Hynek Skořepa

Mrazivý příběh obrácení

V roce 2015 vyšla v Karmelitánském nakladatelství v Kostelním Vydří kniha ruského autora Sergeje K. Dakova Odpusť, Natašo. Na záložce obalu knihy se dočteme, že Sergej K. Dakov (1951–1973) se narodil v Novosibirsku. Od šesti let vyrůstal v sovětských dětských domovech, v letech 1966 až 1970 studoval na leningradské námořní akademii a v Petropavlovsku na Kamčatce. Už během studií v Petropavlovsku velel speciálnímu policejnímu oddílu podléhajícímu KGB, který brutálně rozháněl tajná shromáždění věřících.

Roku 1971 nastoupil jako radiotechnik u sovětské námořní flotily. Již tehdy byl rozhodnut opustit SSSR. Když se pak za bouřlivého počasí jejich loď zdržovala poblíž kanadských břehů, využil příležitosti k útěku. V Kanadě se stal členem organizace Underground Evangelism, která pomáhala věřícím v komunistických zemích. V únoru 1973 byl ve svých pouhých 22 letech zastřelen v Kanadě neznámým střelcem (za jeho smrtí patrně stály sovětské tajné služby). Jeho autobiografie byla vydána až posmrtně.

Strhující příběh Sergeje Dakova začíná jeho útěkem z lodi Blagin v září 1971. Vzhledem k bouřlivému počasí získala loď povolení zdržovat se v kanadských výsostných vodách. Dakov ji opustil skokem do moře a za dramatických okolností se mu ve vodě mající asi pět stupňů Celsia podařilo doplavat k pobřeží. Na útěk se předtím cílevědomě připravoval (otužoval se a cvičil) a byl ve výborné fyzické kondici. Přesto se mu k pobřeží podařilo doplavat jen zázrakem.

V další části knihy autor vzpomíná na své dětství a mládí:

Na své rodiče si vzpomínám jen mlhavě. Byly mi čtyři roky, když otce zabili. Matka zemřela krátce po něm... Otec se narodil v Povolží. Když mého děda poslali do vyhnanství, musel otec odejít s ním. Žil ve státním dětském domově a chodil do nedaleké školy. Už v mládí se stal zaníceným komunistou. A protože otce měl v pracovním táboře, musel v první řadě napravit svou pověst, osvobodit se od zlé nákazy rodinných pout. A tak vlastního otce zapřel...

O osudu svých rodičů a svého dědy se Sergej dozvěděl až v sedmnácti letech, když jako student námořní akademie navštívil rodný Novosibirsk. Sergejův otec se ve snaze napravit „prohřešky“ svého otce, Sergejova dědečka, stal vojákem sovětské armády. Byl velice přičinlivý, i když neměl žádné vzdělání, dotáhl to daleko, po válce velel vojenské záhladně s tankovým a dělostřeleckým cvičištěm. Po Stalinově smrti došlo ve vedení sovětské komunistické strany k mocenským bojům. Po nástupu Chruščova byli v tichosti odstraněni všichni vysocí důstojníci, kteří předtím podporovali Stalina. Sergejův otec byl jedné noci odvezen neznámo kam. Jeho matka se z této rány už nikdy nevzpamatovala a zanedlouho zemřela. Kdy a kde zemřel jeho otec ani co se stalo s jeho dvěma bratry, se Sergej již nikdy nedozvěděl.

On sám prošel několika dětskými domovy na Sibiři. Poměry v nich byly dle jeho líčení více než otřesné. Děti trpěly podvýživou, jejich špatně placení a motivovaní vychovatelé, kteří neměli žádnou perspektivu zlepšení svého společenského postavení, se o ně prakticky nezajímali. Chovanci často tajně utíkali do města, kde se přiživovali drobnými krádežemi a žebráním.

Dakov doslova napsal:

Jako jednotlivci jsme byli vedoucím domova úplně lhostejní. Své povolání nenáviděli, a tak se o nás nestarali.

Otřesné poměry v dětských domovech tehdejšího Sovětského svazu za stalinských čistek a za války jsou dostatečně známy. Stát se tehdy o obrovské množství bezprizorných dětí nedokázal postarat. V době Gorbačovovy přestavby vyšla v SSSR např. kniha Anatolije Pristavkina Na hrudi obra obláček zlatý (česky 1989), která získala světovou proslulost. Spisovatel v ní líčí zážitky z válečného dětského domova v Moskvě, odkud pak byly děti kvůli blízkosti fronty odsunuty do podhůří Kavkazu. Jejich život se tam však nestal o nic snadnějším, staly se obětí nevyhlášené války mezi sovětským státem a místním čečenským obyvatelstvem (Čečenci, kompromitovaní před tím spoluprací s německou armádou, utekli před stalinským terorem do hor a během nocí přepadali sídla pod horami, nově osídlená uprchlíky z frontových oblastí Ruska). Pristavkinův příběh má i neméně slavnou filmovou verzi režiséra Sulambeka Mamilova z roku 1989.

Šokující jsou však pro mne dosud neznámá fakta dokládající, že situace v sovětských dětských domovech byla velmi špatná ještě řadu let po válce, kdy byl v souvislosti s Chruščovovými zemědělskými experimenty v zemi nedostatek základních potravin.

Kniha vydaná nakladatelstvím zaměřujícím se na vydávání náboženské literatury ovšem má především ukázat „prohlédnutí“ Sergeje Dakova, který se z věřícího komunisty, krutě zasahujícího proti vyznavačům náboženské víry v rámci represivních složek, stal hluboce věřícím křesťanem. O to víc zarážející jsou faktografické chyby (nepřesnosti překladu) v knize obsažené. Např. na str. 63 je uvedeno: Novosibirsk měl půldruhého milionu obyvatel a už léta zde nebyl jediný (pozn. míněno funkční) protestantský kostel....

Průměrně vzdělanému člověku je snad známo, že nejrozšířenějším křesťanským náboženstvím v Rusku je pravoslaví. Pokud tam jsou nějací protestanté, je jich zanedbatelné množství. Těžko proto mohli „protestantští“ věřící vytvořit v knize popisované mnohatisícové shromáždění, snažící se navštívit bohoslužbu v té době v nově povoleném jediném „otevřeném“ chrámu. Sám jsem pak při návštěvě sibiřského města Irkutska před několika lety jiné než pravoslavné chrámy nezaznamenal (s výjimkou židovské synagogy).

Je zarážející, že v tiráži knihy není uveden její překladatel. Je tam naopak napsáno: Jsme připraveni vyhovět oprávněným nárokům překladatele, jehož jméno se nepodařilo zjistit. Zajímalo by mne, jak se může nakladatelství dostat k překladu, když nezná překladatele. Z v textu vyskytujících se slovakismů usuzuji, že kniha byla přeložena spíš než z ruského originálu z jejího slovenského vydání. Bohužel se zařazuje do většinového proudu nekvalitních překladů z cizích jazyků, které zaplavují náš knižní trh (mezi nimi patří ještě k těm lepším).

Ale zpět k Sergeji Dakovovi. Proč se rozhodl opustit na tehdejší poměry zdánlivě skvělou kariéru (svými nadřízenými byl vysoce hodnocen a pravidelně povyšován) a nakonec i zemi, vysvětlil tím, že se postupem času nebyl schopen morálně vyrovnat s bezohlednými a krutými zásahy vůči věřícím (podle jeho popisu při nich docházelo k těžkým zraněním, dokonce k úmrtím), když podle tenkrát platné ústavy Sovětského svazu bylo náboženské vyznání legální. Dakov se neúspěšně pokusil zrůdné mašinerii uniknout:

Pochopil jsem. Měli mě v hrsti a nikdy mě nepustí... Normální člověk se mohl rozhodnout jinak: žít v SSSR, ignorovat – pokud se dalo – systém a vést podle možností spořádaný život. Mě však měli v hrsti. Věděl jsem příliš mnoho...

Sergej K. Dakov: Odpusť, Natašo. Karmelitánské Nakladatelství, Kostelní Vydří 2015, 175 s. Přeloženo z ruštiny, překladatel neuveden.

Hynek Skořepa (1975) vystudoval biologii, geografii a ochranu životního prostředí na UP v Olomouci. Pracoval střídavě jako učitel, muzejník a pracovník státní ochrany přírody. V současnosti učí na gymnáziu v Ústí nad Orlicí.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Mrazivý příběh obrácení

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu