Václav Klusoň

Ekonomie a spravedlnost

V tomto státě se oddělilo
rozhodování od odpovědnosti,
právo od spravedlnosti.
Pokud je nespojíme, nebude lépe.
Vladimíra Dvořáková

V rámci studia institucionální ekonomie mě velmi zaujal německý ordo-liberalismus, o němž jsem uveřejnil v časopise Politická ekonomie (č. 3/1998) obsáhlejší stať, jež byla posléze publikována i v mé knize Úvahy post-transformační (2007). Koncem 30. let a v průběhu 40. let minulého století se v Německu postupně vytvořila skupina ekonomů a právníků (F. Böhm, W. Eucken, A. Müller-Armack, L. Erhard ad.), jež si předsevzala prozkoumat možnosti funkčního, spravedlivého a člověka důstojného společenského řádu. Tato škola byla později označena jako Freiburgská škola, což je německá varianta neoliberalismu.

Tato škola spojuje svobodu se spravedlností a s odpovědností. Takto pochopená svoboda vytváří řád (sociálně právní stát) jakožto soubor pravidel, umožňujících fungování demokratické společnosti na bázi trhu, morálních hodnot a spravedlnosti. Tento řád, který vychází ze symbiózy ekonomiky, politiky a morálky, byl nazván sociálním tržním hospodářstvím. Hrají v něm samozřejmě velkou roli solidarita a subsidiarita.

Významným zdrojem mých úvah o spravedlnosti ve vztahu k ekonomii je dílo Theory of Justice (Teorie spravedlnosti, 1971) Johna Rawlse (1921–2002). Nemohu ovšem opomenout ani F. A. Hayeka a jeho významné dílo Právo, zákonodárství a svoboda, které vyšlo v nakladatelství Academia v roce 1994, a stať The Principles of a Liberal Social Order (Stanford University 1984). Nelze vynechat knihu Hanse Jonase Princip odpovědnosti, Oikoymenh Praha 1997. V textu jsou ovšem využívány i další prameny, o nichž bude řeč dále.

Pojetí spravedlnosti – stavová a procesní definice

V souvislosti s mechanismy a institucemi tržní ekonomiky se často setkáváme s tvrzením, že trh jako takový je sociálně nespravedlivý, že rozděluje důchody a majetek nespravedlivě. Postulát sociální spravedlnosti, či spíše nespravedlnosti trhu, však nerad slyším, a proto tento výraz také velmi zřídka používám. Když už jej použiji, tak jen v souvislosti s dodržováním stanovených a běžně zažitých obecných pravidel. Řeknu k tomu snad jen, že spontánní tržní proces je něco jako loterie, a přitom loterii nikdo jako sociálně nespravedlivou instituci neoznačí. Sociální spravedlnost nelze chápat jako odpovědnost někoho (především státu) za to, že každý dostane to, co si vzhledem k vynaloženému úsilí, dovednosti a nákladům zasluhuje, co mu jaksi „právem“ náleží. Tedy že je někdo, kdo je připraven a zároveň povinen vyrovnat případné „nespravedlivé“ rozdělení majetku a důchodů, k němuž prostřednictvím trhu došlo. Trh totiž žádné provinění netrestá (na to máme justici), nemilosrdně však trestá neúspěch. Neúspěch na soutěžním trhu není totiž proviněním v pravém slova smyslu a některým postiženým bychom měli spíše pomoci. Samozřejmě vysoké důchody jsou zdrojem velkých majetkových rozdílů a často se stává, že k velkému majetku se konkrétní lidé dostávají podvodně, tj. porušováním pravidel a na nesoutěžním trhu. To pak ovšem skutečně nespravedlivé je, navíc je to v dlouhodobějším horizontu i sociálně a politicky velmi nebezpečné. Proto východisko spatřuji spíše v důsledném, promyšleném a všestranném uplatňování principu solidarity nežli v marné honbě za „tržní spravedlností“.

Spravedlnost má mnoho definic. Nejznámější a nejsrozumitelnější je patrně tato: Poctivě žít, nikomu neškodit a každému dávat, co mu patří. Základem spravedlnosti je pak vzájemná důvěra, tj. očekávání, že partner splní, co slíbil. A také odpovědnost každého, kdo jedná a rozhoduje.

Spravedlnost bývá charakterizována těmito čtyřmi principy:

1. spravedlnost je rovnost před zákonem;
2. spravedlivé je takové jednání, v jehož rámci jsou odměny a postihy přiměřené. Tento princip je označován jako retributivní spravedlnost;
3. odměny a postihy spojené s výsledkem jednání mají být též spravedlivě rozděleny – distributivní spravedlnost;
4. stejné případy nutno posuzovat stejně – procesní spravedlnost.

Retributivní spravedlnost vyžaduje nápravu a odškodnění, které by alespoň do jisté míry kompenzovaly velikost poškození. Kdysi platilo „oko za oko, zub za zub“. Dnes jsou tresty mírnější, viník se trestá vězením nebo pokutou. Symbolem retributivní spravedlnosti je zobrazení ženy, která má zavázané oči, v jedné ruce drží váhy, ve druhé pak meč. Meč naznačuje, že k dosažení spravedlnosti je nezbytná síla; neboť „spravedlnost bez síly je bezmocná, síla bez spravedlnosti tyranská“.

O distributivní spravedlnosti se nejčastěji hovoří v souvislosti s velikostí mzdy a s rozdělením příjmu a majetku, jež může být – a často je – příčinou velkých nerovností ve společnosti. Označíme-li nějaké rozdělení důchodů a majetku jako nespravedlivé, měli bychom identifikovat osobu, která za takové rozdělení odpovídá. O nespravedlnosti rozdělení zpravidla mluvíme tehdy, je-li za to někdo odpovědný. Nelze-li koho učinit odpovědným, nejedná se o nespravedlnost. Tvrdíme-li tedy, že daná nerovnost je nespravedlivá, pak musíme dokázat, že je někdo za ni zodpovědný. Spravedlnost nelze totiž oddělit od odpovědnosti.

Položme si nyní otázku spravedlivého rozdělování majetku a důchodů v souvislosti s fungováním trhu. Soutěž na trhu může přivodit jak velké zisky, tak velké ztráty bez ohledu na „zásluhy“ postižených nebo těch šťastnějších. Ti, kteří na trhu neuspěli, obviňují tržní mechanismus z nespravedlnosti. Výsledek tržního soutěžení není však možné označit za spravedlivý či nespravedlivý, protože nezávisí jen na vůli a na vynaloženém úsilí konkrétního jednotlivce, nýbrž na jednání mnoha dalších jednotlivců a na nepředvídatelných okolnostech, na něž žádný jednotlivec nemá vliv. Tržní soutěž není totiž na oceňování zásluh nebo vynaloženého úsilí naprogramována. Za nespravedlivou nerovnost důchodů a majetku můžeme však označit jen tu část nerovností, které vznikly jako důsledek záměrného podvodného, neetického a nezákonného jednání za absence soutěžního trhu.

Povšimněme si v této souvislosti názoru Tonyho Judta, který vyslovil ve své knize Zle se vede zemi (Praha 2011). Konstatoval, že velká nerovnost majetku a důchodů je nespravedlivá, a proto je třeba ji potírat a všemi dostupnými a legálními způsoby dosahovat větší rovnosti. „Nerovnost je destruktivní. Rozkládá společnost zevnitř. Důsledky majetkových rozdílů se neprojeví okamžitě. Postupem času se však soutěžení o status a majetek zostřuje, lidé silněji pociťují nadřazenost... v závislosti na majetku, dochází k předsudkům vůči lidem na nižších stupních společenského žebříčku, k nárůstu kriminality a všech patologických jevů spojených se společenským znevýhodněním... Nezáleží na tom, nakolik je země bohatá, ale na tom, jaká je v ní míra nerovnosti.“ (s. 33) Jde o tzv. „stavové“ pojetí spravedlnosti. K tomu se ještě vrátím.

Nejdříve však jednu poznámku. Jak víme, soudy rozhodují na základě zákonů. Skutečnost je však složitější a rozhodování soudů někdy jde za rámec konkrétních ustanovení zákonů. Přesto je však nutná určitá předvídatelnost soudních rozhodnutí, což vyvolává požadavek, aby stejné případy byly rozhodovány přibližně stejně a nestejné odlišně. Jestliže studujeme rozhodnutí amerických soudů, možná nás překvapí popis podobných případů v minulosti. Ten je přirozenou součástí zdůvodnění rozsudku. Americké soudy se tak snaží o určitou důslednost a koherentnost svých rozhodnutí.

Na místě je i malá poznámka týkající se dodržování zákonů, což je nepochybně jedna ze základních podmínek spravedlnosti, resp. spravedlnost sama. Bohužel v praxi se spíše oceňuje schopnost zákony nedodržovat a obcházet je. Jak konstatuje prof. Dvořáková, „neúcta k zákonům i pravidlům prolíná celým systémem a stává se součástí každodenního života. Jak nedodržet pravidla, jak je obejít, jakým způsobem získat výhodu, jak někoho ,přelstít', je velmi rozšířený politický jev“. (Rozkl/r/ádání státu, 2012, s. 21) U nás jsou však možné daleko otřesnější případy, kdy úřady mohou nedodržovat rozhodnutí soudů. Dejme opět slovo prof. Dvořákové: „Nejvyšší správní soud rozhodl, že výše platů a odměn veřejných zaměstnanců by měly být veřejnosti přístupnou informací. Na toto rozhodnutí soudu odpověděl Úřad pro ochranu osobních údajů prohlášením, že verdikt soudu je nezákonný, a na stanovisko ÚOOÚ pak reagovala ministerstva odmítnutím poskytovat informace tohoto druhu. Takže místo aby soudy mohly rozhodovat o zákonnosti postupu úřadů, úřady rozhodují o zákonnosti soudních rozhodnutí. Není to úžasný vklad této země do pojímání demokracie a právního státu?“ (s. 66–67)

Jak si čtenář možná povšiml, spravedlnost není jednoznačně definována; máme totiž dvě pojetí spravedlnosti: a) běžně užívaný pojem spravedlnosti, která se vztahuje ke stavu věcí a b) spravedlnost procesní. Rozdíl v obou pojetích je rozdílem mezi činem (aktivitou, rozhodnutím) člověka a stavem věci jakožto výsledkem rozhodnutí. Např. loupež (čin) a chudoba (výsledek činu). Procesní pojetí je více používané, protože procesní veličina bývá častěji předmětem etického soudu nežli stavová veličina. Tím ovšem nechci říci, že stavová definice spravedlnosti je méně důležitá. Z hlediska spravedlnosti neuspokojivý stav často iniciuje aktivity, jejichž cílem je přivodit spravedlivější stav. Např. otázky typu: je spravedlivé, že daná ekonomika roste, stagnuje nebo upadá nebo že měna je znehodnocena či naopak zhodnocena, jsou na první pohled irelevantní. Smysluplnou musí být otázka, kdo daný stav přivodil, kdo je za něj odpovědný a jak spravedlivější stav přivodit. Stavový a procesní pohled na spravedlnost se vzájemně doplňují. Stejně jako spravedlnost a odpovědnost.

Sociální spravedlnost

A nyní si něco řekneme o konceptu sociální spravedlnosti. Jejím předpokladem je existence nějakého neosobního mechanismu, který produkuje spravedlivé či nespravedlivé stavy a případné velké nerovnosti. A nerovnosti, jak hned uvidíme, jsou považovány za nespravedlivé. Problém je však i v tom, že nerovnost je stav, nikoliv čin a stav věci nemusí vždy být projevem svobodné vůle a aktivit konkrétní osoby.

Autoři Richard Wilkinson a Kate Pickettová (Rovnováha, Praha 2013) váží nerovnost na nedůvěru a tím logicky i na nespravedlnost: „... nerovnost snižuje míru důvěry... důvěra nemůže vzkvétat za velmi nerovných podmínek... V méně rovných podmínkách jsou lidé méně soucitní, vztahy jsou sobečtější, každý se musí starat sám o sebe... Nedůvěra a nerovnost se vzájemně posilují... člověk má méně soucitu s těmi, které nepovažuje za sobě rovné. Materiální nerovnost tedy společnost rozděluje.“ Ze společenského hlediska je nerovnost v tomto pojetí nespravedlivá.

Z morálního hlediska by koncepce sociální spravedlnosti byla nepřijatelná, jestliže by nepřipustila žádnou formu diskriminace, jak násilné, tak nenásilné. Zatímco první typ (násilná diskriminace, např. zákaz černochům cestovat společně s bělochy ve veřejných dopravních prostředcích) nevyvolává žádné pochybnosti a je nespravedlivý, s druhým typem je to složitější.

Ukažme si to opět na instituci trhu, který nepochybně může produkovat velké nerovnosti v rozdělení důchodů a majetku. Je snad proto možné označit trh za diskriminující a tím i za sociálně nespravedlivý? Nepochybně nikoliv. Trh, jako společenský mechanismus koordinace ekonomických činností, není osobou (fyzickou ani právnickou), kterou by bylo možné činit odpovědnou za výsledek tržních aktivit. Každý, kdo vstupuje jako prodávající či kupující na trh, fakticky svobodně souhlasí s dobrovolnou diskriminací, jež musí být součástí konceptu sociální spravedlnosti. Dobrovolná diskriminace je nezbytnou, protože odděluje úspěšné účastníky tržního soutěžení od neúspěšných, tedy je „diskriminuje“.

Obhájci sociální spravedlnosti narážejí i na problémy v souvislosti s institucemi. Institucionální ekonomie chápe instituce též jako obecná pravidla omezující a regulující vzájemnou činnost lidí. Často bývá do tohoto pojmu zařazována i organizace. Instituce pak třídíme do dvou skupin: a) instituce formální a b) instituce neformální. Formálními institucemi rozumíme pravidla, která regulují činnost občanů a organizací ve společnosti (v soukromém i ve veřejném sektoru). Tato pravidla jsou jen zdánlivě „man-made“, i když jsou přijímána zákonodárnými sbory a dalšími orgány ve veřejném a soukromém sektoru. Jsou to tedy pravidla zpravidla vynucená. Příkladem takových pravidel jsou zákony.

Neformální instituce jsou rovněž soubory pravidel, jež však nejsou přímým produktem intelektu a vůle člověka, nýbrž jde o nevyprojektované produkty skupinové selekce (soukromé vlastnictví, trh, peníze, jazyk, obyčeje, zvyky, tradice a přirozeně soubory morálních pravidel). Podle Hayeka je „... nevyprojektovaná morální tradice, jež není produktem racionálních aktivit,... autonomním mechanismem sociální selekce“.

Vladimíra Dvořáková popisuje vztah institucí ke spravedlnosti na zajímavém případu prezidentské volby ve Spojených státech v roce 2000.

Tehdy proti sobě stáli dva kandidáti: za republikány G. W. Bush a za demokraty Al Gore. Výsledky strojního zpracování vykazovaly určité pochybnosti a nebyly ani pro jednoho z kandidátů jednoznačné. Mělo se tedy přistoupit k ručnímu přepočítávání hlasů, což by ovšem bylo zdlouhavé. Nejvyšší soud proto o vítězi voleb rozhodl sám, a to ve prospěch G. W. Bushe, čímž mohl být druhý kandidát poškozen. Přesto Al Gore a jeho demokratická strana toto rozhodnutí bez výhrad respektovali. Za nespravedlivé je nepovažovali. Úvahy o spravedlnosti ustoupily požadavku nezávislosti instituce: „... udržení nezávislosti instituce, jejíž rozhodnutí mohou být třeba mylná, je podstatnější než dosažení bezprostředních dílčích politických cílů.“ (str. 82)

Můžeme tedy instituce obecně považovat za spravedlivé? Jak jsme již řekli, první skupinu institucí reprezentují např. zákony. Proto se ptejme: stačí známý princip rovnosti před zákonem k tomu, abychom zákony mohli považovat za součást sociální spravedlnosti? Zřejmě nestačí. A to proto, že spravedlnost je i veličinou procedurální, nikoli jen veličinou stavovou. Pokud bychom stavovou koncepci zahrnuli do oblasti lidských činů, pak bychom se přesunuli do oblasti sociální spravedlnosti (stavové) a opustili bychom oblast spravedlnosti procesní.

Ti, kteří uznávají procesní spravedlnost jako jedinou možnou, uvádějí tyto důvody:

Sociální spravedlnost jako stavová veličina nepostihuje jednání a činy;

Procesní spravedlnost naopak respektuje svobodnou vůli členů společnosti;

Procesní spravedlnost se opírá o neformální pravidla jakožto velmi významné mechanismy sociální selekce;

Odpovědnost jednotlivce za rozhodnutí a činy, které přivodil, je neodmyslitelnou součástí procesní spravedlnosti.

Hayekovo pojetí spravedlnosti

F. A. Hayek vychází z procesního charakteru spravedlnosti. Jak říká, spravedlivým či nespravedlivým může být jen lidské jednání. „Holý fakt nebo stav věcí, který nemůže nikdo změnit, může být dobrý nebo špatný, ne však spravedlivý či nespravedlivý.“ Klíčovým pojmem zde jsou tzv. pravidla slušného chování (někdy označovaná jako abstraktní pravidla), což jsou obecná pravidla platná na neznámý počet budoucích případů. Nejsou zaměřena na konkrétní cíle, nýbrž vymezují prostor přípustného chování, uvnitř kterého mohou jednotlivci jednat v souladu s cíli, které si sami stanovili. Tato pravidla zamezují konfliktům a umožňují spolupráci. Respektují-li všichni jednající obecná pravidla, otevírá se jim prostor spravedlnosti.

Hayek se připojil ke kritice koncepce sociální spravedlnosti. Ta mylně předpokládá, že společnost je jakousi myslící bytostí, která uvědoměle řídí lidské činnosti, jež pak podrobuje morálnímu testu. Požadavek sociální spravedlnosti je totiž adresován společnosti, nikoliv jednotlivci, alokační mechanismus zdrojů není v rukou jednotlivce, nýbrž v rukou společnosti. V praxi by to znamenalo, že spravedlivě nejednají jednotlivci, nýbrž společenské instituce.

Snad by zde bylo užitečné zmínit, co bývá hlavním motivem pro požadavek nastolení „spravedlivějšího sociálního řádu“, resp. spravedlivého rozdělování. Tento požadavek plyne většinou z obavy ztráty dosavadního postavení, resp. ze ztráty zaměstnání. Odtud pak obava z „nezaslouženého sestupu“. V tržním řádu však dosažená pozice nikterak neospravedlňuje její trvalé udržení. Takové právo nemůže zaručit žádné pravidlo, jež by mělo univerzální platnost a jež by mohlo být uplatňováno bez rozdílu na všechny účastníky tržního procesu.

Pokusme se nyní poněkud vymezit principy práva a spravedlnosti, které lze vztahovat pouze k lidské aktivitě, nikoliv ke stavu věci. Problémem je, že v tržním systému jsou výsledky aktivit jednotlivců těžko předvídatelné. Tyto výsledky nejsou totiž jen důsledkem předem rozváženého záměru, a proto nemá smysl např. označovat způsob, jakým trh rozděluje statky mezi jednotlivce jako spravedlivý či nespravedlivý. Již jsme si řekli, že spravedlnost rozdělováni, sociální spravedlnost, jsou požadavky, které nelze na trh klást. Optimální hospodářská politika v podmínkách trhu by se měla spíše zaměřovat na zvyšování vyhlídek na získání odpovídajícího zaměstnání a tomu odpovídající příjem.

Jak jsme již uvedli, obecná pravidla slušného chování mají charakter zákazů, jsou tedy negativně vymezena. To znamená, že při jejich formulaci je nespravedlnost primární, protože jejich smyslem je zabránit nespravedlivým aktivitám. Svobodní lidé, kterým je dovoleno, aby využívali vlastních zdrojů a znalostí pro dosažení cílů, které si sami zvolili, nesmějí být omezováni pravidly, jež by jim říkala, co mají konkrétně dělat; která by tedy pozitivně vymezovala jejich činnost. Musejí však být podřízeni pravidlům, jež jim stanoví, co dělat nesmějí. Nespravedlnost, které má být zabráněno, by byla zasahováním do chráněné oblasti spoluobčanů, tj. do oblasti, která je obecnými pravidly vymezena (již zmíněná oblast přípustných řešení). Tato oblast zahrnuje rozhodování jak o hmotných a nehmotných statcích, tak i různé požadavky, závazky či očekávání. V tomto obecném smyslu jde tedy o vlastnictví (property). Takže obecná pravidla a instituce vlastnictví spolu úzce souvisejí, nelze je od sebe oddělovat.

Obecná pravidla vymezují prostor svobodného jednání, tedy prostor svobody. Svoboda je totiž vždy omezena. Absolutní svoboda by mohla vést jak k absolutní rovnosti, tak k absolutní nerovnosti. Obojí je nežádoucí a nerealizovatelné. Proto svoboda je vždy svobodou omezenou. Problémem je, která omezení svobody jsou pro společnost přijatelná, a která nikoliv. Rozhodování o této otázce je velmi obtížné. „Spočíval-li smysl roku 1989 ve znovunalezení svobody, jaké meze jsme ochotni jí nyní vytyčit? I v těch nejvíce svobodymilovných společnostech má svoboda svá omezení. Ale pokud připustíme nějaká omezení..., proč nepřipustit i jiná? Proč jsme si tak jisti, že trochu plánování, progresivního zdanění nebo společného vlastnictví některých veřejných statků jsou nepřijatelná omezení svobody, zatímco bezpečnostní kamery, státní pomoc bankám, které jsou příliš velké na to, aby mohly padnout, telefonní odposlechy a nákladné zahraniční války představují pro svobodný národ snesitelné břemeno?“ (Judt, str. 126) Problém omezování svobody je problémem obtížně řešitelným, má-li být dosaženo souhlasu většiny.

Důležité je ještě zmínit, že není možné rozhodovat o „spravedlnosti“ jednotlivého pravidla mimo rámec celého systému pravidel; jednotlivá pravidla musejí být testována jen pomocí ostatních pravidel; soustava pravidel musí být konsistentní. Při aplikaci konkrétního pravidla nesmí tedy v konkrétní situaci docházet ke konfliktu s ostatními pravidly. Jen tak je možno dospět k nerozpornosti celého systému pravidel.

Tolik ve stručnosti prof. Hayek k našemu tématu.

Teorie spravedlnosti

Na stejnojmenné téma napsal obsáhlou knihu John Rawls; zajistila mu světovou proslulost (je rovněž k dispozici v českém překladu). Spravedlnost je podle něj vysoká morální hodnota, z níž jsou odvozovány všechny společenské instituce. Hned na začátku třeba čtenáře upozornit, že jeho pojetí spravedlnosti je stavové, nikoliv procesní. Spravedlnost jako poctivost a počestnost je základem uspořádání institucí liberální společnosti, jako jsou ústava, právní systém, ekonomika, rodina apod. Tyto instituce Rawls považuje za bazickou strukturu společnosti. Společnost do ní alokuje všechna hlavní břemena a užitky, závazky, práva a povinnosti. Představuje společenskou kooperaci, bez níž by občané nebyli schopni vést obstojný život. Má ovšem i své náklady. To vše Rawls shrnuje do dvou tvrzení; negativního a pozitivního.

Stručně řečeno negativní tvrzení říká, že občané nemají žádné zásluhy na tom, do jaké rodiny se narodili, zda do bohaté či chudé, zda jsou od narození méně nebo více nadaní, jakého jsou pohlaví atd. Vlastnosti získané narozením jsou morálně neutrální. Pozitivní tvrzení požaduje, aby sociální statky byly rozdělovány rovnoměrně, pokud ovšem nerovnoměrné rozdělení nepřináší výhodu pro všechny. Toto tvrzení vychází z toho, že občané si jsou navzájem rovni, a tudíž by všechny statky, které jsou díky společenské dělbě práce vyráběny, měly být rozdělovány rovně. Všechny nerovnosti, které takto vznikají, by měly zvyšovat postavení každého, zejména těch nejpotřebnějších.

Obě tato tvrzení lze pomocí dvou principů shrnout takto:

První princip: Každá osoba má nepopiratelný nárok na plně adekvátní soustavu základních práv a svobod, které mají všichni ostatní.

Druhý princip: Sociální a ekonomické nerovnosti jsou přípustné jen při splnění těchto dvou podmínek:

a) přístup k funkcím a pozicím je otevřen všem za předpokladu rovné příležitosti;

b) sociální a ekonomické nerovnosti musejí přinášet prospěch všem, ovšem největší těm nejpotřebnějším (princip diference).

Toto shrnutí ukazuje na řadu těžko řešitelných problémů. Prvním z nich je, že marginální užitek nejpotřebnějších může být vysoký, přestože jeho absolutní hodnota je nízká, neporovnatelně nižší nežli bohatých. Rawlsův princip spravedlnosti nerovnosti nijak výrazně nesnižuje.

Jako doplňující poznámku porovnejme Rawlsův princip spravedlnosti s tzv. Paretovým optimem, s nímž se v ekonomii často setkáváme. Za Pareto-optimální je považována taková situace, v níž se postavení nikoho nemůže zlepšit, aniž by se současně nezhoršilo postavení kohokoliv druhého. Zlepšení postavení jednoho může tedy být kompenzováno zhoršením postavení druhého. Východiskem je hmotné (sociální) postavení jednotlivce. U Rawlse to jsou nerovnosti.

Vraťme se však ještě k Paretovu optimu. Předpokládejme, že jednání osob určité sociální skupiny je ovládáno nějakým souborem obecných pravidel. Tento soubor je Pareto-optimální i tehdy, jestliže zlepšení postavení jednoho je kompenzováno zhoršením postavení druhého. Neříká se však nic o tom, jak velká kompenzující opatření mohou být, aby se výchozí situace nezměnila tak, že by tím došlo k nežádoucímu zvýšení nerovnosti postavení osob v daném souboru.

Suboptimálním řešením pak bývá označována taková změna pravidel, která prospívá alespoň jedné osobě a ostatní nepoškozuje. Ovšem ostatní poškozuje již tím, že jim neprospívá. Prospěch vyplývající ze změny pravidel není tedy rovnoměrně rozložen a dosažené suboptimální řešení nemůže být spravedlivé. Paretovo optimum může vést k velmi nerovnoměrnému rozdělení bohatství i za předpokladu, že žádná osoba není poškozena. Tato nerovnoměrnost může však být tak velká, že dosažené řešení nelze považovat ze spravedlivé. V rámci této širší koncepce Paretova optima nelze tedy princip spravedlnosti uplatnit. Žádná verze Paretova optima není cestou ke spravedlnosti.

Na závěr úvahy o Rawlsově teorii spravedlnosti snad jen řeknu, že nevidím žádné dlouhodobé dopady této koncepce na praktickou hospodářskou a sociální politiku. Přejdeme proto k dalšímu tématu.

Pojetí odpovědnosti

Odpovědnost je kauzální vztah mezi činem a jeho následky. Jednající osoba vždy odpovídá za důsledky, jež svým činem způsobila; přitom sama nemusí být jeho vykonavatelem. Stačí, aby byla jeho původcem. Způsobená škoda musí však být nahrazena, a to i tehdy, když se nejedná o trestný čin nebo byl-li důsledek nechtěný nebo nepředvídatelný. Trestný čin, pokud byl pachateli prokázán, má za následek postih, kterým se obnovuje právní a morální řád. Vyslovení viny má za následek trest. Přitom čin nemusí být dokonán, stačí, byl-li započat např. dohodou nebo smlouvou. Podmínkou ovšem je potenciální schopnost pachatele čin dokonat. Trest může samozřejmě zahrnovat i povinnost pachatele nahradit způsobenou škodu.

Odpovědnost posuzujeme ve dvou rovinách, a to v trestně-právní a v občansko-právní. Většinou hovoříme o odpovědnosti za činy, které jsme vykonali nebo k nimž jsme dali podnět. Jde o odpovědnost ex-post. Stejně důležitá je i odpovědnost ex-ante. Tou označujeme povinnost starat se dobrý stav věci, která je v našem vlastnictví nebo která byla svěřena do naší péče. Tyto věci jako by měly vůči nám nárok na zajištění existence nebo své funkce v budoucnosti. Do této odpovědnosti patří velké množství aktivit, pomocí nichž je povinnost subjektu vůči věcem či institucím naplňována, např. povinnost péče rodičů o děti, dětí o staré rodiče, činnosti politiků a veřejných činitelů, aktivity manažerů apod.

A nyní jedno velmi důležité tvrzení: jen ten, kdo má odpovědnost, může jednat odpovědně, nebo neodpovědně. Odpovědný člověk by tedy neměl přijímat funkce, které jsou spojeny s neodpovědností a umožňují neodpovědné jednání. Pro větší poučení nahlédněme do Ústavy České republiky. Zajímá nás odpovědnost hlavy státu. V čl. 54, odst. (3) se stanoví, že prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. Ústava uděluje tedy českému prezidentovi jakési privilegium neodpovědnosti. V článku 63 pak ústava taxativně uvádí deset práv a aktivit, k jejichž platnosti je nezbytný spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Za tato rozhodnutí odpovídá vláda, nikoliv prezident. Jeho neodpovědnost tím není zmírněna.

Privilegium neodpovědnosti prezidenta má své kořeny již v první ústavě Československé republiky, která byla přijata 29. února 1920. V § 66 se říká: „Prezident republiky není odpověden z výkonu svého úřadu. Z projevů jeho souvisících s úřadem prezidentovým odpovídá vláda.“ Naše současná ústava tedy téměř převzala text první ústavy, aniž by si její autoři všimli, že morální integrita prezidenta Masaryka byla nesrovnatelně vyšší nežli všech jeho následovníků. Co bylo zdůvodnitelné v počátcích našeho státu, je naprosto nepřijatelné a nefunkční dnes.

Nejvyšší představitel státní moci, který by se ke své funkci nedostal demokratickými postupy a byl tak zbaven demokratické kontroly „poddaných“, bude vždy neodpovědným a dříve či později se stane despotou; třeba vlídným despotou, předstírajícím starost o blaho ovládaných. Ztráta odpovědnosti králů, vévodů a třeba i tzv. prezidentů je fatální pro osud demokracie a demokratického vládnutí.

Učiňme nyní malou historickou odbočku do institucionálních struktur středověké Anglie. Důležité je tzv. zvykové právo (Common Law). Jeho vznik se datuje z doby anglického krále Jindřicha II. (1154–1189). V té době královští soudci opouštěli dvůr a cestovali po venkovských hrabstvích, kde předsedali místním porotám. Královský soudní dvůr pak evidoval verdikty kočujících soudců, které se stávaly precedenty budoucích rozhodnutí místních porot. Tak se místní obyčeje postupně unifikovaly a vznikalo národní právo. Důležitou se stala tzv. Magna Charta, jež byla přijata za krále Jana Bezzemka v roce 1215. Ta stanovila, že král musí ctít stará práva, výsady a zákony. Pokud by je král porušil, měli poddaní právo se vzbouřit. Dvacetičlenný výbor byl pověřen vyšetřováním stížností proti koruně. Magna Charta takto omezovala monarchii. Zákon byl postaven nad krále; Common Law byl výše nežli panovník. (André Maurois, Dějiny Anglie) Co k tomu dodat?

Začněme otázkou: jsou odpovědnost a spravedlnost synonyma? Prozkoumejme proto spravedlnost z hlediska odpovědnosti. Z právě uvedených příkladů by totiž vyplýval závěr, že nezodpovědný král či prezident nemůže být spravedlivý. Spravedlnost předpokládá totiž odpovědnost.

Zloděj, podvodník, tunelář apod., kteří kradou, podvodným jednáním rozmnožují svůj majetek a tak si vytvářejí prostředky, které jim umožňují slušnou existenci svou, své rodiny popř. svého podniku, se chovají z takového úzkého hlediska racionálně a zdánlivě i odpovědně, pokud ovšem jejich jednání nezatížíme dvěma důležitými podmínkami. První podmínkou je Kantův kategorický imperativ, který vyslovuje požadavek: „Jednej tak, abys mohl chtít, že maxima tvé vůle budou platit jako obecný zákon!“ Jde tedy o vysokou morální normu, k jejíž praktické uplatnitelnosti se zde nelze vyslovovat. Druhou podmínkou je tzv. existenční imperativ: „Jednej tak, aby účinky tvého jednání byly slučitelné s trváním lidského života!“ Nabádá nás tedy k tomu, abychom neohrožovali podmínky neomezeného trvání lidstva na zemi. (Blíže viz Hans Jonas, Princip odpovědnosti, 1997, s. 35 a další) Můžeme dát všanc náš život, nikoliv však existenci lidstva. Hledisko budoucnosti tak významně posunuje odpovědnost směrem ke spravedlnosti.

Musíme tedy zopakovat, že máme velkou odpovědnost za budoucnost. Problémem této odpovědnosti však je, že o ní nemáme s kým vyjednávat, neboť ti, kterých se týká, ještě nežijí. Jejich zájmy nemá kdo hájit. Proto touto odpovědností může být zatížena pouze současná generace. Jak se má ale svého úkolu zhostit, aby její jednání mohlo být ve smyslu existenčního imperativu považováno za odpovědné? Je-li cílem zachování existence lidstva, musíme především vycházet ze znalosti možných ohrožení této existence, z hrozeb a nebezpečí, která nám nahánějí strach. Strach z ohrožení totiž vnímáme daleko silněji nežli očekávání něčeho příznivého a příjemného. Možno to říci také tak, že strach je východiskem hledání pravdy. „Strach je nepochybně prvním a velmi účinným krokem k ovlivnění jednání v přítomnosti, které snižuje budoucí hrozby, jež by mohly budoucnost lidstva ohrozit. Proto proroctví zkázy je třeba naslouchat pozorněji nežli proroctví zdaru.“ (H. Jonas, s. 62) Již z tohoto příkladu je zřejmé, jak posun odpovědnosti směrem k budoucnosti činí život spravedlivějším.

Věda a technologie vkládají do rukou člověka moc měnit životní podmínky, zasahovat do přírody i do vztahů mezi lidmi. Lidé stále více usilují o to podmanit si přírodu a ostatní lidi, aby se zvyšovala jejich moc, aby mohli lépe uspokojovat stávající potřeby, aby díky uspokojování stále nových a nových potřeb rostl jejich blahobyt. Blahobyt je ovšem jen jiným výrazem majetku, hmotného i nehmotného, je tedy vázán na vlastnictví hmotných a nehmotných statků (znalostí, technologie, now-how). Kdo vládne takovým majetkem, vládne i určitou mocí. Velký majetek představuje velkou moc i velkou svobodu. Bohatý člověk má totiž i velký počet variant jednání, z nichž si může při svém rozhodování vybírat. Velká moc založená na velkém majetku umožňuje jejímu nositeli zasahovat do přírodních a společenských podmínek utvářejících vztahy mezi lidmi, a tedy i instituce, jež společenský život upravují. Některé tyto zásahy život a přírodu poškozují, jiné jim prospívají.

Uvažme tuto posloupnost:

... odpovědnost - majetek (vlastnictví) - moc - odpovědnost - spravedlnost...

Položme si nyní otázku: co je primární; moc (majetek), nebo odpovědnost? Musíme nejprve získat majetek, abychom se stali odpovědnými, protože právě majetek je symbolem odpovědnosti? („Ctnost až po penězích přijde.“ Horatius) Nebo podmínkou k získání majetku je odpovědnost? Jak ale odpovědnost prokázat, abychom získali oprávnění stát se vlastníky? Vzpomínám si v této souvislosti na jeden pozoruhodný výrok jednoho z nejvyšších představitelů Klausova týmu, který hned na počátku privatizace prohlásil: „Soukromý vlastník je odpovědný vlastník... Nezáleží příliš na tom, za co státní majetek prodáme, nýbrž jak rychle jej prodáme.“ Rychlost privatizace získala přednost před jejím výnosem. Proto také mnohé privatizační projekty byly projednány bleskovou rychlostí, rozhodnutí o privatizaci nepodléhala soudnímu přezkoumání atd. Pokud by se všichni občané stali vlastníky, neměli bychom s neodpovědností žádné problémy. Všichni bychom byli plně odpovědnými občany. Vlastnictví by se totiž stalo dostatečnou legitimací k odpovědnosti. Nebyl by to ráj na zemi?

Ve skutečnosti je vše obráceně. Neodpovědnost triumfuje nad odpovědností a nespravedlnost nad spravedlností. Rychle roste počet zákonů („V nejzkaženějším státě je nejvíce zákonů.“ Tacitus), zvyšují se počty soudců, policistů, právníků, zaplňují se věznice, soudy jsou zahlceny nevyřízenými žalobami, přesto se nedaří nespravedlnost zastavit.

Velký růst bohatství, majetku, vede k velké moci, kterou však musí doprovázet i velká odpovědnost. Je-li však bohatství rozděleno mezi obyvatelstvem nerovnoměrně, je nerovnoměrně rozdělena i moc. Taková nerovnoměrnost se s vysokým růstem obyvatelstva rovněž zvyšuje a stává se nebezpečnou. Pokud by se počet obyvatel nezvyšoval, bylo by snad možné rozdělení bohatství ve prospěch chudých alespoň poněkud upravit a při rovnoměrnějším rozdělení majetku a důchodů zpomalit, příp. alespoň na čas zastavit další růst ekonomiky a tím čelit ničení přírodního prostředí. Při neustálém růstu populace to však není možné, protože chudí nebo nedostatečně zámožní musejí naopak požadovat další růst.

Bohatství a moc bohatých pak roste nade všechny meze a tento růst nelze zastavit. Velká moc bohatých se pak zvrhává do bezmoci, jejich odpovědnost degeneruje do neodpovědnosti. Čelíme paradoxu, který bychom mohli vyjádřit jako „bezmoc mocných a neodpovědnost odpovědných“. Velké finanční skandály korporací typu Enron z počátku tohoto tisíciletí to dosvědčují. Obrovské příjmy nejvyšších představitelů těchto společností byly výsledkem nepřestavitelné eroze odpovědnosti. Velká nerovnoměrně rozdělená moc jako kopie propastně rozdílných důchodů se oddělila od odpovědnosti a stala se neovladatelnou. V takových případech dochází k velkému paradoxu moci, kdy velká moc nedokáže sama sebe ovládnout.

Jsem přesvědčen, že každý výkonný ekonomický řád musí být založen na souboru obecných pravidel. Ta sama o sobě sice nejsou spravedlivá či nespravedlivá, ale jsou návodem ke spravedlnosti, k jednání, jež je možné jako spravedlivé označit. Spravedlnost je tedy odvozena od obecných pravidel. Nejprve pravidla, potom spravedlnost. Hodnotíme-li spravedlnost jednání lidí, hodnotíme dodržování pravidel. Mluvit o spravedlnosti a nemluvit o pravidlech nemá smysl. Protože spravedlnost je vždy funkcí nějakého souboru pravidel.

Důležité je dodržování pravidel. Souhlas s pravidlem se rovná slibu dodržovat je. V tom případě možno říci, že morálka spravedlnosti je morálkou dodržování slibů. Porušíme-li pravidlo, dopouštíme se nespravedlnosti vůči všem, kteří očekávali, že pravidlo chápeme jako závazek. Souhlas s pravidlem nutno tedy chápat jako slib, že je budu dodržovat. Proto do pojmu spravedlnost jednání zahrnujeme dodržování slibů. Morálka dodržování spravedlnosti je morálkou dodržování slibů. Dodržujeme-li sliby, chováme se morálně a vůči ostatním spravedlivě. Daný slib dodržujeme nejen proto, že jeho nedodržení by mělo za následek nějakou pokutu, nýbrž zejména proto, že by nás čekala pohana od ostatních. Hrozba zneuctění je možná účinnějším motivem k dodržování slibů nežli hrozba pokuty.

Tento stručný závěr měl ukázat, jak jsme v praxi vzdáleni nejen od spravedlnosti, ale od morálky vůbec.

Václav Klusoň (1926-2018) byl ekonom. Nositel ceny Listů Pelikán za rok 2014.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Klusoň

Ekonomie a spravedlnost

Pojetí spravedlnosti – stavová a procesní definice

Sociální spravedlnost

Hayekovo pojetí spravedlnosti

Teorie spravedlnosti

Pojetí odpovědnosti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu