Pavel Kohout

Dramatis persona K. K.

Nedožité 90. narozeniny Karla Kosíka (26. 6. 1926–21. 2. 2003) připomínáme textem z r. 2001. Mám problém. Předpokládám, že sborník k jubileu filosofa psali filosofové. Z hlediska skutečné filosofie je moje vidění člověka v životě a světě pokleslé, bývá účelově determinováno charaktery a konflikty, které při práci na hře nebo románu vznikají náhodně až iracionálně. Ale i přitom vím, že zůstávám profesionál.

Po zkušenosti svého mládí se nejvíc bojím diletantů a děsí mně, že bych se mohl znovu stát jedním z nich. Nehodlám proto mluvit o Karlu Kosíkovi jako o filosofovi, ale o dramatické postavě K. K. z oné hry, kterou pro theatrum mundi napsal a stále ještě píše život.

Ta postava se asi nemohla stát ničím než filosofem, když zahájila se svou zkoumavou povahou dospělý život čekáním na smrt – za boj a svobodu. Fašismus a jím rozpoutaný teror vrcholící genocidní válkou byl první fenomén, který ji formoval. Zasáhl ji tak mocně, že patřila ke sboru podobně postižených, které jí chtěly navždy nastavit hráz v podobě jiného fenoménu, aniž stačily poznat jeho pravou podstatu.

Povahu komunismu, předstírajícího, že jeho neotřesitelným základem je vědecký světový názor, pochopila postava K. K. jako jedna z prvních a začala jej po svém demaskovat filosoficky. Tím poprvé získala nejen logické nepřátele ztělesňující prolhaný režim, ale i naprosto nelogické nepřátele mezi filosofy svobodného světa, kteří přestali být logickými spojenci, když se jim bral jejich sen, úžasný i v tom, že pro něj nemuseli nic riskovat.

Jako na divadle pak uplynulo skokem čtvrt století, které postava K. K. přeživořila díky své práci, solidaritě zahraničních přátel a neúnavné podpoře své ženy. Pak se chvíli zdálo, že došlo k happy-endu: postava K. K. se mohla vrátit z nebytí do bytí.

Avšak režisér život nezná odpočinku a jeho fantazie hranic. Uprázdněný prostor po dvou splasklých fenoménech cele vyplnil fenomén vítězného kapitalismu. Že není samospasitelný a potřebuje nový obsah, nemá-li znamenat jen jiný, i když zpočátku nevinně nepříjemný způsob otupování lidských myslí, pochopila postava K. K. jako jedna z prvních a začala to po svém dokazovat filosoficky. Tím znovu získala nejen logické nepřátele ztělesňující oportunismus všech vládnoucích skupin, ale i naprosto nelogické nepřátele mezi nejlepšími přáteli, kteří přestali být logickými spojenci, když jim byl zpochybněn cíl, k němuž se tentokrát dobrali s tak velikým rizikem.

Postavu K. K. tento antický osud poznamenal. Bojím se, že už ani ona sama nemá v této chvíli potřebný filosofický odstup, aby i ty druhé chápala jako postavy věčného dramatu, kterým život přidělil jiné role. Je mi to líto, protože dramatik-profesionál vstupuje do každé figury jako do sebe a nemůže ji už soudit z povrchu.

Chápu proto postavy zklamaných přátel, které šokuje ta razantní neochota vnímat „reálný kapitalismus“ jako fenomén nesrovnatelně pozitivnější než oba předchozí. Ale se smutkem chápu i zklamání postavy K. K., která bytostně není ochotna považovat něco byť lepšího nežli špatné za přijatelnou metu. K ní se chce zjevně dál dobírat vzdor všem lidským rizikům – per aspera ad astra.

Za to si jí dál váží a má ji přes její bodliny ráda

postava P. K.

Vídeň 21. 8. 2001 (33 let po tancích...)

(Irena SĄnebergova´, ed.: Rozji´ma´ni´ vprĄed i vzad, Karlu Kosi´kovi k peĄtasedmdesa´tina´m, Praha, 2001)

Pavel Kohout (1928) je spisovatel.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Kohout

Dramatis persona K. K.

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu