Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Knižní bazar

Začátkem května se v Praze koná veletrh Svět knihy. Když se na něj podíváme jako na divadlo, vidíme ve vnějším uspořádání té akce všechny podstatné znaky tržního úpadku, ke kterému došlo během doby, v níž jsme se trhem jako božstvem nově nabytého kapitalismu začali zaklínat. Výmluvnou exkursí je i sám areál holešovického výstaviště, kdysi zbudovaný na kraji Stromovky pro reprezentaci výdobytků průmyslu a kultury emancipujícího se národa. Jubilejní zemská výstava 1891, jaká sláva i pýcha, kolik hrdosti a s tím vším samozřejmě spojené bizarnosti! Zbyly z toho ve vstupním prostoru některé budovy (pseudofolklórní restaurace vlevo a novobarokní budova lapidária NG vpravo, když vstupujeme do areálu). Čelní pohled zaplňuje Průmyslový palác, otevřený 15. března 1891 a vystavěný dle projektu architektů Bedřicha Münzbergera a Františka Prášila, kterému jsme si v naší generaci zvykli říkat Sjezdový, protože se tam konaly sjezdy komunistické strany. Znala jsem horolezce, kteří střechu toho paláce tuším v roce 1975 před jedním takovým sjezdem natírali, byl to dobrý kšeft a organizoval ho budoucí neúspěšný kladenský privatizátor Poldovky Stehlík.

Dál v areálu Výstaviště býval Bruselský pavilon, který sem byl přestěhován po grandiózním úspěchu československé kultury (hospodářství asi méně) na světové výstavě Brusel Expo 58. Úspěch naší socialistické kultury, jež ze sebe šťastně setřásla povinný socialistický realismus, spočíval na odkazu meziválečné avantgardy, jejíž levicové smýšlení spojené s estetickou dokonalostí předznamenaly kulturní výkon 60. let. Když se na společenský vývoj podíváme s odstupem tímto úhlem pohledu, neubráníme se myšlence, že socialismus s lidskou tváří by bez moskevského područí možný byl a že bychom dokázali vykročit podobnou cestou jako třeba skandinávské státy. Víme však, jak to dopadlo. Symbolicky dopadl i Bruselský pavilon, protože vyhořel roku 1991. Požáry jsou vůbec prokletím Výstaviště, shořela tu i replika shakespearovského Divadla Globe v roce 2005 a v roce 2008 také pravé křídlo Průmyslového paláce. Tím dostal areál téměř smrtelnou ránu a stal se územím podivně otřískaných a zpustlých objektů, na čemž nic nezměnila ani naprosto zapomenutá Všeobecná československá výstava z roku 1991. Ve světě multimédií je elektricky osvětlená Křižíkova fontána jen kýčovitou dekorací, a tak jako nejživější tradice na Výstavišti vytrvala Matějská pouť.

V Průmyslovém paláci s jeho vyhořelým pravým křídlem, nahrazeným prozatímní konstrukcí ze dřeva a plátna, se koná knižní veletrh Svět knihy. Kdysi jsem na něj chodila ráda, bavily mě akce jako vyhlášení anticeny za překlad Skřipec, autorská čtení, besedy. Pak ale, jak se náš svět stává stále hlučnějším, se prostoru zmocnili pořadatelé, kteří si mohou dovolit (nebo jsou prostě tak profesionální, že si uvědomují vlastnosti prostředí) dobré ozvučení, a protože prostor Průmyslového paláce nejde zvukově předělit, akce se začaly překřikovat a přehlušovat. Se zážitkem utrpení se mi spojovala zejména čtení PEN klubu, neozvučená, pravidelně přehlušovaná dole povykujícím stánkem České televize a jejích populárních bavičů. Nevím, jak se v tom televizním stánku před časem ocitl jako účinkující decentní gentleman Martin Hilský se svým Shakespearem, ale vlivem profesionálního ozvučení byl tak hlasitý, že rozlítil na balkoně v PEN klubu čtoucího Ludvíka Vaculíka, kterému muselo být připomenuto, že ten, který ho tak štve svou hlasitostí, není televizní šašek, jen má dobrý mikrofon (v PEN klubu neměli žádný). To je groteskní příhoda, která se pěkně vypráví, ale o úrovni knižního svátku to vypovídá něco jiného, než co by o sobě chtěl slyšet sám. S každým dalším rokem je Svět knihy víc a víc bazar.

Malá nakladatelství na pronájem prostoru pro stánek nemají – anebo jim hrdost brání se toho bazaru účastnit. Tak tu nejsou. Zato si tu člověk může nakoupit kvanta esoterické literatury.

Moje rozhlasová kolegyně věnovala pozornost letošnímu hostu Světa knihy, skandinávským zemím, a vyprávěla mi o detailně připraveném programu i prezentaci jednotlivých zemí a jejich literatur i jazyků, ochotě autorů k besedám a rozhovorům, o vstřícném a zajímavém programu pro všechny generace. Ano, mohli jsme být někde na té úrovni. Ale nejsme.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Knižní bazar

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu