Jan Frolík

Městečko jako haiku (Kardašova Řečice)

Básníci a jejich místa (45)

7. srpna 1886 se konala v mé rodné Kardašově Řečici velká sláva. Svátečně odění měšťané i lid tak zvaně prostý uctili památku Boleslava Jablonského, jemuž byl toho dne odhalen na větším ze dvou místních náměstí monumentální pomník. Tehdy velebený národní bard se narodil roku 1813 v nedalekém mlýně, do matriky byl zapsán jako Karel Tupý, díky svým Písním milosti, inspirovaným nešťastnou láskou, zazářil ve 40. letech 19. století na samém vrcholu rozvíjející se české poezie, stal se oblíbeným básníkem čítanek a dívčích památníčků, až nakonec upadl do téměř úplného zapomenutí.

na soše barda
kňá kňá kňá
pošklebují se kavky

V básni napsané k smrti Jablonského roku 1881 se Adolf Heyduk zmiňuje o „snítce lauru kypré“. Dvě stě let po svém narození obdržel petrifikovaný pěvec lásky a národa poněkud odlišný laurus. Některý z party mladíků, nejspíš opilých, podnikl odvážný výstup až k jeho hlavě a ozdobil ji odpadkovým košem. Vzhledem k tomu, že k mému ranému řečickému dětství nezbytně patřily matróz šatičky, sponka ve vlasech ulízlých na pěšinku a nedělní korzo s rodiči, nemohl jsem léta dospívání absolvovat jinak než jako hodně problémový teenager. V rozpomínce na to mě znevažující akt, k němuž došlo v centru obce, spíš pobavil, než mravně rozhořčil. Ostatně Tupý-Jablonský ve svém mládí – jako tolik jiných – zaostalou Řečicí pohrdal a cele se upnul k matce českých měst.

jen břečťan
nestihl včas přes plot
uprchnout do světa

Díky autům a motorkám se dá dneska prchat do světa (s ohledem na jeden ze zásadních efektů globalizace by bylo možná lepší užít anakolutu „prchat po světě“) mnohem snadněji než v 1. polovině 19. století. Středem městečka jich přes den projedou tisíce. Já ale staromilsky tíhnu k železnici, jakkoliv její boj o přežití na ní zanechává své šrámy. Nemuset myslet na řízení a jen se tak koukat z okna vlaku, jak potěšitelné... a inspirativní.

v zarostlém kolejišti
hadinec
na cestě k podzimu

Postarším batůžkářům putujícím za poznáváním vlasti, kteří čas od času vystoupí na řečickém nádraží, moc atraktivit městečko, po většinu své historie dost chudé, nenabídne. Ale není to právě neobyčejnost obyčejnosti, co nás jednou bude lákat víc než čím dál halasnější spektakulární virvál merkantilizovaného zážitkového obluzení? Posezení u nepatrného rybníčku Kuchyňka vedle mlýna, kde kdysi hospodařila rodina Tupých, zákoutí s lipami či jiným stromovým porostem, tiché okrajové uličky a třeba i procházka podél vodního proudu, který se odráží v názvu města...

spíš potok nežli řeka –
véčko za kachnou
od břehu k břehu

Aby mě však místní činovníci, obchodníci či hostinští nenařkli v čase rozvinutého turismu z kontraproduktivního zpátečnictví, musím zmínit alespoň k nebi čnějící sakrální srdce obce, výraznými gotickými prvky obdařený chrám sv. Jana Křtitele, a také místní zámek z 18. století, který je dnes v majetku Kongregace Školských sester de Notre Dame.

květy hlošiny
tak nenápadné –
zpěv sester z kláštera

Jenomže všednodennost se v Řečici po každém kratičkém spirituálním vytržení vždycky obratem vrací.

poledne:
třeskot pivních sudů
poté co dozněl zvon

A propos – místní výčepy. Přiznám se, že v nich posedím – coby bývalý učitel bych se k tomu ovšem příliš okatě hlásit neměl – rád, byť musím před každou návštěvou v nich přešaltovat funkce neocortexu z oněch k difúzní abstrakci tíhnoucích na ty úžeji spjaté se senzualitou. Ostatně jaká úleva – rozjímat u dvou třech piv (když se sejde obzvlášť vybraná společnost i u více) o tom, proč se našim hokejistům nedařily přesilovky v zápase s Američany, než se obsedantně zaobírat kupř. konceptuálními trendy v současné poezii.

i dneska
cesta kolem světa
po těch třech hospodách

Obsah tohohle haiku jsem z rytmických důvodů pokroutil. Těch hospod je v mém rodném městečku víc. Přesně čtyři a půl. A to mě přivádí k té části obce, která se alespoň mně jeví jako její nejcitlivější neuralgický bod. Začnu fotbalovým hřištěm, i když v současnosti nemůže být řečický Sokol na výsledky obou svých mužských týmů moc pyšný. Ale tohle nás... důchodce? seniory?... spíše bych řekl zestárlé chlápky... na rozdíl od mladších diváků zas až tak nevzrušuje. Vždyť smyslem fotbalu je vlastně taky mít si s druhými o čem popovídat – na nové tribuně i v té půlhospodě, která je její součástí a bývá otevřená, jen když se na stadionu něco děje. Lípy za plotem spolu s oblohou a střídáním ročních cyklů dávají pak těm klopotným anabázím míče od branky k brance jakýsi hlubší, prapůvodní význam.

míč
vykopnutý do korun
pomohl podzimu

Jedním ze specifik Kardašovy Řečice je, že se v těsné blízkosti hřiště nacházejí – kromě pošty a kulturního domu – rovněž dva hřbitovy. „Starý“, dávno zrušený a dnes přeměněný v parčík, už hodně pozbyl ze svého pietního genia loci.

feťáci odešli
na jejich zídce
lahváč a starej chlap

Ani ten nazývaný „nový“ však ve skutečnosti nový není. I nejletitější řečičtí pamětníci přišli na svět až po jeho otevření. Na dvoutisícovou obec je překvapivě rozlehlý. Kdybych chtěl z tohoto faktu vyvozovat kulturně historické extrapolace ve stylu Magrise, Stasiuka či Kroutvora, mohl bych začít dějinami městečka, které se spíš než hrdinskými skutky vyznačují konzervativním opatrnictvím, skepticismem, nedůvěrou ve vzletné ideje, myšlením na zadní vrátka..., a dospět k závěru, že v mém rodišti byla reflexe žité skutečnosti vždy úzce spjatá s vědomím pomíjivosti všeho lidského. Ale co by mi na takové mudrování řekli chlapi v některé z půlpáta místních hospod? „Vo čem to žvaníš, vole?“ Každopádně se však po tomhle hřbitově často procházím. Od jeho spodní části až nahoru k místu posledního odpočinku školských sester, kde si čítávám z náhrobků – Bonavita, Cherubina, Soteris..., co řádové jméno, to poezie. Nepředstavuju si při tom stísňující ortenovskou „armádu červů“; vždyť všude kolem mne od jara do podzimu život přímo kypí – pěstovanými květinami i divokým býlím, roztodivným hmyzem, ptačími zpěváky.

první let
mladé pěnkavky...
z náhrobku na náhrobek

Nejvíce však hřbitov zvukově ožije o pouti, která se v Řečici koná koncem června. Řetízkový kolotoč, autodrom a další, za mého dětství neznámé, atrakce se totiž nacházejí těsně před jeho zdmi.

smích od střelnice...
mezi hroby pluje
pouťový balónek

Vzhledem ke konfiguraci budov a prostor sloužících veřejnosti může tu ovšem dojít i k poněkud makabrózním situacím:

rakev je u dna hrobu –
z blízkého hřiště výkřik:
gól!

Chodník v ulici, kde bydlím, lemují javory. Protože se jejich koruny musejí pravidelně seřezávat, připomínají spíš jakési přerostlé bonsaje, na něž by mohly ničím neomezované listnáče z blízkého zámeckého parku pohlížet s distingovanou útrpností. V Řečici jsem prožil celý život a vím, že každý dům v sobě ukrývá spousty příběhů, často i dramatických. Mnohé z nich by se týkaly nikdy nenaplněných očekávání. „Snům chlapců z maloměst vyklovou oči vrány všednosti...,“ vzpomněl jsem si na úryvek ze své dávné, nikdy nedokončené básně. Psaní veršů se může jevit na malém městě jako značně pošetilá záležitost a jejich tvůrce se musí držet hodně při zemi, a paradoxně právě odtud čerpat sílu. Ztotožnit se zkrátka i s těmi zakrslými javory, které po každém ořezání obrážejí novými větévkami, i s lidmi, kteří je svým osudem připomínají. A sub specie aeternitatis, kdo může tvrdit, že je v tom zvláštním puzzle, z nějž se skládá společenství obce, tím nejdůležitějším z jednotlivých dílků?

Všichni ti blázni... šel jsem s nimi
přes dómy z hvězd i přes krtiny.

I když jsem v závěru zaměnil skromné haiku za vznešenější distichon, nadále se domnívám, že pomník veršujícího miniaturisty by měl být ukrytý v trávě a určený jenom pro oči ještěrek, rejsků či lučních koníků. A laurus by mu mohl seslat jako pozdrav z nebeských výšin nějaký racek nebo volavka.

Dopsáno za skřehotání žab 26. 5. 2016
a věnováno stému výročí úmrtí řečického rodáka Jaromíra Hrubého (1852–1916),
novináře, spisovatele, překladatele a autora
obsáhlého místopisu svého rodného města.

Jan Frolík (1948 v Kardašově Řečici) vystudoval češtinu a dějepis na PdF v Českých Budějovicích a po většinu profesního života učil na základní škole ve svém rodišti. Knižně vydal sbírky Seminář poezie (Pražská imaginace 1991), Útěcha z ornitologie (Fra 2012) a dále – většinou v jindřichohradeckém nakladatelství Epika – knihy Sardinku znal jsem rozpustilou... (2013), Haiku to nevysvětlí (2013), Atlantida – verše z mladších let (2014) a Řečická haiku (společně s Alešem Šindelářem, 2014). Jeho verše byly přeloženy do polštiny (mj. Antologia haiku europejskiego, 2005), němčiny, běloruštiny a angličtiny (World haiku review).

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Frolík

Městečko jako haiku (Kardašova Řečice)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu