Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
– Francouzský filozof navrhuje čtenáři různé, často na první pohled podivínské experimenty: volat nazdařbůh na neznámá čísla telefonem, počítat nahlas do tisíce, ležet za jasné noci venku na zádech a zírat do nebe, obejít se po nějakou dobu bez hodinek, pozorovat prach ve slunečních paprscích. Uvádí vždy doporučenou dobu trvání experimentu, potřebné pomůcky a očekávaný vliv na provádějícího. Podrobněji pak popisuje, jak by mohl být experiment prožíván a jaké trvalejší filozofické porozumění sobě i světu by měl přinést. Už přečtení textů naznačuje, že by nás jejich uskutečnění mohlo opravdu vnitřně obohatit a pomoci nám zahlédnout pod povrchem každodennosti hloubku. Očekávám na základě vlastní zkušenosti, že čtenář nezůstane u tohoto dojmu a aspoň některé experimenty si vyzkouší.
Roger-Pol Droit: 101 experimentů z každodenní filosofie, přeložil Zdeněk Müller, Baset, Praha 2003, 155 s.
-jn-
– Asi čtyřicet textů brněnského umělce je doplněno minimalistickými komiksovými kresbičkami a několika fotografiemi ze života autora a jeho slepic (jejichž metabolismus v autorovi evokuje myšlenky o Kantovi). Kniha se mi dostala do rukou současně s experimenty francouzského filozofa a udivila mě jejich niterná spřízněnost (Stanislav Komárek by asi mluvil o synchronicitě). Palla píše a odesílá sám sobě dopis, zařazuje se do fronty, aby ji vystál a před dosažením cíle opustil, napíše a vydá knihu sestavenou z nahodile generovaných kombinací písmen, obesílá výstavu ve Vídni výtvorem svého psa, nahrává si ve sklepě ticho. Některé jeho experimenty by mohl Droit zařadit do svého seznamu a Palla by se zase mohl některých jeho experimentů ujmout a doprovodit je vlastním, méně zobecňujícím a osobnějším komentářem. V jednom případě se oba autoři dokonce ve volbě shodli a můžeme tak porovnat jejich přístup: Droitův experiment „Snést tlachaly“ a Pallův „Jak neposlouchat lidi“. Bylo by, myslím, povrchní, chápat Pallovu knihu jako sbírku absurdit – větší požitek z ní budeme mít, přijmeme-li výzvu a připustíme, že vše je míněno vážně.
Marian Palla: Naivní konceptualista a slepice, Dokořán, Praha 2014, 160 s.
-jn-
– Jak píší autoři v předmluvě, myšlenka na toto dílo se zrodila před čtyřmi lety v srdci Asie při společném putování Čínou. Líčí příběh moderního výtvarného umění v třinácti zastaveních – od Maneta a Moneta přes van Gogha, Picassa, Mondriana, Warhola a Pollocka až po současného konceptualistu a aktivistu Aj Wei-weie. Využívá k tomu reprodukcí klíčových děl, do nichž jsou vsazeny komiksové figurky s výroky v bublinách, které ve zkratce vyjevují osobní historii tvůrců, jejich záměry, reakce kritiky a veřejnosti, společenské pozadí. Průvodní stručný, ale pečlivě promyšlený text charakterizuje příslušný umělecký směr, jeho ideový základ a ovzduší, z něhož vyrůstal. Malá ukázka: „Už jste někdy byli v galerii umění, kde návštěvníci tiše obdivují výtvarná díla, někdy stará desítky i stovky let? Významná, přelomová, vzácná, mistrovsky zvládnutá, ale pro někoho prostě jen obrazy na stěnách? Nuda. Nepůjdeme jinam? To v pravěku umění nikoho nenudilo. Vlastně mu ani neříkali umění a patřilo k životu člověka stejně jako mamuti, jeskyně a rituály. V 60. letech dvacátého století se někteří umělci pokusili vrátit ke kořenům a hranici mezi uměním a životem znovu smazat. Tito autoři, které nazýváme akční umělci, opustili bezpečí galerií a vydali se tvořit do rušných ulic, obchodů, městských zákoutí i do přírody... Od té doby si nikdo cestou do práce či do školy nemůže být jist, jestli na něj někde nečíhá umění. Nebo zdali se dokonce přímo nestává součástí uměleckého díla!“ Zdánlivě hravá procházka je výsledkem rozsáhlých a hlubokých znalostí a práce, jak o tom svědčí seznam stovek použitých děl. Vynalézavější a přístupnější úvod do moderního umění, který získá a posílí zájem začátečníka, ale zaujme i znalce, si lze stěží představit.
Petr Kovář, Marta Kovářová, Ondřej Navrátil, Magda Garguláková: to bych zvládl taky. umění moderny v komiksech, MU Brno 2016, 71 s.
-jn-
– Literárny fond organizujúci pre autorky a autorov do 35 rokov Cenu Ivana Kraska za knižný debut za uplynulý rok neudelil hlavnú cenu, ale rovno tri prémie, o ktoré sa podelili M. Grmanová, S. Uriková a Z. Fajčák. Prvá z nich zosobňuje zrelú poéziu širokého registra tónov, sprostredkúva reflexívne, filozofujúce, kontemplatívne verše, ktorým nechýba existenciálna úzkosť, neúnavné hľadačstvo, nachádzanie a strácanie, pohyb v kruhu, ktorý sa uzatvára každou ďalšou neschopnosťou komunikovať smerom von i dovnútra. V knihe je i všadeprítomná viera v moc poézie, no obsahuje aj pochybnosti prameniace z ľahkej zraniteľnosti básnického subjektu, ktorý sa ctižiadostivo usiluje nahmatať, zachytiť a pomenovať. Básnická zbierka má teda všetky hlavné vlastnosti či poznávacie znaky súčasnej modernej poézie, hoci niektoré básne svojou opisnosťou pripomínajú väčšmi variácie na tú istú tému a sú zaťažené záľahou abstraktných podstatných mien, čo z nich robí torzá abstrakcie. Uriková predkladá literárnu hru na krátke, dosť pravdepodobné príbehy, v poviedkach. Onej hre dominujú zväčša dynamické dialógy, súčasný jazyk postáv i realistické až naturalistické prvky v ich myslení a konaní, ktoré autorka podrobuje neúprosnej logike a často z nich vyťaží komický efekt. Kniha má viacero predností: všadeprítomné napätie, príklady štylistickej ľahkosti až vzletnosti, ale aj výrazový minimalizmus, neočakávané a prekvapujúce zmeny smeru vo vývine deja, niekedy až neorganické vsúvanie menších textových plôch iného významového pôvodu, a akási trvalá, úmyselná nedopovedanosť, ktorá zahmlieva kauzalitu vo vzťahu postava – motívy jej konania. Zavše ruší príležitostné autorkino mužské lexikálne siláctvo i nefunkčné detailné opisy, a poviedkam by prospela aj dôslednejšia jazyková redakcia. Fajčák vo svojom poviedkovom debute preukázal zmysel pre zápletku, gradovanie textu i pointu. Ešte väčšiu pozornosť púta svojím originálnym jazykovým prejavom, ktorý zavše pôsobí, akoby išlo o kontrolovanú improvizáciu. Pravda, autor občas a na chvíľu zvykne stratiť kontrolu nad sebou. Vtedy čitateľov obťažuje odkazmi na vlastnú sčítanosť, dopúšťa sa pokusníctva o násilne humorné vyjadrenie, alebo ponúkne vety, čo sú skôr zmesou viacerých jazykových štýlov. Má však veľký zmysel pre detail, schopnosť vrátiť sa k pôvodnému motívu, rozvíjať ho, na chvíľu zase opustiť a časom sa k nemu vrátiť a spraviť z neho súčasť objavného myšlienkového finále. Pestuje čierny humor, je mu blízka irónia, sebairónia i absurdnosť na spôsob Woodyho Allena a napríklad jeho knižky Vedlejší příznaky, ba v závere knihy možno nájsť zjavné odkazy na krátke prózy Daniila Charmsa. „Spoločným menovateľom poviedok je expresívny, farbistý rozprávač, ktorý rozprávanie prevedie zásadnou premenou: cez skutočnosť spravidla smeruje k absurdite či fantazijnosti – výsledkom je chladivý tragický, prázdny pocit z bytia,“ skonštatoval v hodnotiacej správe člen poroty, literárny teoretik Radoslav Matejov.
Martina Grmanová: Chiméra, Spolok slovenských spisovateľov, Bratislava 2015, 68 s. Soňa Uriková: Živé ploty, KK Bagala, Levice 2015, 168 s. Zdenko Fajčák: Bez medzerníka, Pectus, Košice 2015, 102 s.
-mah-
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
