Ondřej Vaculík

Jak člověk stárne

(bajka)

Jak člověk stárne, stává se buď tolerantnějším, nebo naopak nedůtklivějším. Tolerance může být projevem životních zkušeností a moudrosti, nebo je znakem otupění, kdy v člověku ochabuje a slábne palčivost myšlenek. Možná není tak jedno, proč je člověku něco jedno.

V posledních letech naše maminka velmi kritizuje Ameriku i s Obamou, a imponuje jí Putin s Ruskem a svou imperiální politikou. S bratrem sice s jejím postojem nesouhlasíme, ale velice souhlasíme s tím, že takový názor má a chce se jí se s námi o tom hádat. My jsme pro Ukrajinu, ona pro Rusko. Pro svůj postoj má své důvody, a když je neuznáváme, říká, však vy ještě uvidíte, málo o světě víte.

Měla by ale víc pít, aby se dožila dne, kdy my konečně tedy zavrhneme tu Ameriku a přivrátíme se k Putinovi, jejž od moci nad Ruskem a nad Ukrajinou hned tak nikdo neodstaví, což se nám nelíbí.

Pro starého člověka může být palčivější problém Amerika versus Rusko než vlastní žízeň, na kterou může i umřít, aniž by ji pociťoval. Život v něm může prostě vyschnout. Pokud mohu, maminčino pití trochu kontroluji, z jejího pitného režimu mám větší obavy než z Obamy. A také cítím, že naše stárnutí je společné. I mě znepokojuje víc režim v Rusku než můj pitný.

Zdál se mi sen: Ležel jsem kdesi v osamění úplně bezmocně, nemoha nohama pohnouti. Cítil jsem se zemdlen a sláb, vlastně na konci sil. Přemýšlel jsem, co se to stalo, že je ze mě náhle taková troska, když jsem přeci pořád býval docela zdráv. Všechny možné důvody jsem postupně vyloučil, také Putina, Obamu i obrnu, až jsem vylučovací metodou dospěl k poznání, že umírám hlady (ve skutečnosti mi hrozí spíše opak). Až posud jsem nevěděl, že na hlad člověka síly opouštějí od nohou, a já už to mám až v kyčlích.

Došlo mi, že mám možná jenom několik hodin na to, abych přehodnotil svůj postoj k Rusku i k Americe, bez toho bych neměl odejít ze světa. Honem jsem sumíroval všechno zlo, které Amerika ve světě napáchala, a usvědčoval ji ze špatných činů, o nichž, kdybych neumíral, bych zřejmě nevěděl. (Věděli jste, že Amerika Husajnův diktátorský režim nejprve podporovala, aby pak proti němu mohla tak tvrdě zasáhnout? To člověku nejspíš dojde, až když umírá hlady.) Zatímco americké zlo se mi překotně vršilo, Putinova kolonka dobra pořád zela prázdnotou. Vůbec jsem si s ní nevěděl rady. Nejsem já nakonec obětí nějaké vlny předčasného umírání? A musím já, obklopen blahobytem, umřít hlady? Třebas by stačilo, kdybych se najedl, ale jak, když nemohu hýbat nohama.

K americkému zlu jsem přiřadil také to, že neoplývám žádnou indiánskou dovedností. Jak je to možné! V životě jsem nic neulovil, ba nechytil rybu ani raka. V Rusku když by lidé různě nepytlačili... Ani slepici jsem neoškubal, králíka nestáhl z kůže, umím vyvrhnout vnitřnosti? To bych snad nějak udělal, prostě bych je vyvrhl, ruce mi ještě slouží.

Cítil jsem, že je mi do pláče a zbytečné smrti velice lituji. Proč se musí odehrávat zrovna na mně. Nezbylo mi, než trpělivě na ni čekat a odevzdaně prožívat strach. Když tu – no zní to jako pohádka, ale byl to skutečný sen – mi skočil na hruď, až to ve mně heklo, náš kocour Rour a v tlamičce měl straku, kterou právě ulovil. Byla ještě teplá, hned jsem ji začal v posteli škubat. Indiáni, když uloví straku, nejprve z ní vysají krev, která dá sílu i mrtvému.

Vděčně jsem se díval na Roura, jestli mi k tomu nepodá nějaké vysvětlení. Jako že mi ji Putin posílá. Už toho ale nebylo zapotřebí, jsem zachráněn a mohu si dále trvat na svém.

Ondřej Vaculík .

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Jak člověk stárne

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu