměti. Obzvláštník je příliš hrdý na to, aby plagoval. Plagiátor nevyhledává ozvláštnění, naopak se snaží příliš nevybočovat – z těchto důvodů obzvláštníci nebývají plagováni.

Všechno už tu bylo

Tyto řádky píše osoba podezřívaná z plagiátorství, odhalující plagiáty, plagovaná i plagující – např. místy v tomto textu. Tak nějak se to nabízí. Ale i to už tu bylo. Tak třeba v románu L. Sterna Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho se vypravěč táže: „Copak budeme pořád robit nové knihy, jako robí lékárníci nové mixtury, a to tak, že z jedné nádobky ulévají do druhé? Copak budeme pořád svíjet a rozvíjet jedno lano?“ (Kniha pátá, kap. 1) Přitom celá pasáž kritizující opisování je doslovně přebraná z Burtonova pojednání Anatomy of Melancholy (1621). A dokonce nejsem první, kdo si toho všiml – tím byl zřejmě lékař a básník John Ferriar na sklonku 18. století.

Cesta k jedinečnosti je trnitá. A nezřídka vede k obzvláštnímu.

Veronika Opletalová

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Veronika Opletalová

Od plagiátorů k obzvláštníkům

Neplagovat – pozměnit!

Autoplagiáty a knížečky

Obzvláštník – exkurs

Všechno už tu bylo

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu