Libor Martinek

Průvodce slepého psa

Básník Franciszek Nastulczyk pochází z Bystřice nad Olší (nar. 1957). Z jeho životopisu připomeňme, že po absolvování základní školy s polským jazykem vyučovacím vystudoval lesnické učiliště v Bílé a maturoval na Střední průmyslové škole dřevařské v Hranicích. Studoval na těšínské pobočce Slezské univerzity v Katovicích a ve studiu pedagogiky a filozofie pokračoval na Jagellonské univerzitě v Krakově, kde absolvoval v r. 1983. Vzdělání si rozšířil postgraduálním studiem informatiky a tělesné výchovy na Technice v městě Bielsko-Biała, kde se oženil a kde trvale žije.

Svou literární dráhu zahájil ještě v době pobytu na českém Těšínsku aktivní účastí v Klubu mladých Groń při PZKO v Bystřici nad Olší a stále se účastní nejrůznějších literárních aktivit v regionu. Jako jeden z nejzajímavějších současných básníků Těšínského Slezska je (na rozdíl od Gustawa Morcinka nebo Jerzyho Stanislawa Polaczka) zařazován do okruhu polských autorů českého Těšínska i v regionálně zaměřených slovnících.

Jako básník debutoval na stránkách časopisu pro mládež Ogniwo v Českém Těšíně. V roce 1985 přispěl do almanachu Spotkanie a patřil k těm autorům, kterých si povšimla literární kritika. V polské edici ostravského nakladatelství Profil měla vyjít Nastulczykova sbírka Szept wiatru, ale k vydání už nedošlo. Debutoval o několik let později sbírkou Tam za pozornie przezroczystym powietrzem (Český Těšín, 1993), poté následovaly sbírky Czas i obecność (Český Těšín, 1994), Ćmy i inne wiersze (Bielsko-Biała, 1997), Jesień stulecia (Bielsko-Biała, 2000), Przewodnik ślepego psa (Bielsko-Biała, 2003), Przypadkowa wieczność (Bielsko-Biała, 2006), Hölderlin maluje (Bielsko-Biała, 2009) a Milion mściwych okruchów (Mikołów, 2014). Básněmi přispěl do celé řady antologií, sborníků a almanachů, ukázky ze své tvorby uveřejnil na stránkách mnoha novin, časopisů a kalendářů.

Díky finanční podpoře grantu Ministerstva kultury ČR a Generálního konzulátu Polské republiky mohlo předloni nakladatelství Protimluv realizovat obsáhlý a poměrně reprezentativní průřez poezií bystřického rodáka. Výbor obsahuje ukázky ze všech Nastulczykových sbírek kromě poslední Milion mściwych okruchów, vesměs vždy o něco málo více než deseti básní z každé knihy s výjimkou sbírek Przewodnik ślepego psa, z níž je přeloženo 23 čísel, a Hölderlin maluje (21 překladů). Takto má výbor přes 150 stran textu. Překladatelkou celého souboru se stala rodačka z Krnova Lenka Kuhar Daňhelová (nar. 1973), která je sama básnířkou a prozaičkou. Kromě toho se v Berouně u Prahy, kde žije s manželem, slovinským básníkem Peterem Kuharem, rozhodla organizovat jednou ročně literární festival Stranou. Lenka Daňhelová ve svém spíše osobně laděném než literárněkriticky či interpretačně pojatém doslovu k výboru z Nastulczykovy poezie popisuje, jak se s ním seznámila a jak došlo ke spolupráci. Je třeba podotknout, že na tom měl určitou zásluhu i autor píšící tyto řádky.

Před pár lety mě oslovil básník Paweł Szydeł, abych jako překladatel a propagátor česko-polských literárních vztahů spolupracoval s časopisem Pobocza ve Więcborku. Ten nejprve vycházel v tištěné, poté pouze v elektronické verzi. Překlady z češtiny a slovenštiny do polštiny přispíval do Pobocza i F. Nastulczyk. Krajeńskie Stowarzyszenie Kulturalne w Więcborku zorganizovalo v r. 2005 setkání autorů – spisovatelů, literárních kritiků, překladatelů. Na setkání jsem s sebou přibral i Lenku Daňhelovou, kterou jsem znal z jejího působení v okresním týdeníku Patriot v Bruntále. V roce 1998 začala Daňhelová publikovat na internetovém publicistickém situ iRegion, pokoušela se také o vlastní autorskou tvorbu. Od té doby její styky s polskou kulturou zintenzivněly, byla jí svěřena česká redakce internetového časopisu Pobocza, později se pokoušela i o první překlady z polštiny do češtiny, často za konzultace F. Nastulczyka. Lenka Daňhelová polštinu nikdy nestudovala, naučila se ji sama, ale právě Nastulczyk jí byl „neocenitelným pomocníkem během překládání“ (tamtéž, s. 148). Z Lenky Daňhelové se stala aktivní překladatelka. Kromě četných časopiseckých překladů knižně vyšly její překlad sbírky básní F. Kameckého Nářek kněze (Praha 2007), výbor z poezie R. Krynického Magnetický bod (Ostrava 2010), G. Jakubowské-Fijałkowské Něžný nůž (Ostrava 2011) a román W. Myśliwského Traktát o louskání fazolí (Praha 2010).

Věnujme pozornost překladu výboru Průvodce slepého psa. Jak naznačila překladatelka v doslovu, s autorem, který jí „prozradil, že je vlastně trilingvní, protože se narodil na česko-polsko-slovenském pomezí“ a „jeho prvním jazykem je polština, v níž psal své básně“ (tamtéž, s. 148), konzultovala především významovou stránku básní a literární kontext. Tady překladatelka i konzultant a autor východiskového textu v jedné osobě odvedli vcelku solidní práci. Problémem, který není veliký, ale přece jen ztěžuje přesnější vnímání, je spíše otázka větné skladby, čili básnické syntaxe a s tím neodmyslitelně spojený problém básnického rytmu. Daňhelová si totiž neuvědomuje, že polská větná skladba se liší pořádkem slov ve větě od české, takže překládá doslovně polské větné fráze, které pak v češtině jdou proti jejímu duchu, její syntaxi. Přitom je třeba brát do úvahy, že jde o básnickou syntax, narušující větu záměrnou segmentací do veršů. Rytmus básně v češtině má svá zažitá pravidla, která lze samozřejmě překračovat, ale funkčně, například v důsledku potřeby naplnění básnického metra, rýmu či syntaktických figur, zejména vzniklých hromaděním hlásek (asonance, konsonance apod.). Nesprávným větným členěním a nelogickou větnou stavbou i ve volném verši, jenž u Nastulczyka převažuje a na což nelze při překladech hřešit, vznikají veršové celky, které sice neztrácejí nic ze svého významového sdělení, ale na čtenáře působí značně toporně. Dobře je to vidět na básni „k čemu“ (v originále „po co“ ze sbírky Ćmy i inne wiersze, s. 13): verš „/.../ obcy mi był płacz / za czasem minionym“ překládá Daňhelová jako „hořekování nad uplynulým časem / mi bylo cizí“. Podobně je tomu i jinde, např. v básni „nic“ (ze sb. Jesień stulecia, s. 21): „W tym domu opuszczonym przez czas / Zamknięty jestam jak w pułapce“; „V tom opuštěném domě jsem občas / chycen jako v pasti“ (Průvodce slepého psa, op. cit., s. 58). Topornost překladu se týká nejen nevhodného ponechání slovesa být a příslovce času na konci řádku, ačkoli by se měly v českém překladu objevit na začátku řádku druhého, jinak zde tyto dva slovní druhy takříkajíc bezprizorně „visí“, ale vyskytuje se zde i významová chyba, protože dům je opuštěn časem („przez czas“), nikoli tedy, jak sugeruje překlad, je v něm lyrický subjekt „občas chycen“. A tak bychom mohli pokračovat. V tiráži se dočteme, že dalším podílníkem na výsledné podobě překladu je kupodivu Josef Mlejnek. Ten přehlédl i chyby v sémantice překladu, o nedotažení textu z hlediska současné podoby Pravidel českého pravopisu ani nemluvě. Elévské chyby v translaci nechci překladatelce vyčítat, začátky bývají vždycky těžké a žádný učený z nebe nespadl, příslovečný pes je totiž zakopán jinde – Daňhelová básnickou syntax totiž nejen neovládá jako překladatelka, ale nezvládá ji ani ve své vlastní poezii, jak ukazuje i její poslední autorská sbírka Hořem (Ostrava, Protimluv, 2014), která zachycuje autorčin současný vývoj v oblasti lyriky in statu nascendi.

Nicméně v době, která poezii příliš nepřeje, nepočítám-li příležitostné básnění zjevných či skrytých grafomanů u nás i v Polsku (české Těšínsko z toho nevyjímaje), jsem vděčný za tak obsáhlý český výbor z poezie Franciszka Nastulczyka, jemuž jsem literárněkritickou pozornost věnoval několikrát, mj. na strákách Zwrotu, v Britských listech nebo Kulturněhistorické encyklopedii Slezska a severovýchodní Moravy, N–Ž (Ostrava, Ústav pro regionální studia Ostravské univerzity, 2005).

Franciszek Nastulczyk, Průvodce slepého psa,

Protimluv, Ostrava 2014, 155 s.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Průvodce slepého psa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu